Vzkaz miminka nové doby zhroucené matce

Do telefonu mluvila zlomeným a vystrašeným hlasem. Její šestitýdenní miminko hodně pláče a Hanku Emilčin pláč dostává do vzteku a následně do ochromujícího pocitu viny.

Cítí se sama, opuštěná, neschopná a vůbec nenaplňuje představy o dokonalé a vždy láskou přetékající mamince, jakou se zaslíbila být.

Je to normální?

Klasické šestinedělí, řeknete si, ale on má tento příběh veliký přesah. Až by se dalo říct celoplanetární. A proto jsem získala souhlas s tím, že mohu informace, které se v průběhu našeho setkání ukázaly, zveřejnit.

Dětí z Emilčiny kosmické rodiny sem na tuto planetu totiž přichází celé hejno. Třeba máte jedno takové doma, nebo se k Vám teprve chystá. Není náhoda, že Vás nahodilé kliknutí dovedlo k tomuto příběhu.

Dostáváme se k jádru problému

Když si Hanka zpracovala svůj pocit viny a pochopila jeho kořeny i dopad na různé oblasti života, vytvořil se v ní čistý prostor. Vnímala ho svým vnitřním zrakem jako teplo a měkko. Do tohoto prostoru přišlo uvědomění, že může nechat život plynout a nemusí se neustále bičovat pochybami, zdali je dost dobrá máma. Už v tomto momentu Hanka cítila, že si Emilka, kterou vozila kamarádka venku v kočárku, oddechla. „Jako by mi to říkala celou dobu“, ospravedlňovala dcerunčiny zoufalé záchvaty řevu.

Navedla jsem Hanku, aby se naladila na Emilčinu duši, a pak se to stalo.

Hanka se vmáčkla ještě víc do sedícího vaku a začala s velkým překvapením a plností prožitku popisovat, co vnímá. Z toho bylo evidentní, že malá-velká Emilka dovolila své mámě, aby si prožila kým je a co v tomto novorozeneckém tělíčku cítí.

Vzkaz dítěte matce

Dále vypráví Emily ústy Hanky. Poslechněte si její příběh, který nepatří jen Hance, ale i Vám.

„Mám hurikán v celém těle. Nedokážu tělo ovládat. Nemám nad ním žádnou kontrolu. S obrovskou energií se mi po celém těle přelévá ohromné množství vody. Až to bolí. Tedy nebolí, ale pohlcuje mě to a nemůžu dělat, co bych chtěla.

Potřebuji se naučit tuto vodu ovládat a zklidnit. Pomáhá mi dech a také to, když situaci přijmu jak je. Když nejsem silou vln a vírů vyděšená, voda se utišuje a já se uvolňuji.

V hlavě mám obrovský vír. Uvědomuji si, že neexistují žádné hranice a vnímám se být součástí celého vesmíru. Neumím si tedy udělat na nic názor a to mě uvrhuje do zmatku.

Hmotný svět mě ruší. Trávení je pro mě úplně nové a nepoznané. Nechce se mi s ním spojit. Je to tak uzemňující. Předtím jsem hmotu nemusela vůbec řešit a soustředila jsem se jen na duchovní věci.

Přišla jsem, abych se stala vědomou bytostí právě ve hmotě. Moji cestou je se naučit uzemňovat. Je to součást mého osamostatňování se od duchovního domova. Potřebuji se naučit žít, ale vlastně nevím, co to znamená.

Přišla jsem také proto, abych předávala kontakt s duchovními světy. A to skrze uvolněnost a svobodu. Svobodu bez hranic, bez limitů. Mohu ostatním lidem ukázat, že není potřeba se uzavírat do názorů a škatulí. Můžeme si v sobě ponechat veliký prostor…

Mámu jsem přišla naučit několik zásadních věcí. Bořím její hranice, což ji bolí.

• Nejprve potřebuje opustit představu, že má život pod kontrolou.
• Pak se musí vzdát pocitu, že je něčeho málo.
• Dále bude potřebovat upustit od potřeby vše řešit.
• Musí se vzdát iluze, že nemá dost lásky.
• A hlavně a především ze sebe sklepat přesvědčení, že není dost dobrá.

Pomáhám jí svojí energií. Nakumuluji ji, a pak ji koncentrovaně vypouštím. To teď mohu převážně hlasem (křikem).

Když bude máma emočně stabilní a já budu moct energii upouštět i přes ní, zklidním se a naučím se se sebou vědomě pracovat za pár týdnů. Bude mi stačit měsíc, dva. Když máma stabilní nebude, i tak se vše naučím, jen to bude déle trvat a pokrok bude chodit ve vlnách, jakožto i občasné zhoršování.

Jaký je vesmír?

Lidem chci vzkázat: Vesmír je dobrý. To stačí, víc není potřeba říkat.“

Po tomto vzkazu se Hanka od Emilčina energetického proudění odpojila a byla velmi pohnutá, až otřesená. Už jí Emilčino chování dávalo smysl.

Hanku nejvíc osvobodilo poznání, že její dcera opravdu vůbec neřeší detaily, jak o ni pečuje – jestli má ty nejlepší plínky, dobře s ní manipuluje, vhodně ji obléká, správně ji kojí… Emily tyto záležitosti samozřejmě vnímá, ale neprožívá je tak naplno, jako si Hanka představovala.

A právě díky láskyplné každodenní péči se pomaličku propojuje s hmotným světem a učí se s ním zacházet.

Jak to Hanka shrnula: „Není to vůbec žádné drama. Emily stačí, když s ní jsem. Nemusím nic dokazovat. Jen potřebuje prostor a čas, aby se naučila popasovat se svojí energií v tomto světě. Když bude plakat, mohu být s ní, pohladit jí a říct prostě: „Já vím.““

A tak to je, milé maminky a milí tatínci. Pro naše děti je mnohdy dostačující, když s nimi jsme. Ne vedle nich, ne nad nimi, ale s nimi.

Nechť se nám daří…