Rodíš jako bohyně

„Rodíš jako bohyně!“ mi řekl můj úžasný muž pár hodin poté

Přikývla jsem. Také jsem ze sebe měla ten pocit. A to se stává jen párkrát za život … zda-li vůbec někdy.

Že se naše miminko následující ráno rozhoupe k opuštění bezpečí maminkovského mikrosvěta jsme tušili už v neděli večer 2.srpna. Došli jsme si s přáteli do kina, na večeři a probírali porod, protože i oni očekávali v následujícím týdnu příchod jejich prvorozeného děťátka. Před spaním jsem si naší dvouletou Sárinku jako vždy pomazlila a říkala jsem jí, že kdybychom s tatínkem ráno nebyli doma, tak jsme jeli do… „porodního domu“ – doplnila moji větu.

Po páté hodině ranní jsem se probudila s nutkavou záchodovou potřebou. Tělo se čistilo. A vydatně. Daniel sledoval mé pravidelné odchody v 5ti minutových intervalech na onu místnost a vyzývavě pokukoval zpod peřiny. „Jo jo, dneska budeme mít miminko. Zatím kontrakce po 8mi minutách.“

„Zavoláme Nathalie?,“ ptal se starostlivě. „Ještě ne. Nechci ji budit v půl šesté ráno.“ Ve třičtvrtě jsem změnila názor. „Volej!“

„Prý máme vyjet za půl hodiny a sejdeme se v porodním domě.“ Šla jsem se tedy ještě vysprchovat a pravidelně hlásila kontrakce. Odpovědi „po čtyřech minutách, po třech minutách“ mne pořádně rozhýbaly. Jedeme hned! Posbírala jsem připravené tašky a doplnila je banánem a čokoládou. Ve dveřích jsme se rychle rozloučili s hlídací babičkou a vyrazili do tichého pondělního rána směrem do nedaleké švýcarské vesničky s pohádkovým porodním domem.

Ahoj kamarádko. Vítám tě a děkuji, že mi pomáháš otevírat cestu pro naše miminko

Říkala jsem nahlas každé kontrakci. Za cestu autem k nám kamarádky přistupovaly každých 5-7 minut. Do Grens jsme dorazili chvíli před sedmou a procházeli jsme se po opuštěné vesnici.

Nedlouho poté přijela i Nathalie – porodní průvodkyně, která nám byla souzena. Přivedla na svět Sárinku a naše druhé miminko si počkalo až na začátek srpna, kdy měla námi nasmlouvaná porodní asistentka a zároveň majitelka porodního domu Evelyne dovolenou, aby byla ve službě právě Nathalie.

„Vidím u vašeho porodu černé ruce,“ říkala mi s několikaměsíčním předstihem kamarádka. Viděla dobře. Charismatická Nathalie, původem afričanka s černou pletí a zlatým přístupem nás míjela ve svém Fordu. „ça va?,“ ptala se. Ano, šlo to.

V útulné chaloupce, alias v porodním domě mě vyšetřila. Verdikt zněl: na dva prsty. Povídali jsme, snídali, smáli se a já průběžně zdravila další a další kamarádky. Jen se trousily nepravidelně a převážně v případě, že jsem se pohybovala. Procházka po vesnici je trošku popohnala, ale stejně měly k švýcarské přesnosti daleko.

Intenzita byla dobrá – se zavřenýma očima a při vizualizaci otevírající se brány se ještě daly zvládnout s mírným brumláním. „Dáme homeopatika, abychom rozlišili, jestli to je jen falešný poplach, nebo rodíš.“

Jasně že rodím!!! Bylo před devátou a já měla pocit, že do jedenácti máme mít hotovo

Daniel byl při mém časovém odhadu střízlivější. „Nebudeme nic plánovat jo?“

Homeopatika kontrakce oddálila od sebe. „Tak co myslíš?,“ ptala se Nathalie. „Nevím, ale mám pocit, že kontrakce jsou efektivní, i když nepravidelné.“ Potvrzení přišlo po dalším vyšetření. „Nadarmo to nebylo. Už se mi tam vleze další prst!“ Takže jen na tři, brblala jsem. Miminko bylo natočené zádíčkama u mojí páteře. Rotuje a má ještě celý půlkruh před sebou. Dostala jsem další kuličky pod jazyk na správné dorotování miminka. „Ale ještě to není úplně ono. Pořád si dáváš záležet na francouzské gramatice. Víš, co tím myslím,“ shrnula moji situaci Nathalie.

A pak přišla s výborným psychologickým krokem. „Jedu do Ikei. Vypadá to, že mám minimálně hodinu času,“ řekla prostě. To nemyslí vážně? Ona odjíždí? „Jo, odjíždí,“ neuklidnil mě Daniel. A odjela. Kdyby něco, máme volat.

Procházeli jsme se po krásné krajině na úpatí pohoří Jura a já si jemně dlaněmi protřela bradavky kvůli přirozenému posílení děložních stahů. Minule to zabralo dokonale, tak proč miminko nepohnat už osvědčeným způsobem. Kontrakce sílily a nápadně se přibližovaly. „Musím zase na záchod.“ Vrátili jsme se do porodního domu a já si pustila ženské africké zpěvy. Hudba mě rozproudila a při kontrakcích jsem bokama třásla do rytmu. Asi to bolesti neulevovalo, ale měla jsem pocit, že to pomáhá miminku sestoupit níže do pánve.

Daniel pozoroval asi dvě moje hučící a vytřesávací seance a zhodnotil, že je třeba povolat Nathalie z nábytkářského ráje zpět. Mezitím mi dopouštěl tepou vodu do vany a já odolávala do ní vlézt. Věděla jsem, že jak se ponořím, budeme chvíli před vyvrcholením. Nathalie dorazila během pár minut a bylo přibližně kolem desáté. Okamžitě jsem shodila oblek a lezla do vany. Miminko bylo podle ozev už ve správné pozici a já mu špitala, že už za chvilinku se na tom velkém světě pomazlíme.

Proběhlo pár pěkných kontrakcí a Nathalie mě podporovala. „Bravo! Na 6 nebo na 7. Už ti zbývá jen kousek.“ V duchu jsem si říkala: tak to jsou 2-3 kontrakce a jdeme na to. Přišly rychle po sobě a já při každé z nich cítila, jak miminko sesedá níže. Daniel klečel u vany a já se o něj psychicky i fyzicky opírala. Najednou se pocit změnil.

„Nathalie,“ šeptám. Daniel nic. „Nathalie!,“ cedím mezi zuby. Daniel pro ni vyběhl z koupelny. Do sekundy byli oba u mě. „Tlačit?,“ ptala se. Jen jsem kývla. Nathalie mi ještě ukázala nějakou píšťalku na správné prodýchání u tlačení, ale tu jsem stihla jen přelétnout zrakem, zavřít oči, chytit se pevně Daniela a s pěkným a zemitým hlučením jsem posunula miminko blíže ke své náruči.

Přitom praskla plodová voda. Vzápětí se dostavila další vydatná a dlouhá kontrakce a to už jsme hlučeli s Danielem oba. A při té třetí mě Nathalie brzdila ať zpomalím a pomáhala miminku něžně vyklouznout z bezpečí mého těla.

Vyklouzlo, proplavalo se k hladině a přistálo mi na prsou

Bylo přesně 11:13:45. „Ahoj lásko, vítej u nás. Já jsem tvoje maminka…,“ hladila jsem malého sametového savečka na svém těle. Plamínky svíček prosvětlovaly jeho tmavé oči a mě až po chvíli mazlení mi došlo, že vlastně stále ještě nevíme, kdo to k nám přišel! Nadzvedla jsem ho a už zase pěkně francouzsky ohlašuji prihlížitelům. „C’est un garçon.“

Chlapeček! Opravdu nejsem blázen. Vize z mých meditací mě nešálily. Pindíka jsem viděla v každé z nich…

Za chvilku jsme už leželi na gauči a náš chlapeček se seznamoval s bradavkou. Daniel rozeslal nejbližší rodině, že máme syna a ještě čekáme na placentu. Ta mě minule potrápila a nechtěla ven. Tentokrát jsem jí v meditacích děkovala a uznávala její hodnotu. Jako prvorodička jsem ji totiž úplně opomněla. Snad se tentokrát opět nezasekne a dá si říct.

Najednou jsem se dostala do zvláštního mraku

Padla na mě tíha a měla jsem chuť se na rození vybodnout a odejít pryč. Třeba do čajovny a číst si knížku. Břicho pobolívalo a Nathalie tvrdila, že to je právě tou placentou. Promačkávala mi břicho a já na ní vrčela, ať mě nechá odpočívat. Mrak stále sílil.

„Chytíš se lana a vytlačíš jí, nebo si sedneš na stoličku?“ Ani jedno, běželo mi hlavou.

„Stoličku,“ přemohla jsem se. Hrdý tatínek převzal syna a já jsem si měla na porodní stoličce břicho ve formě vyfouklého fotbalového míče povytáhnout nahoru a zatlačit. Poslechla jsem a k mému překvapení vyjela placenta jak po másle. Najednou získal svět zpátky svoje barvy. Rozesmála jsem se a dostala jsem ohromný elán a sílu. Navrátila jsem se do poporodní euforie.

Koukla jsem se na ty moje chlapy a úplně se tetelila, jak jsou spolu sladký. „A jak se jmenuje?,“ házím svému muži rukavici. „Theo.“ „Jo, Theo je to,“ a je mi to tak jasné, že mi je až nejasné, jak jsem vůbec mohla o klučičím jméně celé těhotenství tak pochybovat a střídat kandidáty.

Sárinka přijela s babičkou brášku pozdravit téhož dne odpoledne. „Tejo,“ jak říká, se líbil, ale moc nezabodoval. Nekoukal na hračky, které mu ukazovala a „neumí pá pá,“ zasmutnila při odchodu. Alespoň že jí nachystal na přivítanou pěknou převlékací panenku.

Od té doby jsme byli 4. Přišlo mi přirozené mít druhé dítě. Přišlo mi zvláštní, že jsem zapomněla, jak heboulinká a voňavá novorozeňátka jsou. A přišlo mi neskutečné, že si tenhle malý chlapík dokáže počůrat vlastní hlavičku…