Skok do ledu jako cesta k sobě, aneb Wim Hof Method po instruktorsku

Ležím ve fialovo-petrolejovém spacáku a zholuboka nadechuji. Až do hlavy. Výdech vypouštím uvolněně a slyším, jak téměř čtyři desítky mých spolužáků z instruktorského kurzu Wim Hofovy metody dýchají se mnou.

Jsme v příjemném horském hotelu na polské straně Krkonoš ve vesničce Przesieka.

Přijeli jsme z 25 zemí světa, abychom prošli zkouškami a mohli tuto metodu sami učit

Muži jsou v převaze 5:1 a věk je taktéž rozmanitý. Od dvacátníků po šedesátníka.

Dnes nás čeká nejnáročnější zkouška, ze které máme všichni respekt. Někdo se dokonce i bojí. Třeba já. Čeká nás výšlap na jeden z horských hřbetů. Je únor, venku poletuje sníh, a my máme jít na několikahodinovou tůru jen v kraťasech. Holky mohou přihodit i top.

Slyším Wima Hofa, tedy samotného ledového muže, jak nás nabádá, abychom cítili bolest světa

Brečím a to jsem se ještě ani pořádně nerozdýchala. Na emoce při dechovém cvičení jsem zvyklá, ale teď to naskočilo nějak rychle. To, co Wim říká, se mnou ohromně rezonuje. Stále dýchám. Vzdáleně slyším zvuk šamanského bubnu. Občas ztrácím i Wimův hlas, a propadám se do vlastní vize.

Vlevo s bubnem je Bart Scholtissen, bývalý neurověděc. Uprostřed sám Wim Hof a vpravo Bart Pronk, který stojí po Wimově boku od počátku metody.

Znovu se potkávám s meditujícím mnichem sedícím před jeskyní vysoko v horách. Hledí daleko do údolí, kde jsou roztroušená lidská obydlí. Cítí obrovskou bolest žen, dětí, mužů i zvířat. Vnímá bezpráví, křivdy, a hlavně prázdná a po lásce toužící srdce.

Napojuji se na mnichovo vědomí a zaplaví mě nekonečná láska, kterou cítí k celému lidstvu, k celé planetě. Nadechuje do sebe bolest a vydechuje lásku.

Brečím, až se zajíkám. Dojímá mě obraz naší Matičky Země i všeobjímající lásky, která nehodnotí, neptá se. Jen je.

Vzpomínám na větu, kterou Wim často opakuje: „Cítění je pochopení“.

Chápu a zasvěcuji dnešní pouť na zasněžený vrcholek dobru pro lidi, kteří žijí v utrpení. Vracím se zpátky do těla. Stále ještě dýcháme a já jsem ráda, že jsem nasoukaná ve spacáku. Jednak kvůli teplu, ale hlavně kvůli pocitu bezpečí, které teď obzvlášť oceňuji. Připadám si jako malé miminko v děloze.

Dodýcháváme posledních pár minut. Ležím na zádech bez pohnutí a najednou cítím v bedrech, kde mám povylezlou plotýnku, lupnutí. Jako kdyby mi nějaký neviditelný chiropraktik pootočil páteří. Jak je to možné, když jsem se vůbec nehýbla?

Při dechovém cvičen dle WHM se totiž nejen alkalizuje tělo, zpracovávají se záněty a vyplavují hormony. Ono se podobně čistí i podvědomí. Najednou něco dlouho schovaného a neviděného udělá LUP a je po problému. To na této metodě miluju. Jde přímo do nitra, a přitom si uchovává velmi racionální a vědecký podklad.

Strach odešel za desatero hor

Pomalu se vracíme k běžnému dechu, necháváme doznít prožitky a já vím, že se nemusím ničeho bát. Získávám stoprocentní jistotu, že výlet v mínusových teplotách bez oblečení zvládnu.

Jdu obejmout Wima a poděkovat mu za tento dar. Včera před večeří jsem měla možnost mu povědět o mých vhledech, které se ho týkají. Měl dojetí v očích, objal mě a řekl mi: „Thank you, babe“. Vím, že patřím k partě spolupracovníků, kteří mu někde mimo čas a prostor přislíbili, že mu pomůžou dostat jeho poznání, které kultivoval přes 40 let, mezi lidi.

Jsem vděčná, že se nenechal odradit posměškama ostatních. Být přes 30 let za blázna neunese jen tak někdo. Až když Wim začal vytvářet jeden světový rekord za druhým (momentálně jich má 27 a některé jsou za hranicí chápání) a nechal se vědecky zkoumat, získala jeho metoda na vážnosti a z podivína se stal uznávaný specialista na přirozené zdraví.

Těšně po dechovém cvičení. Ubrečená a vděčná, že jsem Wima měla čest potkat osobně.

Rozhlížím se kolem a vidím, že si podobným procesem, jako já, prošli i další kamarádi. Není třeba slov. Stačí se podívat do očí. V průběhu čtyřech dnů jsme vytvořili kmen.

„Lidi, celá metoda je o propojování se!“ říkali nám naši školící instruktoři Bart Pronk a Bart Scholtissen hned na začátku. Pro jistotu nám to napsali i na tabuli.

Věděli, že výzvy, které pro nás přichystali, aby otestovali naše znalosti, zkušenosti i reakce ve stresových situacích, zvládneme, když budeme fungovat jako jeden tým, a vzájemně se budeme podporovat.

Foto: Michal Sroka

Povedlo se. Stala se z nás jedna mezinárodní a soucítící rodina. Tolik objetí, lásky, pochopení, slz, sdílených pocitů… to se jen tak nezažije.

Foto: Michal Sroka

Připravte se na cokoliv

To byla mantra, která nás provázela od prvního dne. Pochopili jsme, že jako budoucí instruktoři musíme umět čelit různým nepředvídaným situacím a umět pracovat se strachem. Nemělo smysl se ptát na podrobnosti a doplňující otázky. Když se řeklo, vemte si jen kraťasy a za 5 minut se sejdeme před hotelem, znamenalo to, že jsme se sešli za 5 minut bosí před hotelem v kraťasech.

Mlčky jsme vytvořili hada a po ledu, sněhu a šťerku jsme mlčky došli do lesa kde nás postavili na skálu, ze které jsme měli skočit do ledového horského potoka, které v tomto místě vytvořilo kulatou lagunu.

Na ledovou vodu jsme zvyklá, ale skočit do ní? Já? Nikdy!

Skočila jsem. Sice z nižšího kamene, ale prošla jsem testem odložení strachu. Stoupla jsem si na kraj a odrazila se. Za úkol jsme měli tímto skokem odložit, co nás tížilo. A tak se stalo.

Mlčky jsme pak zase celí mokří a adrenalinem zaplavení došli ruku v ruce na hotel. Pro mě toto byl asi nejnáročnější moment celého kurzu.

S chladem jsem byla už poměrně zkamaráděná. Celou zimu jsem chodila jen v tričku, případně v tenkém svetru, a v letních balerínkách bez ponožek. Do ledové vody jsem se nořila několikrát v týdnu a našla jsem způsob, jak se v objetí chladu uvolnit a dostat do meditace. Byl to skvělý trénink, který mě krásně připravil a dodal sebevědomí, že mé tělo je schopné s chladem hezky pracovat.

Abyste věděli, zač je toho loket

Tak mi přišlo naše úplně první setkání s ledovou, nula stupňovou a ještě ke všemu tekoucí, vodou na pobytu v Polsku. Bart a Bart nás nechali vlézt do tohoto jezírka a dopřáli nám v něm poměrně dlouhý pobyt. Rozhodně několikrát delší, než budeme zprostředkovávat účastníkům našich kurzů.

Podařilo se mi se uvolnit, utěšit tělo, že je v bezpečí a necítila jsem nepohodlí. Někteří spolužáci si sáhli na svoji hranici možností. Přes poslední minuty nás přeneslo společné ÓMování.

Technické okénko: Důraz na dlouhý výdech aktivuje bloudivý nerv, který je zodpovědný za relaxaci a zklidnění, což pomáhá zvládat bolest. Proto je ÓMování tak úlevné, když jste naloženi v horské ledové bystřině.

Jak už vím ze Španělska, tak není takové umění vydržet ve vodě dlouho, ale opravdovým mistrovstvím je umět se zahřát bez vnějšího zdroje tepla.

 

Afterdrop pro zkušenost

Když se totiž studená krev z končetin začne po vylezení z ledu hrnout příliš rychle do středu těla, právě díky rychlému přísunu tepla zvenku (např. kdybychom si hned oblékli bundy, nebo vlezli do horké výřivky či sauny), je větší pravděpodobnost, že tělo projde afterdropem. Tedy poklesem teploty v jádru těla, které vede k nekontrolovatelnému třasu a pocitu zimy.

Cílem je se do něj ani nedostat a dle WHM ukončit otužování dřív, než si vezmeme větší sousto, než na které je tělo nastavené.

Ovšem těžko pomůžeme někomu, kdo afterdropem prochází, když ho sami neochutnáme. Dostali jsme příležitost. Opět jsem děkovala svému tělu, protože mě krásně podrželo a nažhavilo vnitřní kamínka, takže jsem se cítila dobře a mohla tak pomáhat ostatním.

Foto: Michal Sroka

Ego krmit nebudeme

„Na Sněžku nepůjdeme. Jsou tam moc drsné podmínky. Mínus dvacet a silný vítr. Vydáme se na jiný vrchol.“ Přichází informace v podvečer dne D.

Uff, to se mi ulevilo! Slyšela jsem o této sněžné dámě dost strašidelných příběhů, tak jsem ráda, že se s její nepřívětivou tváří, kterou teď často ukazuje, nemusím potkat.

Všímám si, že někteří muži jsou zklamaní. Chtěli velkou výzvu. Chtěli dobýt vrchol.

„Ono vůbec nejde o žádný vrchol. Důležité je, abyste zdolali svoji vnitřní horu,“ vysvětlují instruktoři a snaží se obrousit ega, která touto informací vyskočila.

Myslím, že žádná z žen zklamaná není. Ani Shereen, úžasná Indka se srdcem na dlani, která minulý měsíc vylezla do 7 tisíců na Aconcaguu bez Diamoxu, léku proti výškové nemoci, jen za pomoci WHM dýchání. Jak budeme dobrými instruktory nedefinuje, kam jsme vylezli, ale jak máme metodu prožitou a zvnitřněnou.

Naše ženská posádka. Vlevo dole je Nicole, asistentka. Vpravo vedle mě v šedém je Isabelle a nad ní Laura. Obě jsou Wimovy dcery a procházely kurzem s námi.

Příroda je k nám milostivá

Je čas vydat se na cestu. Scházíme se v 11 hodin před hotelem v kraťasech, dobrých botách, čepicích a každý si neseme v batohu teplé oblečení, nesmeky, pití a něco na zub, kdyby bylo třeba energie.

Instruktoři Bart, Bart a asistentka Nicole jsou oblečení a mají vysílačky. Je to z bezpečnostního důvodu, aby mohli pomoci nám, když by to situace vyžadovala. Kdo kdy měl pořádně promrzlé ruce, tak ví, že s nima tkaničku nezavážete, ba ani zip na poklopci neotevřete, takže mít v blízkosti 3 páry funkčních rukou pro všechny případy je nutnost.

Wim se s námi loučí: „Propojte se s Matkou Přírodou. Propojte se se svojí duší. Kdyby byl moc velký vítr, tak se vraťte. Není třeba se nechat zlomit.

Formujeme se do šiku a vyrážíme. Někteří vesele konverzují, ale je se uzavírám do sebe a začínám praktikovat práci s vnitřní lávou, kterou jsem dostala ve vizích od onoho poutníka. Je založená na vizualizaci, práci s dechem a mantrami. Každý den se mi odhalil kousek této techniky na rozdmýchání vnitřního ohně a dnes jsem při dechovém cvičení dostala instrukce, jak lávu rozvádět po těle.

Funguje to náramně. Je asi šest pod nulou, vítr je mírný a já děkuju Matce Přírodě, že je k nám laskavá. Kdyby chtěla, smetla by nás během pár minut.

Krok za krokem a nekoukat nahoru

Zjistila jsem, že mě nervuje, když se kouknu před sebe a vidím obrovský táhlý kopec. V tu chvíli mě navštíví pochyby, jestli takové tempo bez možnosti odpočinku, protože celou cestu jdeme stabilní rychlostí a nezastavujeme, zvládnu až nahoru.

Zabořím pohled na boty šlapající přede mnou a sleduju terén. Našlapuji do stop mého kamaráda a šetřím energii. Občas se podívám do boku na krásnou krkonošskou přírodu, ale většinu času jsem v meditativním naladění. Máme se přece potkat se svojí duší!

Nemám rukavice, tak si dávám ruce do kapes, nebo na záda na oblast ledvin. Zjišťuji, že necítím zimu. Jako kdyby neexistovala. Posílám vroucí myšlenkou poutníkovi. Když mi dochází fyzická síla a potřebuju odpočinek, představuji si, jak jde vedle mě Wim. Muž, který sám vyšel bez kyslíku a jen v kraťasech do zóny smrti na Mont Everest. Co je proti tomu Krkonošský hřbet!

Cíl na dohled

Najednou se krajina mění a mizí stromy, které nám dělaly větrolamy. Otevírá se nám výhled a je jasné, že jsme téměř na konci putování. Ještě ujdeme posledních pár set metrů po návětrné planině, kde dostáváme od počasí trošku do těla.

Na chvilku uděláme malý a těsný kruh tělo na tělo, který nás na chvilinku odizoluje od větru. Nálada je dobrá, protože cíl cesty už je na dohled.

S novou energií vyšlápneme poslední svah a zkřehlýma prstama sundaváme nesmeky před chatou. Když vejdu dovnitř, přijde mi to až nereálné.

Mé myšlenky, které jsem k tomuto výstupu upínala, byly mnohem hrozivější, než realita samotná.

Někteří se zahřívají v pozici jezdce (horse stance), někdo se obléká, další si objednává horkou čokoládu, nebo pirožky. Já jsem v údivu, který vzroste, když se po více než tříhodinévm výstupu podívám na mobil, kde mám zprávu od mého muže.

Tak povídej, jaký to bylo! Pěkně to z tebe hučelo. A ještě furt, takže předpokládám, že jsi v teple.

Zpráva mi přišla ve 14:14, což byla přesně ta minuta, kdy jsem sundala batoh v teple restaurace a podívala se na hodiny. I můj muž šel na dálku se mnou. Zahřálo mě to… Tělo se krásně adaptovalo a téměř se nepotřebovalo klepat.

Dětská radost

Cesta dolů byla skoro extatická. Už jsme měli na sobě všichni oblečení a užívali jsme si povídání a koulovačky.

S mýma nejbližšíma dušema z kurzu. S Bartem z Belgie a Shereen z Indie.

Na poslední siluetě vidíte gumové kuře, které šlo na výpravu s námi. Dělalo nám společníka celý pobyt. Stalo se mluvícím předmětem, abychom se nepřekřikovali.

Někdo si potřeboval po takovém výkonu na chvilku odpočinout :).

We are the ONE, říkal nám Wim

A měl pravdu. V průběhu těchto šesti dní mi ještě víc došlo, jak moc je pro nás příroda léčivá, jak úžasná naše těla jsou, když je oprostíme od naučeného podmiňování, a jak mocný nástroj jsme dostali ve formě dechu.

Jestli jsem předtím WHM milovala, tak teď jsem s ní v jednotě. Ono totiž nejde o techniku, ale o propojení. Pamatujete, jak jsem o tom psala na začátku?

Wim nám dal k dispozici 40 let své praxe. Laura s Isabelle vyprávěly, jak si ho z dětství, kdy jejich maminka spáchala sebevraždu, pamatují, jak seděl na gauči ve dne i v noci a praktikoval dechová cvičení, meditoval, celý rok chodil v kraťasech. Vše, co se na kurzech učí, má statisíckrát otestované na sobě. Věřím mu!

Závěrečný kruh den před odjezdem. Vidím v něm srdce…

V průběhu polské expedice jsme byli mnohokrát testováni v praxi, psali jsme vědomostní test a instruktoři nás pozorovali v různých situacích. Jsem ráda, že jsem měla možnost touto zkušeností projít. Vlastně mi bylo jedno, jestli nakonec instruktorkou budu, nebo ne. A víte co? Ono to klaplo!

Prvního března jsem dostala e-mail s gratulací, takže mohu nosit toto tričko a šířit tak nádherný způsob, jak skrze tělo, dech i mysl můžeme ovlivňovat naše autonomní procesy v těle a navracet si zdraví.

Při jednom dechovém cvičení Wim říkal: „Zbavte se té šlupky, které se říká mysl, a vnořte se do hloubky přítomného okamžiku. Prociťte sílu této chvíle. Je to celé o emocích, lidi. Emoce nejsou pouhým pocitem. Jsou cestou do hlubiny Tady a Teď. Jste připraveni se otevřít této hloubce a nechat svoji mysl se rozstřelit? V průběhu dvaceti minut se můžeme propojit s věčností.“

Nejsou to jen prázdné řeči. Wim to má zažité. A já s ním. Proto říkám, že jsem za 19 let na poli ezoteriky a osobního rozvoje nepotkala metodu, která by byla tak přímá, rychlá a jednoznačná jako WHM. Jde přímo k jádru. Do podvědomí, do mozkového kmene, kde otevírá netušené možnosti sebeléčení, schopností těla a nového paradigmatu. Jak to dělá z hlediska vědy si povíme příště.

Láká vás to? Svírá se vám při čtení žaludek strachy, nebo se srdce třese nedočkavostí?

Možná pak nazrál čas i pro vás, abyste si z chladu udělali svého „vřelého přítele“, jak říká Wim. Když se zapíšete do tohoto SEZNAMU, pošlu vám informaci o dalších termínech workshopů WHM mezi prvními mailem.

 

Tereza Kramerová
Dostala jsem do vínku dar vhledu do lidské mysli i do jasu dětské duše. Učím lidi pracovat se svojí myslí tak, aby ona sloužila jim a ne oni jí. Pomáhám také těhotným ženám nalézt důvěru v sebe, své tělo, dítě i vnitřní hlas. Podporuji rodiče, aby porozuměli svým dětem a žilo se jim spolu dobře. Má práce je mým posláním a mé poslání je mojí vášní. Můj příběh si přečtěte ZDE>>. O své poznání se ráda dělím. Napsala jsem pro vás ZDARMA eBooky: LÉKÁRNIČKA V HLAVĚ a BAREVNÝ DECH pro hladký porod. Pokud rádi aktivujete svoje nitro, stáhněte si některou z mých MEDITACÍ. EBook MYSTICKÝ POROD je k prohlédnutí ZDE>>. Pokud se chcete skamarádit se svým tělem, mohl by vás zajímat transformační online kurz MILUJI SVÉ TĚLO. A konečně pro ty, kteří rádi probouzejí svůj skrytý potenciál, mám jedinečnou techniku OBJEV SVÁ KŘÍDLA. Za objevný považuji i svůj PětiKlíč, který probouzí samoléčebný potenciál našeho těla. Hmotným ztělesněním mé lásky k práci s myslí je kniha s napínavým příběhem DÍVKA S HAVRANÍMI KŘÍDLY. Pro vědomé rodiče tu taky něco mám! Račte kouknout na KOMPAS PRO RODIČE.
Komentáře
  • Jedinečný příběh pro děti i dospělé

  • Připravujete se na porod?

    Vytvořila jsem pro vás eBook Barevný dech pro hladký porod s MEDITACÍ v mp3 ZDARMA ke stažení

  • Rádi byste manuál na svoji mysl?

    Stáhněte si ZDARMA eBook LÉKÁRNIČKA V HLAVĚ, aneb 7 zásad Mentální harmonizace pro úlevu na těle i na duchu

  • mensiDuchSrdce

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky