Cítíš, že ve svém životě potřebuješ změnu?

Ponoříme se do hlubin a znovu nalezneme své sebevědomí.

Zvu Vás do 8týdenního transformačního kurzu naposledy s mojí podporou.

Lotosový porod s novorozencem na provázku

pacentaDeti„To je tedy pěkná a extrémistická hovadina,“

pomyslela jsem si, když jsem poprvé slyšela o tom, že někdo narozené miminko neodstříhává od placenty.

A jak už to život umí, uběhlo pár let, přestěhovala jsem se za sedmero řek, sedmero údolí a taky jsem v lecčems dospěla. Nebo snad zmoudřela? No, to se uvidí až časem, každopádně má osobní pohádka o placentě se dočkala nenadálého zvratu.

Úplně první placentu, která mi dělala společnost v děloze, si už moc nepamatuji. Jen vím z doslechu, že jsem ji nechala v mámině břiše přirostlou a musela být vyndávána násilím. To jsem to asi trošku nezvládla…

A protože se historie opakuje, dokud aktéři nezvládnutí vědomě nepromění ve zvládnutí, do prvního porodu s dcerou jsem šla s velkou naivitou

Myslela jsem si, že budu zpívat, usmívat se a najednou ze mě vypadne miminko. Skoro to tak bylo, jen energetická dotace na vyklouznutí naší Sárinky mnohonásobně překročila vše, co jsem si jen do té doby dokázala představit.

Akorát ta placenta…já, nezkušená prvorodička, jsem ji nezahrnula do vizualizací, nespojila jsem se s ní, nepočítala s její existencí. Měla jsem matné povědomí o její existenci, ale víc jsem jí nevěnovala pozornost. Neprodchla jsem ji svým vědomím. A tak zůstala v mém břiše, přirostlá, možná trucující, možná truchlící, možná prostě jen tak.

Pupečník dávno dotepal, miminko bylo tatínkem odstřiženo a já jsem si zaživa prožila, co znamená „trhání vnitřností.“ Díky za zkušenou ruku mé porodní báby, díky za celistvou a neporušenou placentu ve tvaru srdce, která po minutách utrpení a skoro i omdlévání byla vyňata z mého lůna. Jsem to asi trošku nezvládla…

Na porod syna jsem se připravovala již s vědomím, že tentokrát se s placentou domluvím a minulý karambol nebudeme opakovat

A tak se stalo. Pupečník dotepal, miminko bylo odstřiženo, krásně kulatá placenta vyklouzla do připraveného lavůrku, jen co jsem se zvedla z postele a nechala gravitaci, ať si ji vytáhne na světlo. Hurá! Poučila jsem se, zvládla jsem to!

Pokaždé se moje porodní bába ptala, jestli si ji chceme nechat. Pozemek na zasazení stromů nad placentami svých dětí  jsme neměli, a tak jsem je s klidem odevzdala, aby s nimi naložila dle svého. Obě životodárné a živoucí zprostředkovatelky existence asi skončily někde v černých pytlích v kontejnerech na odpad.

Avšak dnes vidím, že jsem se stále měla co učit

Při třetím těhotenství kolem mě začalo kroužit téma lotosového porodu. Tedy takového, kdy se porodí miminko, pak placenta a počká se, až miminko svoji placentu samo pustí a pupečník odpadne. Z knihy Lotosový porod od autorky Shivam Rachany jsem se dozvěděla, že šest dnů po slynutí vajíčka a spermie se tento organismus rozdělí na poloviny – z jedné se vyvíjí dítě, z druhé placenta.

„Tím nejdůležitějším a do očí bijícím aspektem placentární psychologie je důvěrnost a výjimečnost vztahu mezi plodem a placentou. Sdílejí spolu prostorově omezené prostředí dělohy, jsou vždy spolu velmi těsně spjati s vnitřními pocity a zvuky matky. Jejich vztah je zcela symbiotický – nemohou existovat jeden bez druhého, a navíc sdílejí naprosto identický genetický materiál – pocházejí ze stejného vajíčka a spermie, to znamená, že jejich buněčná struktura je identická – mají stejnou DNA. Dokonale spolu rezonují.“ (Rachana, str.75)

Uvědomila jsem si, že kdybych nenechala pupečník přestřihnout u prvních dvou dětí, viděla bych, že placenta je součást dítěte – jeho těla a možná bych si i položila otázku, jestli jejím oddělením nezpůsobujeme novorozenci nějaké trauma či bolest.

Dále mě oslovila pasáž, popisující placentu z hlediska jemnohmotného. Cituji ze strany 34: „Placenta má velmi silnou auru. Součástí úplné placentární transfuze je i přenos aurické energie. Celý proces může zabrat dva až osm dnů a je považován za úplný, až se aurické pole děťátka uzavře. Navenek se to projeví odpadnutím šňůry u pupíku.“

Dále se mluví o zacelení aurického pole a následně dobré imunitě, neubývání na váze novorozenců, hlubokém klidu a míru lotosových dětí, placentárním traumatu z odstřižení, také o regresních vzpomínkách plných bolesti a zmatku po odpojení od placenty atd.

Co Vám budu povídat, byla jsem možností lotosového porodu oslovena, okouzlena, lapena

Nejprve jsem se naladila na svoji osobní placentu a pár dní si ji hýčkala ve vědomí. Usínala jsem s představou, jak se k ní tulím, a byl to velmi silný a uklidňující prožitek. Když jsem si připustila, že je možné, že mi moje placenta vlastně celý život podvědomě chybí a možná i díky její absenci v prvních minutách či hodinách po porodu si připadám nekompletní a nedostatečná, ucítila jsem, jak se můj střed těla posiluje a hutní.

Toto rozhodlo. Promluvila jsem s naším miminkem v bříšku a nastínila mu, že pokud bude chtít a vše půjde jak má, dáme mu příležitost si placentu ponechat tak dlouho, jak bude potřebovat. Děťátko slyšelo a souhlasilo, a já se na tomtéž dohodla i s placentou. Vzdávala jsem jí náležitou úctu a díky za to, jak perfektně se o miminko stará.

A tak se stalo. Když třetirozená Marion vplula do našeho života, placenta na sebe nenechala dlouho čekat. Vlastně vyšla do deseti minut od chvíle, kdy mi voňavé miminko přistálo na hrudi. Stačilo jen Marion pošeptat, aby jí pozvala ven, pokud s ní chce být i nadále spojená.

Vyšla celistvá a my jsme ji šetrně vložili do připraveného „Placedníčku.“ Z původně obyčejného cedníku z domácích potřeb se stal rituální předmět poté, co ho ke stejnému účelu poprvé použila kamarádka a pak nám ho zapůjčila. Od té doby hostil další placentu a po vzoru sportovních pohárů sbírá Placedníček jména vyvolených – na provázku zrozených, kteří měli tu čest ho využít. A bude putovat a sbírat podpisy i nadále.

Ale vraťme se k našemu příběhu. Cedník s placentou odpočíval po mém boku a Marion byla celou dobu velmi klidná, vyrovnaná a nejevila sebemenší známky stresu. Jestli to bylo nepřerušeným připojením k její prenatální důvěrnici, nebo tím, že prostě taková je, těžko říct.

Už před porodem jsem se s manželem domlouvala, že nebudu ohledně lotosového porodu fanatická, dám na pocity a podle toho s placentou naložíme

Už ke sklonku prvního Mariončina dne jsem cítila, že nám manipulace s miminkem připoutanému poměrně krátkou pupeční šňůrou k cedníčku úplně nevyhovuje. Říkala jsem si, že jestli to takhle Marion chce, tak budeme pokračovat až do…odpadnutí.

Večer jsme si o tom s Marion popovídaly. Řekla jsem jí, že se jí ráno zeptám, jestli placentu ještě potřebuje mít na provázku a že dám na její názor.

Ve čtvrté hodině ranní mě tělo poslalo na záchod. Bylo přesně 24 hodin po začátku porodu ani mě nepřekvapilo, že si i děloha vzpomněla na významný čas a jedním velkým žblunknutím do mísy si v sobě douklidila.

I Marion byla vzhůru, i manžel byl vzhůru a tak jsme spolu pro-byli celé dvě hodiny, než ručičky na budíku doběhly do času včerejšího zrození. Chvíli před tím dala Marion najevo, že chce podržet nad nočníčkem a završila svůj první den na světě tím, že se do něj vykakala. Žádná smolka, ale už opravdické a regulérní miminkovské kakání.

Brala jsem to jako znamení. Už je v našem světě, s námi. To, co si nesla z bříška už pustila a možná, že je tedy i čas na odstřižení placenty

Manžel to tak také vnímal. Podívala jsem se do hlubokých a moudrých očí naší novorozené dcery a zeptala se, jestli můžeme pupečník přerušit. Koukala se klidně, oči široce otevřené, pohled upřený, celé tělo uvolněné.

„Jestli nechceš, stačí, abys zakňučela, nebo zaplakala. Nebo zamávala ručičkami.“ Ale nic z toho se nestalo. Naše miminko spočívalo v naprostém míru a přijetí života. Mrkli jsme na sebe s manželem a každý jsme s placentou promluvili, poděkovali a ujistili ji, že se o naší holčičku náležitě postaráme.

Pupeční šňůra byla již seschlá, jako větývka, a manžel ji přestřihl. Pozorovala jsem obličeje Marion a její výraz zůstal i nadále klidný a uvolněný. Ubezpečila jsem ji, že ještě jeden den necháme placentu v Placedníčku v naší blízkosti. Následujícího dne dopoledne jsem placentu přendala do kulaté krabičky, nadepsala ji ozdobným písmem a umístila do mrazáku.

„Až budeme na našem pozemku, tak ti nad ní zasadíme třeba sakuru, chceš?“… a Marion zase koukala tím svým pohledem, který vidí až na konec vesmíru a já si to vyložila tak, že bez námitek souhlasí.

A tak skončil náš lotosový porod…24 hodin s miminkem na provázku a další den v blízkosti placenty

Všichni jsme měli pocit, že to tak je v pořádku a správně.

Starší děti se o placentu velmi zajímaly – koukaly na ni, sahaly na pupeční šňůru a když manžel zalovil ve skříni a každému z nich předal sametový placentární polštářek i s pupečníkem, který jsem jim potají ušila ještě před porodem, měly pozdvižení.
„Já ji mám jako srdce,“ radovala se Sárinka. „Ano, přesně takovou jsi ji opravdu měla.“
„A já ji mám jako prstenec Saturna,“ mudroval čtyřletý Theo. Samotnou by mě nenapadlo, jak vznešeněji bych mohla označit obyčejný kruh!

A pak odběhly do obýváku, kde si se svými červenými polštářky začaly hrát, prát se, šimrat a zlobit jeden druhého….ono totiž když chytíte pupeční šňůru na jejím konci a začnete se rychle točit, rázem máte z placenty prima plyšový řemdich.

Polštářky si našly svoje místo v postýlkách a staly se symbolickým zástupcem dětí. Theo jí uklidňoval babičku, že s ní dnes nebude spát v posteli: „můžeš si tam vzít moji placentu.“

Teď mi zbývá ještě ušít polštářek ve tvaru oválu pro Marion. Krásný zdobený pytlík, který jsem jí ušila na sesychající placentu, pokud bychom ji nechali připojenou až do konce, jsem schovala do její komody. Až bude potřebovat úkryt pro dřevěná zvířátka, nebo nebude mít kam dát gumičky a sponky do vlasů, jako když ho najdeme.

„Krásný a životodárný Strome života, placento, děkujeme Ti za to, co jsi pro nás a pro naše děti udělala. Jsi naší součástí a nebýt tebe, nebylo by ani nás. Máme Tě v úctě a budeme si vědomi toho, co jsi nás naučila. Pocit míru, klidu a správnosti ze setkání s Tebou je nesmazatelně vepsán v naší rodině.“

P.S. Pokud Vás lotosový porod zaujal, vnořte se do studia. Je to fascinující téma a odkrývá mnohé souvislosti – mezi naším vztahem k životu, jídlu, partnerství, násilí…vědomí si sebe sama a důvěry v život. Když překonáte zažité názory o tom, jak se má s pupečníkem „správně“ naložit hned po narození, otevře se Vám úplně nový pohled na život.

 

Bibliografie:

Lotosový porod, Rachana Shivam. Tvořivá škola, 2013.

www.lotosovyporod.cz

Tereza Kramerova
Dostala jsem do vínku dar vhledu do lidské mysli i do jasu dětské duše. Učím lidi pracovat se svojí myslí tak, aby ona sloužila jim a ne oni jí. Pomáhám také těhotným ženám nalézt důvěru v sebe, své tělo, dítě i vnitřní hlas. Podporuji rodiče, aby porozuměli svým dětem a žilo se jim spolu dobře. Má práce je mým posláním a mé poslání je mojí vášní. Můj příběh si přečtěte ZDE>>. O své poznání se ráda dělím. Napsala jsem pro vás ZDARMA eBooky: LÉKÁRNIČKA V HLAVĚ a BAREVNÝ DECH pro hladký porod. Pokud rádi aktivujete svoje nitro, stáhněte si některou z mých MEDITACÍ. EBook MYSTICKÝ POROD je k prohlédnutí ZDE>>. Pokud se chcete skamarádit se svým tělem, mohl by vás zajímat transformační online kurz MILUJI SVÉ TĚLO. A konečně pro ty, kteří rádi probouzejí svůj skrytý potenciál, mám jedinečnou techniku OBJEV SVÁ KŘÍDLA. Za objevný považuji i svůj PětiKlíč, který probouzí samoléčebný potenciál našeho těla. Hmotným ztělesněním mé lásky k práci s myslí je kniha s napínavým příběhem DÍVKA S HAVRANÍMI KŘÍDLY. Pro vědomé rodiče tu taky něco mám! Račte kouknout na KOMPAS PRO RODIČE.
Komentáře