První expedice z dělohy na svět

sariMIMI-1

Sárinka mě kontaktovala už rok před svým zplozením

Pečlivě se starala, abych snad každý den dostala zprávu, že se na nás už chystá. Jejími nejlepšími kousky bylo zhmotnění růžového dudlíku, který mi přistál z čista jasna v dlani na zpáteční cestě od posvátného menhiru. Bylo to v lese, kde dudlíky obyčejně neprší. Pak mi nechala před vchodové dveře zafouknout papírek s namalovanými kostičkami a nápisem BABY.

Jiný den přemluvila miminko ještěrky, aby se zastavilo na našem prahu a dlouze na mě koukalo. Lehla jsem si před ně, pohlédla do těch korálkových očí a až po ujištění, že vím, o co jde, dostalo povolení k odběhnutí do úkrytu za květináčem s levandulí. A takových šprýmařských kousků bylo opravdu moc.

Vzala jsem situaci na vědomí a rozhodla se chopit své šance a pořádně se na uhnízdění našeho prvního děťátka připravit. Byla jsem vedena a potřebné informace si ke mně našly cestu vždy v ten pravý čas. Týden za týdnem jsem ukrajovala nánosy minulosti ze svého těla i mysli. Měla jsem všechen čas jen pro sebe a naše budoucí miminko.

S nadcházejícím létem 2006 jsem cítila, že už se chvíle spojení našich životů s dalším blíží. Jako zázrakem jsme se s manželem Danielem dostali na Thajský ostrov Samui. Už před odletem jsem tušila, co tam nastane. A taky že ano. Moře, masáže na pláži a spousta času na zklidnění se, četba a další radosti udělaly své.

Jeden večer jsme ruku v ruce šli do naší oblíbené plážové restaurace a najednou…musela jsem se zastavit. V úžasu a možná i s otevřenou pusou jsem koukala na tmavou oblohu. Daniel se zastavil také a houkl na mě: „Co je?“ a já po pravdě odpověděla: „Ále, padá na mě zlatý déšť.“

Dál jsme to už nerozebírali a já tušila, že to bylo ono. Znamení shůry, že už s Danielem nejsme v rodině sami. V noci mi bylo špatně od žaludku a manžel to pojmenoval. „Asi už je tady, ne?“ „Myslíš?“ dělala jsem přihlouplou, abych mé domnělé těhotenství náhodou nezakřikla.

Druhý den na pláži na mě už z dálky volala jedna masérka: „Ty jsi těhotná!“

Pokrčila jsem rameny a doufala, že má pravdu. Následovaly další dva dny bez jídla. Nemohla jsem krom melounu nic. Snášela jsem to s radostí a věděla, že to je součástí kouzelného zplození dalšího človíčka. Věděla jsem, že tam s námi je. Cítila jsem se naprosto jinak. Taková větší a přitom lehčí. Prostě jako šťastná těhulka.

Jaké bylo mé rozčarování, když po návratu z Thajska ten pocit zmizel. Zase jsem byla najednou malá a těžká. „Tak jsem si to asi celé namlouvala,“ fňukala jsem Danielovi nad testem s jednou čárkou. Uběhlo pár dní a já se snažila nebýt zklamaná. Moc to nešlo. Až Daniel jeden den prohlásil: „Se mi zdálo, žes mi ukazovala test a byla jsi těhotná.“ Že by přece?

Druhý den ráno jsem počůrala další tyčinku a čekala zase negativní výsledek. Ledabyle jsem koukla skrze časopis na další důkaz mého thajského poblouznění a tam jsem našla dvě čárky. Hurááááá, nejsem blázen! Manžel dostal ten den k obědu i prázdnou misku a pod ní ukryto mé, tedy naše sladké tajemství.

Těhotenství bylo nádherné. Tělo se hladce balilo do nejkrásnějších křivek, jaké znám, a já si připadala tak důležitě. Každý den jsem si užívala těhotenský režim s jógou, dechovými cvičeními a závěrečnou meditací, kde jsem si představovala nádherný porod našeho děťátka.

Idylku mi narušil jen můj gynekolog

Oplýval značným sebevědomím a já jsem zase oplývala touhou rodit v důvěře v mé tělo a pokud možno bez zásahů z venku. Věta „si troufám říct, že rodit umím“ mi nejprve z povolaných doktorských úst polichotila. Je to profík, říkala jsem si. Následně ale přicházelo jedno rozčarování za druhým. Obhajoba rutinního epidurálu s vysvětlením, že přece nechci rodit v bolestech a další indicie mě donutily hledat jinou cestu.

A našla jsem. Nádherný porodní dům asi 25 minut jízdy od nás. S ním jsem objevila i smyslnou Nathalie. Porodní asistentku s kořeny v Africe. Její čokoládová pleť mě jaksi uklidňovala. Má blízko k zemi, k tělu, probíhalo mi hlavou. Sama je matkou čtyř kluků a naslouchá mi. Miminko před pohmatem pozdraví. Byla jsem nadšená a cítila, že tohle je to ono. Takhle to chci!

Na další schůzku s gynekologem jsem se s ním jela rozloučit

Čekala jsem povytažené obočí a nechápavý výraz, ale to co následovalo po oznámení mého rozhodnutí, mě naprosto odzbrojilo. Zastrašování a mé zařazení mezi zmanipulované chudinky bylo trošku silné kafe. Držela jsem se a věděla, že mé argumenty z oblasti pocitů jsou pro něj nepřípustné. V duchu jsem hladila miminko a snažila se toho naparujícího se pána tvorstva neodsuzovat. Stejně se tak stalo.

Když jsem dostala slovo a bez velkého obalování jsem zabrousila do oblasti andělů, odpovědí mi byly otevřené dveře. Konečně vysvobození. Na rozloučenou mě doprovázel vyděšený a udivený výraz sestry, která dostala povel mě vyřadit z evidence.

Byla to zkouška a přišla mi vhod. Pomohla mi nalézt malé pochybnosti o mé schopnosti porodit přirozeně. Dál jsem jezdila za Nathalie a získávala stále větší důvěru v ní, sebe, i naše dítě.

Termín jsem měla stanovený na 24.června, ale tušila jsem, že to přijde dřív

Už od začátku června jsem byla nachystaná a doufala, že miminko vykoukne opravdu o pár dní dříve, protože se nám na poslední chvíli naskytla od 1.července možnost stěhování. Konečně do bytu s normální koupelnou, bez plísně a pavouků. Připravovali jsme se na stěhování a já jsem třídila věci a vyhazovala. V první letní den 21.června jsem si mezi prací přečetla horoskop na tento den. Stálo tam něco, jako že se ukážou tajemství dlouho očekávaná a začne nové období. V souvislosti s porodem mě to pobavilo. Nicméně bříško netvrdlo více než normálně, a tak jsem si psala přes ICQ s kamarádem.

Daniel měl ten den dodělat nějaký projekt a být déle v práci. Vstala jsem z gymnastického míče od počítače, abych došla do přírody vrátit nashromážděné kamínky a ejhle…teplé šplouchnutí na stehna mě nejprve zarazilo a pak ohromilo. Takže je to pravda, já budu opravdu rodit!

Daniel odložil neodložitelnou práci a našel mě doma jásající: „Už dneska budeme mít miminko!“ Že mi praskla voda až v půl sedmé večer mi nekazilo plán porodit první letní den. Nathalie slíbila, že dorazí do hodiny, ale že máme ještě spoustu času. Za hodinu volala z cesty a smála se, když jí Daniel hrdě sdělil, že jsem měla už tři kontrakce. Myslel ty napsané na papírku, které jsme odměřovali. Celkem jich za tu hodinu bylo jen 2x tolik, takže žádné velké terno.

Nathalie dorazila až kolem půl 9 a já jí otevírala s úsměvem a hláškou, že mě tak baví rodit. Ona si pomyslela o mém nadšení své a prý to tipovala na porod druhý den k ránu. Vyšetřila mě a připnula mi na břicho monitor. Otevřená jsem byla jen na 1,5cm a kopečky na displeji byly v oblasti mírné pahorkatiny. Na porod to chce ovšem minimálně Alpy.

Nathalie prohlásila: „Chtělo by to nějak rozproudit. Takhle hned tak neporodíš. „Sakra, tohle jsem asi slyšet nechtěla, ale zachovávala jsem klidnou hlavu a mírné nebolestivé kontrakce.

Daniela napadla myšlenka zralá na Nobelovku: „Uděláme masáž bradavek!“

Přinesl k tomu určený balzám a já párkrát zatočila čudlíkama a přitom jsem v duchu prosila miminko, ať to pořádně rozjede. V tu ránu se křivka diagramu mnohonásobně zvedla a my jsme nevěřícně koukali na perfektní kontrakce přesně po třech minutách.

„No tak, to ale jedem! Už, už,“ popoháněla nás Nathalie a já si při kontrakcích ulevovala břinkáním u bříška na tibetskou mísu a hlubokým ÓMováním. Pomáhalo to! Ještě jsem se mezi dvěma kontrakcemi stihla odpotácet na záchod a už jsme jeli.

Naštěstí po desáté hodině večer nebyl skoro žádný provoz a mě v autě s příchodem silnějších stahů začal přecházet humor. Tibetskou mísu jsem odhodila a proÓMovala jsem každou třetí minutu. V pauzách mezi koncertováním jsem pokládala Danielovi tu nejnaléhavější otázku: „Kdy už tam budeme?“ „Za sedm minut.“ Další kontrakce. „Za čtyři minuty.“ Další vlna a konečně začínáme přibržďovat a já si oddechla, že porod v autě je zažehnán.

Ani nevím, jak jsem zvládla vylézt po schodech do prvního patra do rodicího apartmánku. Stihla jsem si ještě všimnout, že ve vedlejším okně nádherně hraje jakási holčina na klavír. To je znamení! Půjde to hladce, ujišťuji se. Když za námi zaklapnou dveře, Daniel pouští moji vybranou hudbu a já shazuji všechen oděv.

Sedám si na záchod s vidinou úlevy. Hmm, tak toto nezabírá. Asi budu muset porodit:) Nathalie mi navrhuje vanu a já zabrána sama v sobě jen lehce kývnu hlavou na souhlas. Do teplé vody mi přidává levandulovou esenci a já zase čekám tu úlevu. Opět nic. Stříkám si vodu do obličeje a celé tělo se mi chvěje. Daniel volá Nathalie, že se nějak divně třesu. Ona jen strčí hlavu do našeho přítmí se světlem svíček a uklidní ho: „To nic, to je z bolesti.“

Vysoké auuuuu je v tu chvíli jediné, čím si dokážu ulevit

Kontrakce jdou jedna za druhou téměř bez přestávky. Nathalie strčí ruku do vody a hlásí, že jsem otevřená na čtyři centimetry. „Jenom? Po tolika kontrakcích?“ Dostanu ujištění, že naopak, že je to velmi dobré, protože těch druhých pět centimetrů jde mnohem rychleji.

Daniel mi dává napít brčkem jakýsi bylinkový lektvar. Mám z něj výborný pocit a povznáší mě. To mi připravila ta moudrá žena, co rozumí tělu. Určitě mi to pomůže, říkám si. Nathalie zase strčí hlavu dovnitř aby zjistila, jestli nemám potřebu tlačit. „Ne. Teda vlastně jóóó.“ Zmítám se mezi touhou mít už konečně miminko v náručí a zadržovat tlačení, protože mě to trhá vejpůl. Několik kontrakcí promrhám nedostatečným soustředěním. Na návrh Nathalie měním pozici z ležící na dřepící. Prý tak vytvořím miminku trošku víc místa.

Daniel je u mě a asi tuší, že nejsem v optimálním rozpoložení. „Mysli na nafukování balónku,“ naráží na nácvik tlačení do břicha. Tato věta mě zachraňuje a já se chytám textilního lana visícího ze stropu, zapírám se a už veškerou svou pozornost směřuji na cílené vytlačování miminka. Najednou to jde. Cítím, jak se posunuje směrem k samostatnému životu. Daniel mě povzbuzuje, že už vidí vlásky. „Jakou mají barvu?“ je pro mě otázka obrovské důležitosti. „Černý.“

Zatlačím snad ještě jednou nebo dvakrát a najednou obrovská úleva. A to už mi zezadu Nathalie podává toho úžasného tvorečka. Naši holčičku. Naši Sárinku. Mám ji na prsou a Daniel na ní něžně šplouchá teplou vodu. Přikryjeme ji červeným ručníkem a já ji tu vítám. Je celá pokrytá mázkem a mžouravě si mě prohlíží. Novopečený tatínek přestřihne pupeční šňůru a z vany vystupujeme už jako dvě samostatné bytosti. Sári to stihla ještě dnes. Osm minut před půlnocí.

Lehám si na postel a Sárinka se lačně přisaje

Jen ta placenta nějak nechce ven. Nathalie mě straší nemocnicí. Dostávám oxytocin, ale stále nic. Nakonec přichází záchrana. Majitelka porodního domu s rukama, co přivedly na svět stovky dětí. S omluvou do mého rozcitlivělého těla zaboří ruku a placentu zaživa vyškrábne. Byla kouskem přirostlá. Jako ta mé maminky. Naštěstí je celá a má pravidelný tvar srdce. Následovné šití je ve stínu tohoto prožitku jen lechtáním. A Sárinka spokojeně usíná. Vážení a měření počká až na ranní hodiny a já si konečně natvrdo začínám uvědomovat, že jsem matkou. A to už na celý život. Proboha, co já s tím děťátkem budu dělat? Nevěděla jsem, ale teď už vím. Milovat, hladit, chovat, konejšit a pak nechat jít svou cestou…

P.S. A pro příště jsem poučena, že není radno vizualizaci krásného porodu končit přiložením miminka na prsa, ale že je potřeba ještě přidat vizi hladkého porodu placenty. Co byste chtěli od prvorodičky… 😉

Tereza Kramerová
Dostala jsem do vínku dar vhledu do lidské mysli i do jasu dětské duše. Učím lidi pracovat se svojí myslí tak, aby ona sloužila jim a ne oni jí. Pomáhám také těhotným ženám nalézt důvěru v sebe, své tělo, dítě i vnitřní hlas. Podporuji rodiče, aby porozuměli svým dětem a žilo se jim spolu dobře. Má práce je mým posláním a mé poslání je mojí vášní. Můj příběh si přečtěte ZDE>>. O své poznání se ráda dělím. Napsala jsem pro vás ZDARMA eBooky: LÉKÁRNIČKA V HLAVĚ a BAREVNÝ DECH pro hladký porod. Pokud rádi aktivujete svoje nitro, stáhněte si některou z mých MEDITACÍ. EBook MYSTICKÝ POROD je k prohlédnutí ZDE>>. Pokud se chcete skamarádit se svým tělem, mohl by vás zajímat transformační online kurz MILUJI SVÉ TĚLO. A konečně pro ty, kteří rádi probouzejí svůj skrytý potenciál, mám jedinečnou techniku OBJEV SVÁ KŘÍDLA. Za objevný považuji i svůj PětiKlíč, který probouzí samoléčebný potenciál našeho těla. Hmotným ztělesněním mé lásky k práci s myslí je kniha s napínavým příběhem DÍVKA S HAVRANÍMI KŘÍDLY. Pro vědomé rodiče tu taky něco mám! Račte kouknout na KOMPAS PRO RODIČE.
Komentáře
  • Jedinečný příběh pro děti i dospělé

  • Připravujete se na porod?

    Vytvořila jsem pro vás eBook Barevný dech pro hladký porod s MEDITACÍ v mp3 ZDARMA ke stažení

  • Rádi byste manuál na svoji mysl?

    Stáhněte si ZDARMA eBook LÉKÁRNIČKA V HLAVĚ, aneb 7 zásad Mentální harmonizace pro úlevu na těle i na duchu

  • mensiDuchSrdce

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky