Respekt až za hrob?

Čtyřletá Vanda se projíždí na svém kolo-odrážedle. Šatičky jí vlají a ona s velkou jezdeckou zkušeností vybírá zatáčky v městském parčíku. Její maminka si za chůze povídá s kamarádkou a sleduje malou cyklistku periferně.

Vanda bez rozmýšlení přejede, naštěstí ne moc frekventovanou, silnici a ani se nerozhlídne. Maminka na ní zavolá, aby na ni na chodníku počkala. Tentýž scénář s přejezdem silnice se opakuje ještě dvakrát, kdy už maminka nevydrží a stále laskavým s respektujícím hlasem zvolá: „Vando, přes silnici sama nemůžeš. Ještě si o tom promluvíme.“

Holčička stojí na rohu ulice a zdá se, že ji maminčina reakce naprosto nevzrušuje. Už se o přejíždění silnice jistě bavily, ale co z toho, když jí její samostatnost a dětský pocit všemocnosti tak baví. Při nejhorším si zase chvilku vyslechne maminčino poučování a příště se zase zařídí po svém.

Respekt, nebo strach určit hranice a být za přísnou matku?

Přechod či přejíždění silnice je v naší rodině „pravidlo první kategorie,“ což znamená, že o tom se nediskutuje a je třeba vždy a za každých okolností poslechnout. Děti vědí proč. Jde o bezpečí, jde o život. Také vědí, že když se náhodou zapomenou a vstoupí do silnice, zakřičím „STŮJ“ tak jasně a naléhavě, že se okamžitě vzpamatují a upomenou na pravidlo první kategorie. Také vědí, že jim často za jejich schopnost na kole a s náskokem před přechodem zastavit a čekat, až k nim po svých dvou nohách dojdu, poděkuji. Tohle máme vyjasněné.

Protože již s několika klientkami jsem řešila podobné dilema “respekt versus hranice,“ rozhodla jsem se na tomto příkladu naznačit, jak může být přehnaně respektující přístup kontraproduktivní.

Respektující způsob výchovy si vybírají vesměs rodiče uvědomělí, přemýšlející o souvislostech a citliví k potřebám a křehké duši dítěte.

To jsou samy o sobě vynikající předpoklady pro rozvíjení vzájemné důvěry a intimního a bezpečného vztahu mezi rodiči a dětmi.

Avšak, tu a tam se nám do rodičovství vloudí malé strašidýlko, které našeptává „nejsi dost dobrá máma, nejsi dost dobrý táta, selháváš a tím svému dítěti způsobuješ trauma, poznamenáváš ho svojí nedokonalostí atd.“

Je respekt respektem, nebo strachem?

Pak je poměrně snadné sklouznout do formy respektu, který je vlastně zástěrkou za strach se vůči dítěti vymezit a dát mu jasně najevo hranice. Tento druh „respektu“ nevyvěrá z rodičovské síly, moudrosti a pochopení, ale naopak z pocitu nedostatečnosti a strachu udělat chybu.

I rodič hluboko uvnitř moc dobře cítí, že to není to ono. Jeho intuice mu dává pocitové signály, že nedrží otěže v ruce on, ale dítě, a to není v pořádku. To jde proti vztahové logice.

Pak dochází k situacím, kdy malé dítě nezastaví na přechodu, rodič se nechá od potomka opakovaně plácat, místo hraní nastupuje cílená destrukce a děti svoje rodiče šikanují.

Jak se naučit rozlišovat respekt od strachu?

Myslím, že na tyto situace existuje docela spolehlivý barometr. Než příště na dětskou akci (ne)zareagujeme, můžeme se sami sebe zeptat, jestli tato reakce vychází z klidu a vědomí, že tak je to správně, nebo ze strachu, že svoje dítě poškodím.

Chce to trošku praxe, abychom se v sobě zorientovali a zavnímali svoje niterné a pravdivé pocity – motivace. Se zkušenostmi se tato niterná bilance stává rychlou jako blesk – motivaci zjistíme v mžiku za pomoci jedné dobře cílené myšlenky. Neztratíme čas. Naopak se začneme v sobě víc a víc orientovat a naše omezení a rodičovské strachy budou ztrácet na intenzitě. A takto se postupnými krůčky a pravděpodobně i řadou dílčích „selhání“ dopracujeme k opravdovému RESPEKTU.

Prvně dáme respekt a kompetence sami sobě a teprve POTOM můžeme dát pravý, nefalšovaný a nehraný respekt našim dětem. Obráceně to nelze.

Respektované dítě se učí, stejně jako jakékoliv jiné dítě, nápodobou. Jestliže dostane svobodu a respekt být správcem svého života A ZÁROVEŇ necítí potřebu respektovat svoje rodiče (protože ti nerespektují sami sebe), nevychováváme vyrovnané a sebe-vědomé bytosti, ale SOBCE.

Láska je potřeba vždy. Někdy je ovšem potřeba v zájmu lásky zakřičet, chytit plácající ručičku, nebo nedopřát zmrzlinu před večeří. Jen vědět kdy….

A Vy to, milí a vědomí rodiče, moc dobře víte. Tam vevnitř ve vás bydlí hlásek, který má velkou moudrost a moc, jen někdy není přes rozličná našeptávající strašidýlka slyšet. Pošlete strašidýlka na maškarní a s láskou se chopte své rodičovské moci. Vaše děti vám za to budou vděčné.