Zvu na posvátnou cestu totemem
Nápad na tuto meditaci ke mně připlul, když jsem ležela na hladině moře a nechala se kolébat. „Ty vogo! To bude ohromnej vhled do našeho fungování!“ projelo mi tělem nadšení, když mi došlo, co tato meditace může otevřít.
Po půlnoci zalehnout, okamžitě usnout, za dvacet minut vyhrnout tričko. Okamžitě usnout, odhalit ňadro za dalších 60 – 90 minut. V duchu zaklít, usnout. Vyhrnout za 120 minut. Funět bezmocným vztekem a opět usnout. Odhalit za 60 a ještě jednou v podobném intervalu a hurá, je tu ráno! Budík ukazuje pár desítek minut po šesté a šupky dupky, vzbudit starší děti a chystat svačiny. Noční savec rozvaleně...
Je něco kolem druhé ráno. Na rukou mám čtyřdenní zoufale plačící holčičku. Jsem unavená, cítím beznaděj a vztek…“Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Proč se to zase opakuje?“ běhá mi stále dokola v hlavě. Holčička stále pláče a pláč nabírá na intenzitě. Zachytím její zoufalý hluboký pohled a zkouším ji ještě jednou přiložit k prsu. Párkrát nasucho potáhne, pak se začíná...
