Tři klíče k vyrovnanému a spokojenému dítěti

Měla jsem příležitost pracovat s jedním okouzlujícím mladým mužem, který mě nechal nahlédnout do zákoutí své mysli, a přestože byl schopný, chytrý, příjemný, hezký a milovaný, neměl v sobě vůli žít. A dnes už není… :(

Podobných příběhů jsem vyslechla několik, a tak jsem si z nich vyvodila poučení

Upomínku toho, co by mělo patřit do manuálu vědomého rodiče a co, když ve výchově chybí, může vést (samozřejmě krom jiného) k nízké sebehodnotě a následně třeba i k pocitu, že „život je absurdní a nemá smysl“.

První a snad nejzákladnější kvalitu, kterou dospělí zpětně ve svém dětství postrádají, je MAZLENÍ

Pusinkování, objímání, škádlení, lochtání, ňufání, čmuchání a další varianty společného dovádění, dávají dítěti pocítit lásku, která nemá žádný záměr – je tedy bezúčelná a BEZPODMÍNEČNÁ. Je prožívaná v daném okamžiku a navíc se prožívá skrze tělo a příjemné pocity sounáležitosti a důvěry dávají jasný důkaz, že je dítě milované a chtěné. Oboustranně přijímané mazlení dává dítěti vzkaz: „Ať jsi jaké jsi, já jsem tu teď pro tebe, užívám si tvoji přítomnost a miluji tě se vším, co k tobě patří.“

Nutností je, aby byl dítěti tento fyzický kontakt příjemný a nejednalo se o násilné zláskování ze strany rodiče

Některé děti fyzický kontakt odmítají. Mají pro to své, často bolavé, důvody. Jedna klientka mi říkala: „Já jsem nebyla moc mazlící, na rozdíl od sestry. Já jsem ale chtěla, aby se máma víc snažila, víc usilovala.“ …a ona to místo toho vzdala s přesvědčením, že toto dítě mazlení nepotřebuje a přestala mu je nabízet. Možná ji, jako cituplnou maminku bolelo, že ji dcera odmítla a už toto odmítnutí v sobě nedokázala překonat a vymazlila se s její sestřičkou.

U nedotykových dětí je třeba našlapovat po špičkách a moc se přimlouvám, aby to rodiče nevzdávali předčasně. Třeba pohlazení po vláskách a pusa za ouško před spaním by časem mohla projít a pootevřít dítěti přístup k citu sdílenému tělem. Rodičovská intuice napoví nejlépe, kdy je možné něžně prohnout ledovou hranici nedotekovosti.

Měla jsem řadu klientek, které nevyrovnaný vztah s rodiči charakterizují tak, že se s nimi nedokáží ani v dospělosti upřímně obejmout, když se po delší době vidí. „Je to trapný. Nevím, jak na to.“ Nejvíc se bojí toho, že rodiče jejich objetí odmítnou.

Pojďme svoji náruč dětem ponechat otevřenou. Aby, až budou sami chtít, pokud to momentálně nejde, věděly, že mohou… a nebudou odmítnuty.

Další oblastí, která bývá u lidí s neradostným přístupem k životu „podvyživená“, je CHVÁLENÍ

Vím, že teď frčí výchovné styly, kdy se explicitně nechválí. Rozumím jim, vnímám, kam směřují a na jednu stranu souhlasím, ale na druhou vidím, že na toto ještě nejsme zralí. Takřka celá generace současných mladých rodičů má nízké sebevědomí a pocit nedostatečnosti. A protože naše děti jsou našimi dětmi, je pravděpodobné, že jistou formu těchto programů s námi sdílejí. Třeba v menší míře, umí se s tím jinak vyrovnávat, ale stále je to hluboký podvědomý proud, který s psychikou dítěte pracuje.

U mnoha klientů, kteří mají bolestný vztah s rodiči a chybí jim radost ze života, se dostáváme k nenaplněné potřebě být rodičem explicitně oceněni. Moc by potřebovali slyšet, jak je mají rodiče rádi, jsou na ně pyšní, a že se jim něco povedlo.

Jestli k vyjádření ocenění použijete věty: “Vidím, že jsi použila několik barev, které k sobě pasují…,“ nebo se s nadšením na dítě podíváte a usmějete se je na vás.

Připadá mi moudré vést naše děti tak, aby hodnotu hledaly uvnitř. To je jediný způsob, který vede k trvalému štěstí, nicméně, POKUD toto neumíme my sami a my sami, jako rodiče, jsme ZÁVISLÍ na ocenění zvenku, vytváříme v dítěti zmatek. Rodičovský vzor je nekompletní a hledá hodnotu venku.

Dítě se také může cítit nekompletní, nebo rodiče následuje a hledá ocenění venku, které mu je jeho nejbližšími odepřeno, aby z něj nevyrostl stejný „závislák na pochvale,“ jako jsem já.

Hádejte, k čemu tento přístup vede… dítě si najde jiné, vychytanější způsoby, jak svoji porci ocenění (třeba i ve formě rodičovské pozornosti korigující lumpárny) získat a místo nezávislosti a vnitřního klidu v sobě buduje soutěž a pocit, že lásky je nedostatek.

Myslím, že nejde úplně o slova, ale o navození pocitu, že je dítě dost dobré takové, jaké je, a my ho v přesně této přirozenosti milujeme a obdivujeme.

Tímto se nezastávám „šikulkování za každé hovínko“, ale spíš poukazuji na selský rozum a jeho schopnost posoudit, že dítě dokázalo něco, kdy se muselo překonat, použít svoje schopnosti, vyvinout vůli či trpělivost a …. prostě ho UPŘÍMNĚ a od srdce ocenit. Netřeba proslovů, analýz a zamyšlení. Třeba vroucnosti, upřímného obdivu a usmívajících se očí vložených do jedné věty, nebo prožitých v tichu.

Upřímně a ve vhodný čas oceněné dítě dostává  vzkaz: „Všímám si tvých projevů a  raduji se z nich.“

Třetí společnou charakteristikou, která naopak často přebývá, je přílišný DŮRAZ NA VÝKON

Rodičovská reakce typu „Dobrý, ale příště by to mohlo být lepší“, nebo „Ty jsi byla na přijímačkách druhá? A proč ne první?“, zahodí veškerou motivaci pro sdílení radosti úspěchu do koše.
Tyto reakce potvrzují přesvědčení, že ať dělám co dělám, stejně nejsem dost dobrý. Z toho pak mohou bujet řídící programy, které vedou k bolavým přesvědčením, jako například: „Jsem budižkničemu a nemám žádnou perspektivu.“ To pak daný člověk může sbírat jeden univerzitní titul za druhým, vyhrát ligu ve fotbale, stát se tiskovou mluvčí prezidenta, ale vnitřní pocit, že žádný světský úspěch nemůže vyvážit vnitřní prázdnotu a bezcennost se tím nepřepíše.

Já si z tohoto beru ponaučení, že je fajn děti motivovat ke krůčkům směrem k světským úspěchům, ale mnohem důležitější je, je přijmout v přítomnosti –  tak jak zrovna jsou. Se vším, co právě zvládají a nezvládají.

Nepodmiňovat svoji lásku a pozornost důkazy úspěchu a NETOUŽIT, aby naše děti za nás plnily sny, které nám protekly mezi prsty. Taková je láska, kterou bychom všichni chtěli prožít. Bezpečná, chápající, podporující, bezpodmínečná a nezávislá na dosažených metách.

A když tento druh lásky dostaneme, nikdy nebudeme pochybovat o tom, že náš život má smysl. Že život má smysl a je to dar. Ne zátěž, ne absurdní a nepovedený výmysl, ale nejvyšší pocta, kterou stojí za to opatrovat a hýčkat s každým nádechem, a že nejlepší modlitbou, kterou můžeme dennodenně prožívat, je obyčejná lidská RADOST.