Probuzení mateřského srdce aneb trojice zasvěcení

Obraz první:

Čtyřdenní miminko se zmítá pod UV lampou a za každou cenu se snaží nekoordinovanými pohyby sundat obrovitánské textilní brýle chránící jeho očička před zářením. Vzteká se moc. Pláče, řve, nadává světu a nejvíce své mamince, která ho má mít přece přitisnkuté u sebe a laskat ho. Všechno je špatně. Cítí se opuštěné a bezmocné. Nechané světu na pospas.

Já jsem tou matkou, která nechá své díťě se několik neskutečně dlouhých hodin vztekat až do usnutí. Jsem bezmocná, zoufalá a totálně unavená. Sotva jsme se stačili za těch pár dní malinko poznat a pak takováto sprcha. Žloutenka není nic neobyklého, ale pro novorozenou mámu je pozorování srdceryvného volání svého miminka, které netouží po ničem jiném než po její náruči, jako horor.

Jsem permanentně nahnutá nad plastovou postýlkou a z posledních sil Sárinku hladím. Když mi nedojde hlas, zpívám. Vysvětuji ji, že už brzo budeme zase spolu tak, jak to má být. Pusinkuju jí a tělo se mi celé klepe. Už nejsem ani schopná jí sama zvednout na kojení. Potřebuju spát, jíst, radovat se z toho zázraku a být společně s manželem. Ani jednoho se mi v tu chvíli nedostává.

Mysl bloudí po prozatím nepoznaných propastech. Jedna zoufalejší myšlenka střídá druhou. Skočím z balkónu, napadá mě. Jsme v druhém patře, takže to by bylo stejně zbytečné. Skákat teda nebudu. Píšu zoufalé smsky a prosím všechny duchovní i neduchovní přátele, ať nám pomohou. Ať už Sárinka usne a nechá se vyléčit modrým světlem a ať už jsme všichni zase brzy společně doma. Modlím se…

A v tom se to stane. Otevřou se dveře a vchází dovnitř ztělesněný anděl. Kouká na propínající se tříkilové tělíčko a obdivuje ho. Laskavýma očima kouká i na mě a obdivuje mě, že vydržím být takovou dobu přítomna tomu emocionálnímu mučení. Klidným hlasem mi vysvětluje, že Sárinka netrpí. Že se jen zlobí, protože svět je jinačí, než očekává. Uklidňuje mě a ze mě pomaličku opadává ta hrozná tíha, že nechávám své dítě utrápit. Jako zázrakem se i Sárinka utišuje. Po osmi hodinách řevu je najednou ticho. Nechápu to a srdce se mi raduje.

Vtéká do mě síla, víra i naděje. Vím, že to je jen přechodná záležitost a že to bude brzy za námi. Vlastně o nic moc nejde. Koukám své nové společnici Aurelii na krk. Blýská se jí tam medailonek s Panenkou Marií. Moje modlitba byla vyslyšena. Pomoc přišla a dokonce na lidských nohách. Aurelie mě opouští, Sárinka zase pláče, ale už to vnímám jinak. Odrazila jsem se ode dna. Stačilo pár povzbudivých vět a empatie.

Díky této zkušenosti mi naplno došlo, že na mě má život jednu novou, obrovskou páku, která se nevyrovná žádnému utrpení mnou prozatím prožitému. Může mě natáhnout na skřipec skrze bolest mého díťete. Došlo mi, že to už je opravdu na celý život. Že kus mého srdce bude chodit světem a každé jeho klopýtnutí ucítím mnohem intenzivněji, než to svoje.

Obraz druhý:

Hou hou, tralalá…hopsám na modrém gymnastickém míči s měsíční Sárinkou v náručí. Vše je tak, jak má být. Svět je v pořádku. Miminko si hoví v mámině náruči, slastně přivírajíc očíčka v rytmu pohybu.

Idilka je najednou nečekaně utnuta. Prááááásk. Nevim, co se stalo. Ležím na zemi, bolí mě zátylek, tělo se mi schoulilo do klubíčka a díky Bohu stále pevně svírám toho nejcennějšího človíčka na světě. Instinktivně se jedním zhoupnutím posadím a v režimu autopilot uklidňuju Sárinku. „Všechno je v pořádku, všechno je v pořádku…“ V tom přibíhá vyděšená tchýně, aby nás našla obě v šoku sedící na cárech umělé hmoty. Bere si Sárí, která se z leknutí rozplakala.

Já jen tupě koukám a snažím se v představách zrekonstruovat předchozí sekundy. Houpaly jsme se, míč pod námi praskl. Spadla jsem na zadek a skulila se vzad, kde jsem se praštila do spodiny lebeční o čajový stolek. Naštěstí byl nízký a naštěstí měl oblé hrany.

Tchýně mě jěště v šoku vede do postele, kde si konečne popláču. Sárinka leží vedle mě. Nádherná, v růžových kalhotkách a pozoruje mě průzračnýma očima. Fantazie se rozjíždí a katastrofické scénáře a lá „co se všechno mohlo stát“ defilují v mé hlavě.

Díky této zkušenosti jsem si prožila, že nemám a ani nemůžu mít život pod kontrolou. Pochopila jsem, že očekávané a běžné věci se mohou neočekávaně zvrtnout v tragédii. Až v tento moment jsem docenila dar každého dne, kdy můžu být s těmi, které miluji. Život není samozřejmostí.

Křehkost života se mi vypálila do duše ještě o poznání silněji v obrazu třetím:

V obyčejné ložnici oddychují 3 lidé. On spí klidně. Po pravé ruce mu ležím já. Na mé hrudi spinká náš několikatýdenní andílek.

Z ničeho nic se proberu. Vnímám se ve tmě a uvědomuji si, že se mi zastavil dech i srdce. Tělo prostě nedýchá a srdíčko přestalo nepochopitelně tlouci. Na chvíli jsem ve zmatku. Co to znamená? Ptám se sama sebe a vím, že jsem na zásadní, řekněme až nadživotní křižovatce. Můžu teď nepozorovaně odejít. Nechat tu tělo mírumilovně ležet a jít tam, odkud jsem vzešla. Odpočinout si, opustit trápení pozemského života. V zápětí přiletí další myšlenka. Vždyť mám dítě! Musím ještě zůstat. Kvůli němu…kvůli naší Sárince.

Ještě než stačila myšlenka doznít, začalo se Sárinčino tělíčko opět neznatelně pohybovat nahoru a dolu v rytmu maminčina dechu. Zůstala jsem. Srdce i dech následovaly rozhodnutí duše pokračovat v této pouti. Mateřská láska mi ukázala další cestu.

V tuto chvíli mi došlo, že není větší pouto ve vesmíru, než mezi rodičem a dítětem. Děkuji, že mi bylo dáno touto zkušeností procházet…