Před rokem jsem tě držela v dlani

Drahá Achnael,

dnes je 15.11. a přesně před rokem jsi ještě bydlela u mě v děloze. Byl to den, kdy jsem se potkala s mou porodní asistentkou. Ona tě přes bříško políbila, přivítala a domluvily jsme se, že na svět vykoukneš v její přítomnosti.

Byl to první den, po několika týdnech nejistoty, krvácení a návštěv noční pohotovosti, kdy jsem uvěřila, že to spolu dáme. Říkala jsem si, že jsi se k nám s Danielem připojila v Jeruzalémě a jsi přece zvyklá na nějaké ty nepokoje a bouře.

Přestala jsem se tak sledovat a ukolébala jsem se ve víře, že na konci května budu v náručí držet nádherného a voňavého človíčka, kterého nám seslalo samo nebe.

Procházela jsem se podzimní Prahou ve fialovém kabátku a tvůj bazének pod ním vypadal jak břicho těsně před porodem. Dala sis záležet, aby už na konci prvního trimestru nebylo pochyb, že jsme dvě bytosti v jednom balení.

Byla jsem zase unavená a měla jsem na večer naplánovanou návštěvu pránické léčitelky. Děti trošku divočily a já už jsem se nemohla dočkat, až se položím na červený gauč a budu odpočívat a nechávat se opečovávat andílkama, jak mám ve zvyku.

Děti odešly s Danielem do postýlek a pránické léčení probíhalo v sedě na židli uprostřed obýváku. Trošku mě pobolíval podbřišek. Chtělo se mi vrtět, ale  držela jsem se, abych léčení nerušila. Teď už vím, že to je blbost a mohla jsem se hýbat podle potřeby.

„Byly tam nějaké strachy. Možná tvoje, možná miminka, každopádně jsem je odstranila.“, loučila se se mnou pránická léčitelka.

Konečně gauč! Lehla jsem si a cítila jsem, jak se mi hýbají střeva. Začala jsem běhat na záchod a přemýšlela, jestli tofu, které jsem dávala do pomazánky, nebylo náhodou prošlé. Podbřišek se mi pravidelně svíral a já jsem se začala kroutit.

Co to sakra je?

Vyšla jsem v předklonu do druhého patra za Danielem, který se koukal na seriál. Hodila jsem mu chodidla na klín, což u nás znamená: „prosimtě, miláčku, budeš mi masírovat nohy?“. Tentokrát jsem toto gesto ani nedoprovodila psíma očima a schoulila se do klubíčka pod červenou dekou.

„To je divný, mám křeče v břiše v pravidelných intervalech. To asi nebude tofu pomazánkou, co?“

Slyším, co říkám, ale stejně mi vůbec nedochází, čím to teda bude. Porodila jsem už tři děti a tenhle zvláštní, intenzivní a bolavý proces, který mi kroutil tělo a břicho mi proměňoval v kámen, mi nic nepřipomínal. Jak kdyby mi někdo hodil přes moji poměrně rychle reagující mysl fleecový závěs. Rácio bylo totálně odpojené.

Ovládám celou škálu technik, jak pracovat s bolestí. Nenapadla mě žádná. Byla jsem… nepřipravená, zaskočená a vyčerpaná.

Cítím nutkání jít na záchod

Nechce se mi. Nechci se hýbat, nemám energii, bolí mě břicho. Jdu. Musím…

Jako vždy si rozsvěcuji jen světla nad zrcadlem, aby bylo v koupelně mírné přítmí. Mám to tak ráda. Je to pak moje bezpečná jeskyně, kde se můžu uvolnit.

Sedám si na záchod, zvedám nohy na dřepící stoličku, povolím pánevní dno a vydechnu. Najednou cítím, jak pochvou něco prochází. Instinktivně strkám ruku pod sebe a do ní…

…

… mi vklouzne malinké, růžové a dokonalé tělíčko našeho třímesíčního miminka. Tvoje tělíčko, Achnael.

Než stihnu vyprodukovat reakci, chytám do druhé ruky placentu. Stále jste byly propojené.

Až teď mi dochází, že v jednu chvíli se dotýkám života i smrt naráz

Křičím. Hrozně nahlas a tak, jak jsem se ještě nikdy neslyšela.

Přibíhá manžel, kouká na tebe nehybně si hovící v mé dlani a hladí mě.

„Miminko. Naše miminko“, opakuju mezi hlasitýma vzlykama.

„Vyfoť mi ty dokonalý nožičky“, vydávám se sebe přerývavě a s velkou úctou a opatrností se dotýkám tvého párcentimetrového tělíčka. Máš ho měkounké a trošku lepivé. Bojím se, že ti ublížím, i když vím, že tohle nejsi ty…

Moje prsty vypadají vedle těch tvých jako od obra.

Daniel odchází a vrací se se žlutou papírovou krabičkou. Sárinka ji před pár dny vytvořila na výtvarce. Ozdobila ji barevnýma kytkama. Netušila, že vyrábí malou rakvičku pro sourozence. Je tak akorát veliká, aby ses do ní i s placentou pohodlně vešla. Vystýláme ti ji bílým ubrouskem a já do ní opatrně vkládám tvé tělo.

Oba s Danielem víme, co je potřeba udělat. Mezi nohy si strkám pár vložek a teď už v tichosti a smíření opatrně scházím schody.

Porod. Byl to porod!

Jak jen jsem to mohla nepoznat!

Je něco před půlnocí a my stojíme u naší malé magnolie na zahrádce. Je pod ní zasazená Mariončina placenta a kousek před ní tatínek vykopává díru pro papírovou krabičku. Vložili jsme do ní dárky z polodrahokamů a všeptáváme ti na cestu domů, za světlem, naše přání, slova lásky i vděčnosti.

Jsme tam najednou tak sami…

Zase ležím na červeném gauči a čumím. Moje mysl je úplně prázdná. Nacházím se ve zvláštním meziprostoru ticha. Ani tělo, ani mysl, ani duše se nehýbají. Čumím. I moje děloha je prázdná.

Někdo mě vypnul?

Ráno s dětmi nevstávám

Hledají mě v kuchyni, a pak přicházejí k posteli, kde jim v přítmí listopadového rána vysvětluji, že už nemáme miminko. Jsou smutní. Nejvíc asi Theo, který v průběhu dne dostává horečku a bolest hlavy. Jak mu rozumím…

Mezi čuměním si pofňukávám a dutý prostor mé prázdnoty pomalu zaplavuje sametový nektar smíření.

Vím, že ty jsi věděla, proč jsi potřebovala odejít.

Důvěřuji tvé volbě.

Děkuji ti za ní, i když nikdy neuvidím, jaké bys měla oči.

Smiřuji se s ní, i když tě nikdy neuslyším se smát.

Přijímám ji, i když stále budu počítat, kolik by ti bylo let, kdyby…

Milovaná Achnael, vím, že život je dar. Teď už vím, že darem je i smrt. Až v kontrastu s ní může život zářit.

Píšu ti tento vzkaz a symbolicky krvácím. Má perioda počkala na tvé narozeniny. Děloha vypouští své červené slzy a mé srdce přetéká láskou. Díky tobě ho mám zase o kus soucitnější a laskavější.

Těším se zase na shledanou, má drahá. Slzy mi z tváře neotírej. Patří ke mně…

Jak jsme se s Achnael rozloučili i s dětmi jsem popsala v tomto článku A zase naroď.