Hruška byla horká, volej sanitku!

Dětský řev, třesoucí se ruce, slzy, voda všude kolem a prst ne a ne se trefit na zelené sluchátko na mobilu.

A přitom to mělo být takové prima inspirativní setkání žen, matek, které se pustily do podnikání.

Jeden pohyb paže, který se omylem potkal se sklenicí horkého hruškového džusu, udělal z dámského dýchánku drama.

Patnáctiměsíční chlapeček to schytal rovnou na hlavu a zádíčka

„Horký,“ zařvala jsem, aby jeho maminka věděla, že nešlo jen o obyčejný džus. Vzala dítě smykem na toalety. Sundat oblečení. Ale jak, když se ruce klepou tak, že nedokážou otevřít patentky na bodýčku?

Vodu! Chladit. Dítě křičí bolestí a ze šoku, matka pláče bezmocí. Mokré ručníky, telefon, abych zavolala tatínkovi a záchranku. Prsty neposlouchají. Musím klikat na displej opakovaně a to mi nepřidává.

Moje roční dítě, které se batolilo při incidentu hned vedle chlapečka a schytalo jen pár kapek horkého nápoje na šatičky, mi sedí na boku a nechává mě v klidu jednat. Ač já klidná ani trochu nejsem. Zaangažuji servírky do chlazení chlapečka, který si nechce nechat na opařená místa položit mokré obklady. Alespoň nejvíc zasažený krček mu polévají vodou.

Konečně záchranáři

Klidným krokem jdou na toalety a vyhodnocují, že to není tak strašné. Puchýřky se udělaly jen na dvou místech. Zbytek je červený. Vlastně rudý. Vedou zoufalou mámu s nahatým dítětem do sanitky

„Kam je vezete?“

„Do nemocnice.“

„Ale kam?“

„Na popáleniny.“

Moje další tázací „Ale kam!?“ už neslyšeli.

Najednou ticho, prázdno a ponuro

Velmi šedo. Nemáme chuť se bavit, jen vzdycháme a možná se všechny modlíme. Já tedy jo.

Jdeme se vydýchat na sluníčko a když mi moje mláďátko usne na hrudi, mám čas si v sobě tento zážitek probrat.

„Nevíme dne, ani hodiny. Buď vděčná za dary, které máš. Nic z toho není samozřejmost,“ zní v mé hlavě a vibruje v mém břiše.

Koukám se vnitřním zrakem, kde se mi dnešní zážitek uložil do těla

Protože vše, co prožíváme, se na jisté úrovni zapisuje do našich těl. A to nám nadále ovlivňuje zdraví i duševní pohodu.

Vidím železné svorky v krku. Ano, cítím, že jsem přiškrcená. Uvědomuji si, že se mi i těžko mluvilo se záchranáři do telefonu.

Mentální harmonizací je vyndavám a hned cítím, že mám krk větší a průchodný. Mohu se nadechnout! To je úleva. Ani jsem si předtím nevšimla, že dýchám jen mělce, tak na 40% kapacity.

Stále se necítím dobře. Vnímám, že to má souvislost s pavučinou, která mi prorůstá celým mozkem. Diktuje: „Musíš mít strach o své děti. Svět je plný nástrah a nebezpečí.“

Takhle to nechci!

Je mi ouzko a pavučinu pomalinku, aby se nepotrhala, vyndavám. Úleva na první nádech. Paráda. Zdá se, že i sluníčko víc zazářilo.

Vracím se v mysli k opařenému chlapečkovi a jeho mamince. Vidím je, jak jsou spolu v objetí. Už jsou v klidu a kolem nich je rozprostřen zelený obláček léčivé energie Archanděla Rafaela.

Cítím vnitřní mír a vím, že to chlapeček zmákne. Ona ta hruška nebyla, díkybohu, úplně horká. Věřím i jeho mamince, že to ustojí. Dost určitě projde pocitem viny, ale na konci si odpustí. Zrovna ona jo!

Posílám další, teď už mnohem silnější a smířenou, prosbu k nebesům.

A nahlas děkuji metodě Mentální harmonizace, která mi dovolila i v tak náročné situaci najít svůj klid a víru.

Pokud se chcete Mentální harmonizaci naučit, mám pro Vás nachystané veliké překvapení. Pracuji na něm dnem i nocí. Hlavně nocí :) Už za pár dní ho vyvěsím do moře internetu.

P.S. Doufám, že to nebudete potřebovat, ale pro jistotu sdílím: na popáleniny mi moje homeopatka doporučila Cantharis a Apis. Mamince v šoku jsem pak po jejím manželovi poslala Bachovky Rescue Remedy na uklidnění. Tedy až poté, co jsem si kápla sama.