Sežeru tě! Miluju tě

Možná to zná každá máma. Možná i každý táta. Mně se to děje opakovaně. Mazlím se se svými milovanými  dětmi a obzvláště s tou dvouletou. Otírám svoje tváře o její lesklé vlásky a hebounké  bříška. Pusinkuji ji na krk, jemně ji koušu do žeber, funím jí do podpaží, až se zalyká smíchem.

Šimrám ji svými vlasy po obličeji a obtáčím si její tělíčko kolem krku jako šálu. Nadechuji její vůni a odfrkávám u toho jako horkokrevník. Olíbávám její chodidla, dlaně, oči, nosík…. Vím, že když přestanu, vyzývavě, až koketně se na mě podívá, abychom v našem mazlení pokračovaly.

Nechávám ji válet se po mém těle a dělat si ze mě sedátko a trampolínu. Nechávám se kousat do nosu, a cuchat si vlasy – ať už hřebenem či bez. Nechávám ji používat svoje chodidla jako schůdky, ze kterých vidí o 4 cm výš, než když stojí na zemi. Nechávám se osedlat a vozím ji na hřbetě, nosím ji, chovám, houpu, nadhazuji, natřásám, dělám s nimi rock’n’rollové figury.

A občas jí u toho říkám: „já tě asi sežeru.“ S láskou a hlavně láskou. Takto napsaná se mi tato věta nelíbí, ale vyjíždí z mých úst sama. Jakoby jen čekala, až je otevřu a šup, už je tu další netradiční vyznání lásky. Vychází z úst která nerada používají vulgarismy a už vůbec ne před dětmi.

A ona se brání: „Neseželeš! Já nejsem papání. Já jsem holčička!“

Přemýšlela jsem, proč to říkám. Není to určitě z důvodu, že láska prochází žaludkem. Ale možná…

…možná bych své děti chtěla zase na chvilku mít v sobě. Vrátit se do těhotenství a opět si prožít naše úplné propojení. Souznění dvou samostatných bytostí a jedinečný stav, kdy je mohu celou svojí existencí ochránit. Tak, jako perlorodka opatruje svoji perlu. Zase být na chvilku požehnanou kuličkou, která má ve svém těžišti poklad.

…možná je to ještě něco víc. Možná, dosti určitě, je to touha po návratu Domů. Tam kde jsme jedno a odkud přišly naše duše. V místě, které ani nelze nazývat místem, kde jsme ve své krásné přirozenosti prolnuti jeden s druhým. Ve Světle vědomí a nekonečné lásky.  V jednotě. Ano, je to ono. Ve chvilkách mazlení a intenzivního prožívání našeho rodinného štěstí se toužím rozplynout ve svých dětech.

Je to jen takový záblesk. Myšlenka. Vzpomínka, ač vím, že tady a teď máme jiný úkol. Přišli jsme, abychom si toto propojení a bezpodmínečnou lásku udrželi i přes fyzickou oddělenost a svobodu, která nám je každému z nás vlastní. Vím, vím… jen občas, zasteskne se mi.

Ze mně koule, z tebe koule,

kolem svíčky bublina

pojďme na Zem, kamarádi!

představení začíná

obléknem si barvy duhy

zahrajem si divadlo

je to švanda bez obsluhy

každý tahá za madlo

na konci se ukloníme

stiskneme se v náručí

mysl k mysli nakloníme

srdce v srdci zahučí

ohlédnem se ve vděčnosti

pošlem světu pohled lásky

žít tu chvilku bez věčnosti

to je pocta bez nadsázky

vracíme se Otče k Tobě

opouštíme Matku Zem

vzkaz od Tebe nosím v sobě

Pán Bůh budiž pochválen