Nenechám si téct do šnorchlu

Říká se, že někomu teče do bot.  Tento bonmot si vizuálně představuji tak, že ten někdo stojí opodál. Pozoruje, přešlapuje a v jednu chvíli mu rozlitá nepříjemnost šplouchne do obuvi a dotyčnému zmáčí ponožky. Pro mateřství  mi toto podobenství nestačí. Dokonce i vyjádření „já v tom plavu“ mi je málo.

Já se totiž v mateřství přímo potápím!

Občas si v něm ladně tančím jako delfín, občas plachtím jako rejnok a občas mi začne zatékat do šnorchlu.  To pak chrchlám a vykašlávám slanou vodu, snažíc se co nejrychleji dostat nad hladinu. Nad hladinou je totiž moje čerpací stanice. Odtamtud získávám sílu a elán do života.

Životodárné Slunce vidím samozřejmě i zpoza hladiny, ale tu a tam je potřeba, abych se s ním pozdravila a pohlédla mu zblízka do očí. Obejmeme se, dostanu ujištění a načerpám novou sílu, abych zase mohla plna radosti a nadšení zaplout do vod prožívání mé výsostné role, jež nese název Maminka.

Ptala jsem se Slunce na radu

Co mohu dělat, když se mi nepodaří najít ve zmatku každodennosti hladinu a spojit se s jeho moudrostí? Jak si mohu pomoci, abych sama před sebou obstála a byla tou nejlepší maminkou jakou v sobě nosím, i když…

I když jsem totálně nevyspalá, už počtvrté utírám rozlité pití, už potřetí sbírám rozsypané lego do krabice, už popáté sundávám z malých nožek holinky a vysvětluji, že na doma máme bačkůrky a už posté se přesvědčuji, že mám chuť a zároveň dostatek kreativity na zodpovězení všudypřítomných otázek : „Maminko, co budeme teďko dělat?“ a „Mami, jak to funguje?“

Dostala jsem odpovědi

Jejich integrace do našeho každodenního prožívání probíhá takto:

Mateřství mi dává mnoho radosti, ale když jsem uhoněná, bez trpělivosti a schopnosti diplomacie, přichází na řadu VDĚČNOST

Právě ve chvíli, kdy mám chuť se začít litovat si uvědomím, jak výsostně se mám. Vyjádřím vděčnost, jaké úžasné máme děti, a že je vůbec máme.

Poděkuji, že máme střechu nad hlavou, čudlíky co nám kdykoliv vykouzlí světlo a také kohoutky co nám pokaždé vytvoří teplou lázeň. I břicha míváme pravidelně plná.

Také máme přístup k všemožným, život zlepšujícím informacím, a hlavně, máme v rodině to nejcennější  – lásku. Nic z toho není přeci samozřejmé.

To vše si postavím do kontrastu s lidmi, kteří skomírají bez jídla, pitné vody a dostupnosti lékařské péče na ulicích. Před svým vnitřním zrakem se mi objeví děti vyrůstající bez rodičů na skládkách odpadků bez lásky a pohlazení, zato často se zmrzačenými tělíčky.

Porovnání, ze kterého mi bývá těžko na srdci, mi vrátí POKORU

Uvědomím si, že můj život je doslova luxusní. Vděčnost za svoji rodinu a nadstandardní životní podmínky vysílám do vesmíru každý den před spaním. To abych nezapomněla…

Mateřství je jedním ze smyslů mého života. Přesto občas přicházejí chvíle, kdy se mi zavírají oči únavou a já musím zmobilizovat svoji vůli, abych se opět zvedla (většinou tak do 20 sekund po ulehnutí s vizí krátké siesty) a ukonejšila jedno z těch mých zlatíček, popřípadě nastolila smír v sourozeneckém souboji.

Tehdy si uvědomím, že mám na světě DLUH

Dluh vrátit to, co jsem sama jako dítě dostala od mých rodičů. Vděčím jim za zprostředkování života a poskytnutí příhodných podmínek pro můj vývoj.

Vím, že i já jsem se budila mnohokrát za noc a mermomocí chtěla jen „úžovej“ dudlík do pusy a modrej do ruky. Bývala jsem nemocná a moje maminka mě neúnavně kolébala v náručí, odporovala jsem jí a mračila se na ní… a teď je řada na mně, abych tuto péči nezištně poskytovala dalším bytostem. (I když, ono to není až tak nezištné – vášnivé obejmutí od naší nejstarší, zářivý úsměv od našeho mladšího a první věty od naší nejmladší jsou mi velkou odměnou a motivací.)

A nakonec mám další úžasnou a nekonečně univerzální pomůcku, kterou je MODLITBA

Při prožívání úžasu z možnosti vychovávat naše tři jedinečné bytosti mě ani nepřijde na mysl. Ale občas mě dohoní černé myšlenky, nebo ztrácím trpělivost i pokoru. Tehdy vděčně poprosím své duchovní průvodce o pomoc a dostatek lásky, abych mohla naplnit svůj ideál o sobě samé. Představím si, jak jsem zabalená do jejich světla a starosti odevzdávám v krásně nazdobeném balíčku andělům.

…a ono to funguje. Slunce totiž neumí lhát, ani dávat polovičaté rady. Jen my, lidé, máme možnost je polovičatě žít.