Ať si mě nevšimne, ať si mě nevšimne, ať si mě nevšimne…
„Kontrola jízdenek prosím.“
Vytahuji z pěněženky několik cenných bankovek na pokutu. Je to dost, ale je potřeba platit za svoje přestupky. Kam bychom jinak s naší společností došli, kdyby si každý dělal, co se mu líbí, a nebyl by zodpovědně upozorněnen (a potrestán) za porušení řádu.
Přicházím rozladěna domů a už mě ve schránce čeká výzva k uhrazení pokuty za před chvílí odhalenou jízdu na černo. To je rychlost, podivuji se.
Těsně před zavíračkou dorážím k pokladně Dopravního podniku a uhrazuji dlužnou částku. Je to pořádná suma, ale kam bychom došli, kdyby…
Mám zaplatit za včerejší delikt. No to si dělají pr…legraci! Slibuji, že hned po snídani zasednu k internetovému bankovnictví a peníze za jízdu na černo pošlu. Samozřejmě, že to udělám, protože kam bychom…
Do večera platím tutéž pokutu ještě dvakrát. Jednou dokonce manželovi, který při vyprávění o mém setkání s rukou dopravního zákona vraští obočí a kroutí nepřátelsky hlavou. No co mám dělat. Přesunuju barevné papírky z mojí peněženky do jeho, abych už měla doma klid, protože…
Rozumíte tomu? Proč jsem blbá? Co je na tom nelogického a nemožného? Vždyť to s největší pravděpodobností děláte taky. Platíte za stejnou „chybu“ znovu a znovu… a pak pro jistotu znovu a někdo si i po tisící a prvé vystaví pokutový blok přímo na smrtelné posteli.
Vidím to na sobě, na rodičích, prarodičích, na lidech v ulicích, na klientkách.
Na ženách, které porodily své dítě jinak, než si pro sebe i pro své miminko přály a pak se trýzní. Den za dnem a hlavně noc za nocí. Pláčou, když si vzpomenou, co tomu drobečkovi způsobily. Nemůžou číst články o krásných porodech, protože jim to příliš bolavě připomíná jejich selhání.
Tak platí znovu a znovu tutéž pokutu – bankovkami je pocit vlastní neschopnosti, obviňovování se, sebepodceňování a často i citový odstup od svého dítěte, které bylo svědkem jejich nedokonalosti. Platí i strachem, že nejsou dost dobré mámy, a tak se o své dítě starají na 230 procent, až do roztrhání sebe sama. A radost ze života přichází jen na krátké návštěvy, protože musí udělat prostor výčitkám.
A jak já těmto sebetrýznícím pochodům rozumím, protože sama mám v jiných oblastech prožito.
Opakované omílání jedné chyby do nekonečna vede k oddělení od citu, od vnímajícího a živoucího srdce. Protože přiznat si, že nejsem dokonalá a nechybující moc zraňuje. A konfrontovat se s tím dennodenně je už neúnosné.
Nadobro utne proud laskavosti k sobě sama.
A člověk bez laskavosti namířené dovnitř je k sobě tvrdý, a to vede ke zvýšené kritičnosti.
Je zaměřen na to, co se nepovedlo, a to vede k negativitě.
Koncentruje se na minulost, a to vede k míjení přítomnosti.
Má našlápnuto k nezdravému sebeobětování se, a to vede k pocitu vyhoření.
A tak dále.
Stačí se rozhodnout pro LASKAVOST, neboli LÁSKA-vost.
A to nejprve sama k sobě.
Jak se to dělá prakticky?
Když máme doma napnuté ráno a já situaci rovnám křikem, mohu se později omluvit. Uvědomit si, že jsem jednala pod tlakem času, únavy atd. a případně z toho vytěžit poučení – tedy co mohu příště udělat jinak. A pak se empaticky pohladit po rameni a říct si, že jsem dělala co bylo v mých silách a příště to zkusím lépe. Jsem k sobě tedy laskavá a kupodivu, nebo právě proto se mi mnohem víc daří být laskavá i ke svému okolí.
Neomílat, nerozebírat, nepřehrávat a hlavně se nebičovat, že jsem to nezvládla tak, jak by se mi líbilo. Protože pokud jsem již načerpala poučení a přesto se stále k situaci vracím, platím tutéž pokutu zas a znovu. A místo toho mi uniká přítomnost a utrácím svoji energii neefektivně. Doslova s ní mrhám.
A to se dá udělat s jakoukoliv situací. Jen s mírou důležitosti našeho „nezvládnutí“ roste i úsilí, které je třeba vynaložit na to, abychom se opětovně v myšlenkách netrestali. Avšak když máme v naší mentální krabičce první záchrany nakombinovanou medicínu RBL, neboli „Rozhodnutí, Bdělost, Laskavost,“ i z těch nejhorších životních „proher“ se stanou odrazové můstky do výšin poznání, radosti a nadhledu.
Nekonečně to stojí za to. Člověk, který je laskavý sám k sobě mlčky šíří lásku, inspiruje a ukazuje i ostatním cestu řešení. Rodič, který umí žít v laskavosti, dává svým dětem takový dar, že to ani nelze vyjádřit slovy. A pokud by se to vyjádřit dalo, zazněla by tam slova jako sebevědomí, sebeláska, empatie, citlivost, pochopení…
Laskavost je klíčem k laskavé společnosti
Laskavost přetavuje vztek v pochopení
Laskavost otevírá vrátka sounáležitosti
Laskavost uhlazuje kde to pění
Laskavost laská
Láskou hladí
Laskavost otěže strachu praská
Laskavost obrušuje co vadí
Vymažte ji z rejstříku trestů, pohlaďte se a řekněte si, že jste dělali, co bylo ve vašich silách. Jistě od života dostanete další pokus, kdy to zvládnete jinak – lépe. Uvidíte, jak lehce se vám bude žít. A také můžete pozorovat, o co lépe se budou cítit lidé ve vaší blízkosti. Jedna kapka laskavosti totiž přivábí další a další… a ty se pak spojí v proud a toho už si nelze nevšimnout. Zato se jím dá nechat strhnout a začít opravdicky léčit sám sebe… a pak teprve se může proměnit celá společnost.
A já už to vidím. Ono se to děje. A svět počítá právě s vámi.
(Autorka Tereza je nedokonalá a chybující, která si díky laskavosti k sobě sama dovoluje psát tyto články.)