Nůžky: funkční lék na bolest středního ucha

„Aúú, mě to strašně bolí. Já ale nechci do Motola na píchání“, kvílí sedmiletá dcera z postele a drží si pravé ouško.
Tak tohle je vážné, říkám si. Je kolem půl dvanácté v noci a o bolavém oušku jsem se dozvěděla v osm večer. Dali jsme zábal z cibule, kapičky lichořeřišnice a já doufala, že to do rána rozeženeme…. Připravuji manžela na případný výjezd na pohotovost a je mi líto uplakané a zoufalé Sárinky.

„Sári, víš co? Něco zkusíme, jo?“

„Já nevím a nechci do nemocnice. Aúúú.“

Do následujícího dialogu si za každou moji otázku vložte další dětské a ukňučené „nevím“ a následně mé empatické a podporující ubezpečování, že jí to jde skvěle, je to jen hra a nemůže odpovědět špatně – respektive jakákoliv odpověď je správná.

„Sári,  kdy tě začalo bolet to ouško?“
„Když odjížděli Lukášek s Julinkou.“ (kamarádi, kteří u nás byli na dva dny na prázdninách)
„A je něco, z čeho nemáš dobrý pocit?“
„Já jsem Julinku asi urazila a pak už si se mnou nechtěla hrát.“
„A jak jsi ji urazila?“
„Já už nevím.“
„Hmm, a kam myslíš, že by se ten špatný pocit z toho uražení schoval do tvého tělíčka?“
„No asi do toho ouška.“
„A jak by ten pocit vypadal? Jak bys ho nakreslila?“
„Tmavej.“
„A co je to tmavého? Nějaká koule, placička, modelína…?“
„Takovej tmavej mrak.“
„A co v tom oušku dělá?“
„Bolí.“
„Co by se s tím mrakem dalo udělat?“
„Já nevím. Aúúú.“

Nacházíme řešení

„Můžeš si vzít na pomoc svého andílka, aby ti pomohl?“
„Hmm, to by šlo.“
„Tak co by andílek s mrakem mohl udělat, aby tě ouško už nebolelo?“
„Když já se stydím ti to říkat.“
„Tak pojď ke mně na klín a já budu dávat návrhy a když se ti něco z toho bude líbit, tak mě zmáčkneš, jo? Šlo by to?“
Evidentně šlo, protože mi okamžitě leze na klín.
„Mohl by ho rozfoukat fénem…zmačkat do kuličky a vystřelit do nebe…prozářit, aby se rozplynul…rozstříhat nůžkama na proužky…?“
U nůžek mě Sárinka dala znamení, že to je to ono.

„Dobře, tak ho rozstříhá nůžkama. Jakou mají asi barvu?“
„Zlaté.“
„A stříhá zespoda nahoru?“
Další zmáčknutí, takže už vím, jak se správně po andělsku stříhá mrak.
„A co teď s těma proužkama? Zůstal tam z nich nepořádek?“
„Jo, ale já nevím…“
„Může je zamést…odvézt na skládku…strčit do kyblíčku, kde se promění ve světlo..udělat z nich kešku?“
Nadšené „jó!“ Je vidět, že naše nová záliba v geocachingu – neboli v nacházení tajemných a dobře ukrytých krabiček po okolí má nečekaný přesah.
„Tak jo. Už anděl tu kešku z proužků udělal?“
Odpovědí mi bylo další zmáčknutí.
„A kam ji umístí? Třeba na hřiště, nebo…?“
„Ne, někam, kde to neznáme, přece.“
„Jo, jasně. Jinak by to nebyla hra. Tak prima. Už je na tom neznámém místě?“
„Jo.“
„A jak je teď v oušku?“
„Ještě to bolí.“

Cesta k příčině

„Hmm, a chtěla by ses Julince omluvit?“
„Chtěla,“ reaguje se smutkem v hlase.
„A co jí třeba napsat dopis a poslat jí ho po jejím andílkovi do sna?“
„Tak dobře.“
„Co tam napíšeš?“
„Nevím.“
„Třeba: Milá Julinko, mrzí mě, jestli jsem tě urazila. Promiň a odpusť, prosím. Kamarádka Sarah. Co? Šlo by to?“
„Už jsem to napsala.“
„A andílek to odnesl?“
„Jo.“

Konečně je v klidu a usíná

Sári si lehá na polštář, přetáčí se na bok do usínací polohy a mně je jasné, že naše mentální seance je u konce. Než stihnu dojít pro osvědčené kapičky Audironu, tak spí. Klidně a s uvolněným výrazem v obličeji.

Máznu jí bylinky kolem ouška a jdu si také lehnout. To jsem zvědavá, kdy se probudí s pláčem, říkám si pro sebe a téměř okamžitě padám do hlubokého spánku.

Probudí mě známé pleskání nožiček po parketách a do ložnice přibíhá Sárinka. Je již bílý den. Překvapeně se ptám: „Sári, co ouško?“
„Nebolí.“
„Super! S andílkem jste odvedli skvělou práci. Jaký v něm máš pocit?“
„Jako bych tam měla bublinku.“
„Tak dojedete raději s tatínkem na kontrolu k paní doktorce, kdybys ještě na tu bublinku potřebovala kapičky, ano?“

Lékařské rozuzlení

Paní doktorka na bubínku viděla drobnou prasklinku a konstatovala, že zánět ustupuje. Na doléčení doporučila homeopatika a tím byla naše oušková anabáze u konce.

A Sárinka teď babičkám pyšně vypráví, jak si sama za půl hodiny vyléčila ouško.

Díky Bohu! A také díky jednoduché mentální práci, která dokáže zá-zraky. Vím to, mám to mnohokrát ozkoušené. Na sobě, na klientkách a teď už i na dětech.

Každá bolest je totiž spojena s konkrétním pocitem. Každý pocit má své místo v těle. A se symbolickým vyjádřením tohoto pocitu, ve formě představovaného obrazu, se dá pracovat… a když se s ním popracuje, tak se mění prožívání těla. Kdo nevěří, ať tam běží, tedy ať vyzkouší na sobě, protože ten, kdo jednou ochutnal, už nepochybuje.

Pokud Vás technika Mentální harmonizace zaujala, stáhnněte si eBook Lékárnička v hlavě zdarma, ať to taky umíte! A nebo přijďte rovnou na workshop.