Slušný člověk budiž vychován

To by si většina z rodičů přála. Ohlédnout se za svým životem a shledat, že jsme ty naše děti opravdu dobře vychovali. Je jistě úlevné vědět, že jsou to slušní lidé… a já dodám, že bych ráda také viděla, že jsou krom toho i spokojení – sami se sebou, se svým životem.

Jestli vás zajímá, jak doma s dětmi praktikujeme školu slušného člověčenství, dávám vám své životem nasbírané know how k dispozici v tomto devateru.

1. Svoje děti vychovávám nejvíc vlastním příkladem

A toho jsem si vědoma. Mluvím s nimi tak, jak bych chtěla, aby dospělí mluvili se mnou, kdybych byla malá. Tedy s respektem a pochopením. Když to jde, tak si k nim dřepnu, abychom byli ve stejné úrovni a tak si povídáme. Nechávám je, aby spolurozhodovaly, protože si uvědomuji, že jsou stejně tak právoplatnými členy domácnosti jako jsme my, dospělí. A tak mají hlasovací právo. Podporuji je, aby vyjádřily svůj názor a vedu je k tomu, aby si vyslechly ten můj. Nechci pro ně být autoritou pramenící z mé moci nad nimi. Raději volím dohodu, než přikázání, vysvětlení, než kázání.

2. Co si opravdu hlídám je, aby každý den pocítily, že jsou milované a chtěné

Třeba tím, že si řeknu o pomazlení a tiše, avšak s prožitkem, si je přivinu na tělo. Nebo se nechám vtáhnout do jejich hry a stanu se dinosaurem, který jim dělá překážky na cestě do koupelny. Hlídám si, abychom se každý den alespoň chvíli společně zasmáli. A když se ukládají ke spánku, povíme si, za co jsou prožitému dni vděční. Na závěr vyjmenuji s vděčností já to, co se jim povedlo, a co jsme si užili. Když už tiše oddychují ve svých postýlkách, tak jim dám pusu do vlásků a do sna jim zašeptám mateřské vyznání.

3. Omluvím se, když křičím

Ale už jsem se naučila hlásit dopředu, že jsem unavená, nemám trpělivost a budu tedy křičet. A umím se následně omluvit. V omluvě vysvětlím, jaký byl důvod mého křiku – tedy čeho jsem chtěla dosáhnout a co se mi nedařilo. Ukazuji dětem, že jsem člověk – se svými silnými a slabými stránkami a že je v pořádku mít i negativní emoce. Pracuji sama se sebou tak, abych svoje negativní prožitky dokázala zpracovávat za běhu a děti si prožily, jak se s emocemi může zacházet.

4. Emoce sem!

Ráda bych, aby je nemusely potlačovat ze strachu, že nebudou dost dobré, že nebudou milované. A tak volím empatický přístup, když prožívají těžké chvíle. Dávám jim právo na prožívání vzteku, lítosti či bezmoci. Neodvádím pozornost, ani se nesnažím prožitek zlehčovat. Když si odřou koleno, tak jim neříkám, že to nic není. Obejmu, ošetřím a ani nezveličuji. Prostě s nimi jsem. A za to mám jejich důvěru, že se mi mohou svěřit a vědí, že je neodsoudím, ale že vždy stojím na jejich straně.

5. Zásadně je nezastrašuji a nevyhrožuji

Nepoužívám bubáky, ani si nevymýšlím scénáře, které nehodlám vyplnit. Dávám přednost výchově láskou, než strachem. Raději, než abych se odvolávala na řidiče, který je přijde za hluk vyhodit z autobusu, mluvím o svých pocitech z této situace a vedu je ke spolupráci.

Ze spolupráce vyplývá jistá zodpovědnost. O té si povídáme dopředu, aby děti věděly, že když už se do něčeho pouštíme – třeba chtějí jet na kole do obchodu, zatímco já jdu s nejmladším dítětem pěšky, očekávám, že na nás počkají před přechodem. A ono to funguje.

6. Uvědomuji si, že za každým jejich projevem je schovaný nějaký konkrétní pocit

Zaměřuji tedy pozornost na onen pocit a ne pouze na důsledek, kterým je třeba vzdor. Když totiž pochopím příčinu, dokážu být empatická a poměrně snadno situaci vyřešíme. Když se zapomenu soustředit na příčinu dětských projevů, tedy na jejich niterné pocity, tak mě některé dětské chování vytáčí.

Tím, že se sama dostanu do pocitu vzteku či zloby vlastně ztrácím možnost situaci uhladit ku spokojenosti všech… a tak se raději o kousek stáhnu a nacítím se na to, co v dítěti tuto reakci vyvolalo. Jak se cítí? Co by potřebovalo? Čeho se snaží docílit?

7. Učím své děti pracovat s myslí

Ne jen pouze myslet, ale být si vědom toho, co jim v mysli běží a jak to ovlivňuje jejich prožívání. Aby věděly, že nejsou otroky svých myšlenek a z nich vyplývajících pocitů, ale že je to tvůrčí proces, který mohou ovlivňovat a proměňovat. Do činností všedního dne začleňujeme vizualizace a uvědomování si vlastního těla. Je to snadné a dětem to jde tak nějak přirozeně.

8. Vytvářím pro své děti bezpečný svět

Upozorňuji je na možná nebezpečí, ale mluvím o lidech a výzvách tak, aby měly naději a víru v dobrotu okolního světa. Hodně se bavíme o tom, jak to mají ostatní lidé a vedu děti k toleranci. Povídáme si o tom, jak každý například jí něco jiného, ale že je to tak v pořádku. Chci, aby uměly tolerovat odlišnosti a aby jimi nebyly vykolejené. A tak s respektem pozorujeme životní styl ostatních lidí a nehodnotíme je.

Řekneme si, že jim to takto vyhovuje a proto žijí tímto způsobem a jak to zase vyhovuje nám. Povídáme si o tom, že každý má jiné chutě a jiné kvality. Někdo má rád meloun a druhý sýr. Někdo skvěle tančí a jiný zase modeluje.

Učím své děti, aby v lidech hledaly to dobré a byly shovívavé ke špatnému. Už vědí, že každý má ke svému chování jisté důvody a dělá to právě tak, protože to neumí jinak.

A také vědí, že za zlým chováním či agresivitou je většinou schovaná bolest. Ukazujeme si to na svých životech – na vlastních reakcích. Třeba když si děti ubližují, protože žárlí jeden na druhého, jsou pak, když už je klid a pohoda, schopny pojmenovat, proč se tak chovaly.

9. Eliminuji soutěživost

Když děti začnou soutěžit, třeba kdo bude rychlejší, tak si povíme, že každý má své tempo. Zrovna tak u porovnávání obrázků si řekneme, že důležitý je jejich pocit z vykonaného díla a ne to, co si o tom kdo myslí. Snažím se je vést k tomu, aby se spoléhaly na vlastní úsudek a nehledaly tolik ocenění u druhých. A tím se vracím k výchově příkladem – před dětmi si nenadávám, neponižuji se, nebojím se kontaktu s ostatními. Vystupuji tak, jak bych chtěla, aby vystupovaly mé děti, až vyrostou. Tedy sebevědomě, avšak s pokorou a slušností.

A teď se přiznám, že občas některé z „přikázání“ poruším. Jsem holt člověk. Až budu anděl, napíšu o tomto tématu další článek!

A jak děti vedete ke slušnosti vy?

Tady najdete tahák pro děti vědomých rodičů: