Záclona zapomnění se nadzvedává

Jeskyně má pravidelný tvar kopule. Zdi zdobí ji tisíce zářivých krystalů, které odráží světlo z bílé koule vznášející se pod stropem.  Vychází z ní mléčné záře a osvětluje celý interiér teplým světlem, které připomíná sluneční svit při východu slunce. Podlaha je naleštěná a zdá se, že je vybroušená z jediného, obrovského ametystu.

Máme na sobě bílé a červené jednoduché šaty ze splývané látky, které jsou tak dlouhé, že se dotýkají země. V pase jsou stažené barevným páskem, který je ozdoben kovovými symboly a polodrahokamy, stejně tak, jako jsou zdobené manžety rukávů

Je nás třináct. Tvoříme kruh a soustředíme se na vyvýšené místo v jeho středu.   Na něm pronáší modlitby Meira, která má jako jediná vlasy spletené do drdolu a čelo jí zdobí zlatá čelenka s velikým larimarem, vybroušeným do tvaru ptáka s roztaženými křídly.

V ruce drží žezlo, které je celé vytvořené z křišťálu, a na vrcholku má tvar jehlanu s tak ostrými hranami, že by dokázaly při neopatrném pohybu zranit kůži.

Meira nás jednu po druhé obchází se zapálenou snítkou bylin a očišťuje nás jejich dýmem. Každá z nás kývneme na její pohled, kterým se nás beze slov ptá, zda jsme připravené.

Začíná hrát jemná hudba vycházející z lastur protkaných drobnými strunami, které obsluhují naše dcery v žlutých šatech. Jsou součástí rituálu a vědí, že nesmějí vstoupit do kruhu. Jejich místo je po jeho obvodě, kde se starají o naše smysly. Sluch probouzejí hudbou, čich vonnými oleji a květy, které rozmístily do barevných mandal. Zrak zase oslovují ohnivými loučemi, kterými pohybují v pomalém rytmu tak, aby postupně ozářily celou kupoli.

Meira odříkává posvátné texty a my, jedna za druhou, odkládáme rituální předměty do kameninové mísy a zároveň tím odkládáme i část naší mysli, která byla s tímto předmětem spjatá a oživovala ho.

Víme, že k této části své mysli nebudeme mít přístup celé věky a přijímáme i kouzlo zapomnění, díky kterému nám nebude chybět, protože po opuštění rituálního sálu na celý tento proces, včetně odložených schopností, zapomeneme.

S každým odloženým předmětem světlo mléčné koule malinko pohasne.

Meira uzavírá rituál a štetinatou metličkou rozstřikuje kolem celého našeho kruhu vodu z nejhlubší studny naší země. Víme, jakou má moc a víme, co to znamená. Už nikdy nic nebude jako dřív.

Cítím, že se mi chce omdlít a světelná koule najednou potemní úplně. Světla po obvodu také zhasnou. Zmizí vůně, zmizí zvuk. Zůstane jen pocit tvrdé a studené podlahy pod mým bezvládným tělem.

Zapomněla jsem…

Rodím se znovu do času, kdy je mým úkolem toto poznání opět nalézt a vynést na světlo. Má racionální mysl o tom nemá ani páru, ale cit mě vede. Krůček za krůčkem, rok za rokem, zkušenost za zkušeností.

Při jednom úplňkovém rituálu se tato odložená část mé mysli celá rozzáří a vystoupí do vědomí.

Navádím účastníky rituálu, aby se rozdělili do dvojic a masáží si navzájem aktivovali oblast mezi lopatkami. A pak cosi ve mně, z velké dálky, říká: „A teď si pomalu rozbalte svá křídla.“

Křídla? Máme křídla! Jak jen jsem na ně mohla zapomenout?

Rozpomínám se a cítím, jak se má páteř narovnává. Část mé mysli, kterou jsem kdysi při rituálu musela odložit, je zpět, a i já bytostně cítím svá křídla. Mávám jimi a jsem v úžasu a šťastná. Vždyť je to tak přirozené!

Vnímám svůj život s nadhledem a přijímám obrovskou sílu a odvahu, kterou mi dávají.

Museli jsme na ně zapomenout, abychom se mohli rozpomenout. Tentokrát vědomě a s přijetím zodpovědnosti.

Učím i ostatní lidi svá křídla používat a jsem nadšená, kolik z nich již o jejich existenci také ví a cítí je na svých zádech! Jen nevěděli, jak s nimi mohou zacházet. Záclona zapomnění se nadzvedla.