Ale stalo se, mámo!

Popřemýšleli jste někdy nad tím, jakou zprávu dáváme našim dětem, když použijeme na jejich bolístku slovní náplast v běžně používané formě „Vždyť se nic nestalo. To přece nic není“?

Představte si,

že ztratíte svůj oblíbený penízek pro štěstí, roztrhnete si sváteční pletenou sukni a nebo vám při sfoukávání svíčky uhoří kus obočí.

Postěžujete si milé sousedce a ta vám svojí účast na vašem drobném neštěstí vyjádří tímto způsobem: „No vždyť se tak moc nestalo. Nic si z toho nedělej. Drobnejch mám plnou kasičku, tak ti dám novou minci pro štěstí. Ta sukně ti stejně moc nesluší, tak nebuď smutná. Obočí doroste, horší by bylo, kdyby sis vypíchla oko.“

Cítíte se lépe? Asi moc ne. Rozumíte argumentům hlavou, ale ta malá bolavá ranka zakořeněná v pocitech je stále otevřená a možná ve vás zabublá pocit nepochopení či dokonce odmítnutí. Pak nad ním mávnete rukou a život jde dál… vždyť se skoro nic nestalo.

Je nutné nechávat tímto procesem neporozumění procházet naše děti?

Já myslím, že ne.

Když dítě upadnea začne brečet, ač se z našeho pohledu nic nestalo, má v sobě pocitovou bolest. Ranku, která volá po naší pozornosti a utěšení. Námi pronesené „to nic,“ situaci bagatelizuje a dává dítěti znamení, že to co prožívá pro nás není směrodatné.

My přece VÍME, že se mu NIC nepřihodilo.  Nebo tušíme, že ho to bolí, ale tímto obratem chceme utrpění zmírnit. V obou případech se stavíme do role autority, která má právo rozhodovat, který prožitek je pro dítě nepříjemný, a který ani nestojí za řeč, natož za pohlazení.

Tím podvědomě dáváme našemu potomkovi návod, aby přehlížel a nerespektoval svoje pocity a počkal si na názor někoho povolanějšího, kdo ví, jak to na světě (a v jeho nitru) chodí. V mládí tuto roli zastanou rodiče, v dospělosti šéf, lékař, trenér… a takový člověk se odklání od svých pravdivých prožitků, maskuje je a žije v pocitu, že na něm přece nezáleží, neboť záleží na tom, co si o něm myslí ostatní.

Pokusme se nehodnotit karamboly našich dětí

Protože to, co vidíme očima – zakopnutí dítěte, rozbitou hračku, upadnutý kousek oblíbené sušenky v blátě a následnou  ufňukanou reakci –  je jen vrchní slupka toho, co se v dítěti opravdu děje.

Při těchto prožitcích se v dětech aktivují celé vějíře pocitů a je moudré nabídnout dítěti svojí oporu, náruč a pomazlení. Někdy stačí slovní spoluúčast, například: „Ty jsi se teď bouchla do ruky. To je určitě moc nepříjemné. Můžu ti jí pofoukat?“ Dítě tak od nás dostane kapku pozornosti ovoněnou soucitem a snáz se přes nepříjemnost přenese.

Pofoukání bolístky je de facto hromadně užívaná technika mentální harmonizace

To, že toto léčivé gesto funguje, jsme si na vlastní kolínka prožili asi všichni.

Jindy se nám dítě po karambolu samo vrhne do náruče a pro utěšení stačí, když dítě fyzicky i srdcem obejmeme. Bez řečí. Ticho sounáležitosti a přijetí dítěte i s jeho rozrušením působí jako hojivý balzám a většinou zafunguje tak rychle, že se dítě v mžiku uklidní a jde znovu objevovat svět.

Tak a teď si prosím představte znovu situaci s ohořelým obočím. Jak by se změnil váš pocit, kdyby sousedka místo odlehčování situace řekla: „Chápu tvoje rozrušení a jsem tu pro tebe“, a pak by třeba až po chvíli dodala, že to je vlastně blbost a můžeme se tomu zasmát? Nebo by vám chápavě ovinula paži kolem ramen a pokývala spoluúčastně hlavou? Nezmenšila by se paradoxně vaše frustrace, i když se vám nikdo nesnažil relativizovat a odlehčovat důvody jejího vzniku?

Pokud vás tento příklad neoslovil, můžete si dát jednu rundu na zkoušku. Při další příležitosti, kdy se vám bude už už z pusy samovolně vylévat věta ve stylu „to nic“, raději rty pevně sevřete a zkuste tuto chvíli prožít bez hodnocení.

Pohlaďte, pofoukejte, stručně vyjádřete spoluúčast a hlavně pozorujte, co se ve Vás otevřelo za pocit, protože Vaše dítě ho z Vás celou svojí bytostí nasává a Vy pro něj můžete v tu chvíli být zmaterializovaným andělem.