Příčina opakovaných potratů odhalena

Žila byla jedna mladá dívenka

Bylo jí necelých 14 let a žila si svým holčičím životem. Jednoho dne ráno na kalhotkách objevila rudou skvrnu. Běžela se podívat do postele, která byla také označena červenou mapou. Dívka se vylekala. Trošku tušila, o co by se mohlo jednat, ale jistá si nebyla. V její mysli se točil vír, z kterého vylétávaly rozrušující myšlenky: „Ještě nejsem připravená. Stalo se mi něco? Co s tím mám proboha dělat?“

Spontánně se vydala za maminkou

Ona je dospělá a zkušená žena. Ona bude vědět, co s vytékající krví a vše uvede na pravou míru. Ona mě uklidní, ona to zařídí, říkala si. Našlapovala měkce a čišel z ní ostych. Vzala maminku za ruku a beze slova ji zavedla k rozestlané posteli. Pevně se jí držela, jako by v této nové situaci potřebovala její fyzickou oporu. Blízkost ženy, která jí zahalí do bezpečí svých sukní, pohladí po vlasech a pak ji zasvětí do ženského tajemství. V intimitě, důvěře a posvátnosti.

„No fuj, tohleto. To je hrůza. A ještě jsi tu zašpinila postel“, řekla s pohoršením maminka. S pusou v úšklebku podala dcerce obrovské vložky a nechala ji s jejím tajemstvím samotnou.

Mladá a právě klubající se žena si připadala jako ve vákuu

Prázdná, zranitelná, opuštěná. Sama v nehostinném světě. A ještě navíc zašpinila postel.
Převlékla si kalhotky, mezi nohy naaranžovala neskladnou vložku, stáhla prostěradlo a zírala na bílou stěnu. Zdálo se jí, že i na ní začínají prosakovat škodolibé červené fleky.

„Ženství je špatné. Musí se skrývat. Je to ostuda. Nikdo si nesmí mé ženskosti všimnout“,  nahrála si ve své dětsko-ženské bolesti hluboko do duše.

Jak řekla, tak udělala

Oblékala se převážně do kalhot, vlasy nosila krátce střižené, hodně sportovala, zapadala do mužských kolektivů, naladila v sobě strunku soutěžení a dokazování mužům, že je stejně tak dobrá, jako oni. Dělala vše proto, aby nebyla přitažlivá, koketní a nedejbože ženská.

O zhruba 20 let později se její vnitřní žena probudila z dlouhého kómatu a začala vysílat ze svého království, ženského a měkkého podbřišku, toužebná přání. „Je čas mít děťátko. Už je čas“, šeptala jemným hláskem.

Dnes již dospělá žena poslechla. Měla hezký vztah, byla zajištěná a hlavně už měla správný věk.

Jaká to byla radost, když opravdu zanedlouho otěhotněla

Jaká to byla bolest, když děloha, která byla celé těhotenství dráždivá a nervózní, miminko spontánně v pátém měsíci vystěhovala ven. Zemřelo, jak jinak. Lékaři si do papírů napsali heslo infekce a bylo hotovo.

Nevzdávala se. Otěhotněla znovu. S obavami sledovala plnící se bříško a ubývající týdny těhotenství. Tři měsíce řádně překonány, hurá! Ultrazvuk ovšem potvrdil obavy. Plod se nevyvíjí, miminko opět nebude.

Bolest to byla k nevydržení

Proč? Proč zrovna já? Proč už podruhé? Proč ostatní můžou mít miminko a já ne? Kde je spravedlnost? Otázky, otázky a otázky, které zůstávaly bez uspokojivé odpovědi.

Po nucené odmlce pro rekonvalescenci a truchlení přišlo v řadě již 3. miminko. Žena už se bála radovat. Co když se to zopakuje?
Děloha zase naskočila do své aktivity a byla velice dráždivá. Tlumily ji léky, ale i tak dávala dostatečný podnět k obavám, že by mohla dítě opět potratit.

V pátém měsíci se teď už hezky kulatá žena objednala ke mně na konzultaci – chtěla zpracovat svůj strach z opětovného potratu.

Jemně jsme odkládaly jednotlivé strachy

Když už byla dostatečně posilněná, dovolila si vidět pravou příčinu. Její mysl ji vrátila do osudového momentu, kdy potlačila svojí ženskost ve studu z první menstruace.

Pojmenovala své podvědomé a ochranné rozhodnutí ženskost skrývat a stydět se za ni. Když jsem se jí zeptala, co tedy v pojetí té třináctileté, vyděšené dívky znamená těhotenství, upřímně odvětila: „Katastrofa. To se musí schovat, nebo ukončit.“

Tato niterná pravda byla nevědomým řídícím programem její dělohy. „Pokud v sobě budeš nosit dítě, musíš ho skrýt a když už to nepůjde, tak ho vypuď ven“, zněl rozsudek.

Ve svém vnitřním, symbolickém světě toto omezení viděla jako gumičku, která dělohu svazovala

Byla tam proto, aby se děloha nemohla moc roztahovat a tím se žensky a viditelně projevovat. Byla tam již od onoho osudného okamžiku a fyzicky byla pocítitelná až v těhotenství. S vědomím této mentální gumičky byla dráždivost dělohy snadno vysvětlitelná – ona se ošívala, protože se z ní chtěla vysvléci. Jako když psovi nandáte na hlavu těsnou čepici a on se začne ze všech sil snažit a mrskat sebou, aby ji sundal.

Aby mohla být gumička odstraněna, bylo potřeba utěšit onu dospívající dívku. Ukázat jí ženství ve své kráse, síle, něžnosti a jemnosti. Přesvědčit ji, že si vybrala správné tělo a že možnost být ženou je pocta, kterou může v radosti a lásce proměnit, nebo promarnit ve studu a soutěži s mužským světem.

Bylo potřeba našlapovat jemně, aby se dívka znovu nevylekala. Nejprve koukala nevěřícně na možnosti, které jí její budoucí já v dospělém, těhotném těle nabízelo. „Je to v pořádku, je to tak správné. Tvoje krvácení je spíš zázrak. Bez něj by nemohl přijít další člověk na svět. Je to pro tebe velká pocta. Máš možnost zplodit miminko, až nazraje tvůj čas.“

Nevěřícnost přerostla do zvědavosti a zájmu. A pak jí to celé došlo. „Já jsem žena! Moje síla je v ženství a teprve až když přijmu sebe sama ve své přirozenosti, budu kompletní a spokojená. Ženství je v pořádku a já jsem také v pořádku. Já chci dítě. Chci ho donosit, porodit, provést ho životem…“

Gumička praskla a rozplynula se

Děloha se protáhla do všech stran a s úlevným „Ááááách“ se uvelebila v měkkém středu ženině. Už se nemusela ošívat, už se mohla jen a jen starat o tu malou bytost, kterou jako nejcennější poklad střežila ve svém středu.
Dospělá a teď už i vědomě ženská žena si ve své představě promluvila i se svojí maminkou. Odpustila jí její reakci a pochopila, že ona se tak chovala proto, že ani její maminka ji nedokázala ženství předat s úctou a přijetím. Celé generace žen se za ženství styděly a vedly válku s muži… až do tohoto okamžiku. Zbraně byly složeny.

Lotos vědomého a přijatého ženství se rozvinul a jeho sladká vůně se začala šířit celým fyzickým tělem i aurou nově vystavěné ženy. Zatím malá žena, bydlící v jejím lůně, dostala vzkaz: „je v pořádku, že jsi holčička. Je to dar, který budeš moci rozvinout do dokonalosti a užívat si ho plnými doušky. Přijímám tě takovou, jaká jsi.“

Milé matky, vidíte, jakou máme moc? Pojďme svým dcerám dar ženství ukázat v krásných a zářících barvách. Pojďme s nimi jejich přerod z dívky v ženu oslavit s úctou a posvátností, jakou si tato proměna zasluhuje. Poléčíme si tím i tu naši malou holčičku, která možná kdysi byla z krvavé skvrny na kalhotkách vyděšená.