Je něco kolem druhé ráno. Na rukou mám čtyřdenní zoufale plačící holčičku. Jsem unavená, cítím beznaděj a vztek…“Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Proč se to zase opakuje?“ běhá mi stále dokola v hlavě.
Holčička stále pláče a pláč nabírá na intenzitě. Zachytím její zoufalý hluboký pohled a zkouším ji ještě jednou přiložit k prsu. Párkrát nasucho potáhne, pak se začíná škubat a plakat ještě více.
Už jsme vyčerpané obě dvě, několik hodin pláče a nezdařených pokusů o nakojení nám vzalo spoustu energie. Je mi hrozně, jdu vzbudit manžela a poslat ho do Tesca pro Nutrilon a láhev, protože tohle už jinak nezvládnu.
Stačí pár doušků umělé výživy a holčička usíná, zatímco já propukám v pláč…Takhle jsem to rozhodně nechtěla. Navíc, tohle jsem už zažila u prvního dítěte, takže tuším, co nás čeká: lahvičky, sterilizátor, kila umělé výživy, hektolitry kojenecké vody a taky dotazy typu:
„Kojíte?
.. Ne…
Aha. A proč?“
Hlavně ale přijdu o spojení s miminkem, který znají jen mámy kojených dětí, a které nelze ničím nahradit…
Nevzdávám to, radím se s laktační poradkyní – když vyloučíme zkrácenou uzdičku, špatnou techniku i nedostatek mléka, zbývá pouze jeden problém – malá si u prsa ráda pospí, takže moc nevypije. Buďte ji, nenechte ji pocuckávat, radí poradkyně.
Odsávejte a krmte sondou než se rozkojí…Jo, to se lehce řekne, ale když mám doma ještě jedno dítě a nikoho, kdo by se o nás nepřetržitě staral, tak je to téměř sci-fi. Na to prostě nemám, už jsem tím jednou prošla s prvním dítkem a stres, který celou akci s odtříkáváním po třech hodinách a následným krmením sondou už nechci znova prožívat. Navíc ani tehdy to k ničemu nevedlo.
Kojím, tedy spíše „přikojuji“… Nakojím malou a dále dokrmuji z láhve. Kojení nám zabírá i dvě hodiny vkuse a to i v noci. Jsem už úplně vyčerpaná, neužívám si miminko, jsem protivná a modlím se, aby se to zlepšilo. V duchu se ptám, kde je problém a začínám tušit, že někde hlouběji než dohlédne oko laktační poradkyně…
Čtvrtý týden – situace se „vylepšila“ natolik, že po kojení malá vydrží i půl hodiny bez příkrmu. Kojení trvá už jen půl hodiny , na malé je vidět jak se snaží, ale mléka je zase málo, aby se úplně zasytila…Pořád mě trápí otázka:“ Proč to tak je??“
Zkouším psát Tereze o pomoc. Vím, že má taky miminko a tak tomu moc šancí nedávám. K mému velkému překvapení mě obratem zve na konzultaci. Neváhám ani minutu a přestože je to od nás do Prahy daleko, tak vyrážíme.
Sedím v obrovském vaku u Terezy v meditárně a hned první otázka mi vhání slzy do očí. „Co mi brání být šťastná?“ Vidím ji….je to obrovská černá koule, která se mi uhnízdila v srdci a nedovolí mi být šťastná a spokojená, dávát lásku sobě a tím pádem ani druhým.. Proto moji holčičku nemůžu nakrmit, v mléce ji totiž schází ta nejzásadnější složka…
Proč tam ta koule je? Mám ji od své mámy – ta ji má totiž taky, ale od své mámy a ta zase od naší prababičky…takhle si ji předáváme, jedna druhé, generace za generací. Proto máš dceru, říká Tereza, abys s tím něco udělala….
Co s tím? Nejdříve s pomocí Terezy ve vizualizaci odstraním černou kouli ze srdce, osvobodím mou duši, pak poprosím své tělo, aby dokázalo nakrmit holčičku a do mléka dám zlatý prášek jako symbol lásky a srdečnosti , kterou budu předávat miminku.
Je to těžké a čeká mě spousta práce – naučit se mít ráda pro mne není úkol, který bych zvládla za dvě hodiny…chce to čas a musím na tom pracovat. Odcházím od Terezy s pocitem, jako by mi spadl kámen (spíše koule) ze srdce.
[poznámka Terezy: Z průběhu sezení vyplynulo, že tato koule symbolizovala zavření citu. Ženské prožívání v této rodině bylo bolestné a tak se ženy rozhodly, že se obrní – cit odstřihnou, a tak už nebudou muset prožívat bolest a příkoří.
Tento ochranný postoj se pak dědil z generace na generaci. Druhou stranou mince bylo, že tím ženy přišly i o část citlivosti k sobě samým – nedoslechly volání vlastních duší. Až Jana našla dost odvahy se vrátit znovu k ženské křehkosti, zranitelnosti a citlivosti. A to samé může nyní předat své dceři.
V této souvislosti bylo kojení, respektive dostatek mléka, synonymem pro hojnost a otevření citu. Když byl kohoutek citovosti (a tím pádem i zranitelnosti) zavřen, mléko neteklo. Když se cit otevřel, ňadra byla připravena děťátko plně nasytit.]
Vracíme se domů. Snažíme se obě – já i naše malá. Jsem unavená, podrážděná. Všimla jsem si, že čím více se snažím „tlačit na pilu“, tím více jsem nervózní a malá se nechce ani přisát.
Nakonec to vzdávám a dávám napít pouze z láhve. Po celém dni nekojení, kdy jsem se rozhodla úplně kojení ukončit nám v noci malá doslova řve a je k neutišení.
„Zkus ji ještě dát napít, třeba jí to uklidní“, opatrně navrhuje manžel. Zkusit to můžu, ale valný výsledek neočekávám.
K našemu velkému překvapení se ale malá přisaje, pije jako o závod a záhy usíná. Tohle byl impuls, který mě nakopl k tomu, abych s kojením ještě nepřestávala a pokračovala. Nejdříve jsem se musela celkově uklidnit, říct si, že to jenom zkusíme a že o nic nejde. Pokud malá nebude chtít, tak ji nebudu nutit a nechám to na ni. Pak jsem obětovala veškerý čas tomu, že jsem s ní ležela na posteli a kojila, ve dne v noci.
Vše u nás doma se podřizovalo jedinému – kojení. Nejdříve pila málo, takže jsme po kojení dokrmovali z láhve, ale po pár týdnech se prodlužovaly intervaly mezi dokrmem z láhve a nakonec umělou výživu odmítala úplně, takže teď konečně mohu říci, že už několik dnů plně kojíme.
Každý den v duchu děkuji Tereze a naším andělům strážným, že nám pomohli a doufám, že nám to kojení vydrží co nejdéle.
Nikdy bych nevěřila, že to dokážeme, protože panuje všeobecné přesvědčení, že jakmile se dá dítěti láhev, tak se snižuje laktace a můžete se s kojením pomalu rozloučit. Tahle zkušenost mě ale přesvědčila, že kojení je opravdu především v hlavě a srdci maminky a jejího miminka :)
S láskou všem maminkám
Jana
Jana si při sezení uvědomila ještě jednu zásadní věc, která stojí za zveřejnění. Jak je psáno výše, pomocná vizualizace, která Janu vracela k otevření sebelásky a citovosti, byla představa zlatého prášku. Ten v její představě přechází ze srdce do mléka a při kojení se dostává do miminka, které naplňuje mateřskou láskou.
Když jsem Janě položila otázku, jak by to tedy bylo, kdyby se kojení již nepodařilo rozjet a holčička by byla jen na umělém mléce, tak odpověděla: „To by bylo stejné. Akorát by zlatý prášek procházel mojí rukou do lahvičky s umělým mlékem a miminko by ho dostalo i tak.“
Cítila jsem, jak tato prožitá informace přinesla velkou úlevu. Obrovskou. Zpráva tedy zněla: je jedno, jak svoje miminko nakrmíš. Když mu dáš při krmení svoji pozornost a budeš ho držet v náručí, tak ono se bude cítit milované, ať už bude sát z prsa, nebo z lahvičky.
A toto by měly ženy, kterým se nepodařilo kojit, vědět. Jste stejně dobré mámy, jako ty, které kojí. Vaše miminko je stejně milované a cítí to. Láska, třeba v podobě zlatého prášku, totiž není blokována silikonem, ani ničím jiným, pokud je vaše citlivé srdce otevřené.