Vmasírujeme víru do těla a bude se spát!

„Mami, já když usínám, tak se bojím. Mám pocit, jakoby mi něco chybělo“, stěžuje si Sárinka z postýlky. A protože na svých seminářích rodiče povzbuzuji v tom, aby učili své děti pracovat v mysli a s myslí, prozradím Vám, jak jsme si s chybějícím něčím hravě poradili my.

„A co ti chybí, Sárinko?“

Ptám se, zatímco už ji mám přitulenou u sebe na válecím pytli, z kterého děti uspávám.
„Nevím“, zní odevzdaná odpověď, která mi dává najevo, že se rozhodně nechce pouštět do sebezpytování a ráda by, abych mávla kouzelným proutkem a strach vyřešila.
„Co by ti tak mohlo chybět“, přemýšlím nahlas. „Třeba důvěra, že jsi v bezpečí?“
„Jóóó!“

„A jakou má asi barvu….?“

„Fialovou,“ zní jasná a okamžitá odpověď.
„Tak vytvoříme fialovou důvěru. Koukej na to“, vyzývám Sárinku a začínám před sebou dlaněmi modelovat pomyslný fialový obláček. Nabaluji další a další vrstvy a pěkně je ze všech stran umačkávám, aby se nám důvěra nerozpadla.
Když mám důvěry už plné ruce a víc už skoro neunesu, ptám se dcery, jestli to stačí. Prý ano. Beru tedy běžným okem neviditelný fialový obláček a rozprostřu ho po celém jejím těle.
„Ještě ji pěkně zahladíme“ a lehce ji pohladím od hlavy až k nohám. Před chvílí ustrašená šestiletá holčička už se směje a já cítím, že je nakloněná v naší hře pokračovat.

„Ještě něco ti chybí?“

„No, takový to, abych si věřila já.“
„Myslíš sebedůvěra?“
„Jo, sebedůvěra a ta je zlatá.“
Už motám zlatý balón a nechávám ruce, ať dělají takové pohyby, které chtějí. Sebedůvěra je dynamičtější, koule nabývá rychleji a je potřeba ji uhladit táhlými a rychlými pohyby po celém obvodu. Sárinka mě celou dobu bedlivě sleduje a nevydává ani hlásku. Za malou chvilku je hotovo.

„Už můžu?“¨, nabízím koupel ve zlatém slunci, které jsem přemístila nad Sárinčin hrudník. Kývne na souhlas a já opakuji minulou proceduru, včetně kontaktního finiše. Zase se nahlas směje a kroutí, jako by ji balzamování sebedůvěrou lochtalo.

„Ještě něco by sis přála?“, ptám se jen tak pro formu, protože mám pocit, že máme hotovo.
„Víru v Boha“, odpovídá a já dělám, že mě to vůbec nepřekvapilo.

Ptám se na barvu a další odpověď mě bez zaváhání navádí na stříbrnou.
Modeluji třetí kvalitu na přání a všímám si, že víra v Boha je jemná a něžná, zrovna tak, jako pohyby mých dlaní v prostoru. Nabývá o něco pomaleji, ale je zřejmé, že je poctivě a pravidelně utkaná. Vytvářím dokonalou a velikou kouli, kterou si Sárinka také nechává ochotně vetřít do těla.

„A co dál?“

„Ještě chci víru ve svoje světlo“, diktuje si mladá dívka a já, následujíc její instrukce, začínám namotávat růžovou. Ruce tentokrát dělají rychlé a rozmáchlé pohyby a dynamicky uhňácávají růžovou víru. Toho si všimne už zklidněný a skoro usínající Theo a začne se nahlas a upřímně smát. Rozesměje tím Sárinku a já, ač zodpovědně energeticky pracující, se přidávám k nim a ani se nedivím, že si ke mně z druhé strany přisedává další zákazník.

Nejprve obsloužím slečnu, jak se sluší a patří, a pak vytvořím vlastní růžovou kouli i pro jejího čtyřletého brášku. Ten se nechá slastně pohladit a už jdou oba dva, spokojeně a dobrovolně, do svých postýlek.
Než napočítám do deseti, oba pravidelně oddechují.

A kde je strach?

Utekl, jak jinak, protože tam, kde bydlí víra, pro něj už není místo.

P.S. Tuto techniku jsem pojmenovala v rámci mentální harmonizace „VRSTVENÍ“ a je výborně využitelná pro malé děti, které ještě nejsou ochotné přistoupit na klasickou mentální harmonizaci, nebo zrovna na ni nemají náladu.
Chcele-li se ji naučit, přijďte na workshop.