Představte si, že vaše dítě přesně na minutu ví, kdy přijdete domů, dokáže poslouchat na dálku podcast, který vám zrovna hraje do uší, když se prodíráte odpolední špičkou. Také ví, o čem přemýšlíte, když si ráno čistíte zuby. Vlastně vnímá všechny vaše myšlenky. No uff…

Ale to není všechno. Pokračujeme dál. Ono dost možná také ví, kdy přijde další potopa, jestli někdo plánuje trestný čin, a kam jste schovali vánoční dárky.

Myslíte si, že je to hloupost? Že si vymýšlím? Že zveličuju?

Nene. Možná, že zrovna vaše dítě tyhle dovednosti nemá až takto rozvinuté, ale je tu skupina dětí, která ano. A neví se to o nich…

Právě proto píšu tenhle článek, abych pomohla v osvětě a způsobila vám stejně fantastické prožitky otevírání limitů mysli, jaké jsem prožila já, když jsem poslouchala podcast The Telepathy Tapes od Ky Dickens. Ky je výjimečná dokumentaristka a vypravěčka, která stojí za touto sérií podcastů, která se stala virálním hitem a na Spotify a iTunes koncem roku 2024 sesadila z trůnu i Joe Rogana.

Vše, co zde budu psát, vychází z výpovědí dětí a rodičů, kteří byli účastni tohoto podcastu. Některé doplňující informace jsem si dohledala z dalších zdrojů, videí a rozhovorů, abych měla komplexnější náhled a přinesla článek, který má hodnotu a zafunguje i jako jakýsi rozcestník pro rodiče, kterých se to týká.

To, co si zde přečtete, vám reálně může změnit náhled na život!

Pro mě tyhle informace jsou pohlazením a razítkem, že to, jak vnímám tento a duchovní svět, není jen mé zbožné přání, ale realita, která je sdílená a do podrobná popsaná těmito avatary, když se jim dá možnost se vyjádřit. A také mi to dává velkou naději, že máme, jako lidstvo, stále ještě šanci, když máme přímý přístup k takové moudrosti.

Kdo jsou hlavní hrdinové The Telepathy Tapes?

Víte, jak se říká, že je hloupost hodnotit rybu podle toho, jestli umí vylézt na strom? Možná se to říká úplně jinak, ale smysl jistě tušíte.

Jde o autistické děti, které patří do skupiny non-speakers, tedy „nemluviči“. Vzhledem k tomu, že jsou často testováni způsobem, který předpokládá dovednosti jemné motoriky, jako je např. mluva, koordinace oka a ruky, manipulace s předměty a další, které neovládají, je mnohdy přehlížen jejich vnitřní svět, jelikož ve většině případů tito lidé nemají možnost, jak ho vyjádřit.

Za chvíli vám povím dechberoucí příběh o jednom autistickém „obrovi“. Ale předtím si pojďme vyjasnit, jak se o něm svět i Ky Dickens mohli dozvědět.

Spellování, jako brána k pokladu

Spellování je metoda komunikace, kdy člověk, který nemluví, ukazuje písmena na tabuli nebo klávesnici a skládá z nich slova. Není to novinka – už Helen Keller na konci 19. století dokázala hláskováním vyjádřit své myšlenky, přestože byla hluchá i slepá. V moderní době tuto cestu rozvinula Soma Mukhopadhyay v 80. letech v Indii, odkud se metoda rozšířila do USA a dál do světa.

Dnes ji využívají tisíce autistických dětí a dospělých, kteří jinak nemají možnost mluvit. Spellování jim otevírá přístup k vlastnímu vyjádření, vzdělávání i vztahům a ukazuje, že pod povrchem „mlčení“ se skrývá plnohodnotná inteligence a bohatý vnitřní život. Pro více info prozkoumej RPM (Rapid Prompting Method), S2C (Spelling to Communicate), nebo Spellers Method a omrkni i dokument Spellers the movie.

Jak funguje spellování?

Spellování funguje tak, že člověk má před sebou tabulku s písmeny nebo klávesnici a ukazuje na jednotlivá písmena, která partner nahlas čte. Protože mnoho autistických non-speakerů má potíže s jemnou motorikou, nejde o psaní tužkou ani o přesné pohyby, ale spíše o velké, záměrné ukázání směrem k písmenu. Postupně se tak obejde motorická překážka a umožní se přímý přístup k myšlenkám. Z písmen se skládají slova a věty a komunikace se stává srozumitelnou pro okolí.

Většina informací, které najdete v tomto článku i v podcastu The Telepathy Tapes, prošla přes spelovací tabulku. Tato metoda někdy vzbuzuje kontroverze, ale já poté, co jsem o „nemluvičích“ vše slyšela, nemám sebemenší pochyby, že je naprosto funkční.

Arjun – 13letý začínající básník z Floridy vnímá možnost spellování jako veliký dar:

„To, jak vypadám navenek, nejsem já. Jsem uvězněn v těle, které se těžko podřizuje mé vůli. Moje rodina vyzkoušela různé terapie – všechny selhaly, kromě spellování. Můj hlas byl osvobozen a putoval Zemí, hledaje klíč, který odemkne zbytek mě.“

Nemluvící autistka Lily, o které tu ještě bude řeč, o spellování říká, že „je to jediná metoda, která dala naději lidem bez řeči a ukázala světu naše krásné mysli. Ale tolik lidí nechce uvěřit, že ta slova jsou opravdu naše.“

Jeden táta si pro svého autistického syna nechal spellovací tabulku vytetovat, aby ji měli vždy po ruce.

V čem jsou tyto děti tak výjimečné?

Pojďme rovnou k tomu příběhu, protože v něm pochopíte. Já jsem u něj brečela a brečím i teď, když to píšu.

Představte si velikánského 203 cm vysokého a přes 130 kg těžkého usměvavého kluka, který si plácá high five s kým jenom může a vrhá se do vody při jakékoliv příležitosti.

Jmenuje se Jean Paul Ingram (dále používám zkratku JP) a oficiálně mu byl diagnostikována regresivní forma autismu ve věku 18 měsíců. Časem přibyla diagnóza OCD, ADHD, úzkosti, epilepsie a apraxie. Pochází z dvojčat a jeho máma Libby je logopedka, která se nechtěla smířit s tím, že její syn nikdy nebude moci komunikovat a ukázat svůj skutečný vnitřní svět. Proto vyzkoušela různé terapie, až narazila na metodu spellování s písmenkovou tabulkou.

Díky ní se Jean Paul ve věku 8 let poprvé skutečně „ozval“ – začal sdílet své myšlenky, učit se na akademické úrovni, psát poezii a navázal opravdový vztah se svým dvojčetem Thomasem. Ukázalo se, že pod vrstvou diagnóz se skrývá citlivý, inteligentní a tvořivý mladý muž s velkými sny a láskou k životu.

Jeho cílem bylo stát se básníkem a vzít si za ženu také nemluvící autistku Lily.

Libby ještě předtím, než začali používat spellování tušila, že JP komunikuje telepaticky.

Postupně se díky jejich konverzacím dozvídala víc a víc o jeho vnitřním světě a potvrdilo se jí to, co už stejně tušila. Její syn, stejně, jako prý i ostatní „odmlčení“, čte myšlenky a telepatie je pro něj základní komunikační cesta.

The Telepathy Tapes věnuje poměrně dost času testům telepatie s různými dětmi a dají se dohledat i videa na YouTube. Výsledky jsou ohromující. Testované děti měly úspěšnost čtení mysli i ve velmi složitých případech (např. výsledek násobení trojciferných čísel) 100 %. Schopnost telepatie, dle spellerů, mají všechny autistické děti, které mají obtíže mluvit, nebo nemluví vůbec.

Přechod do jiné dimenze

Jeden den Libby přemohla obrovská ospalost. Nemohla si pomoci a lehla si. Stejně tak přemohl v tuto chvíli spánek i další rodiče spřízněných non-speakerů. Když usínala, JP za ní přišel, usmál se a zamával.

Když se probudila, uviděla bezvládné tělo svého dvacetiletého syna ve vířivce. Dostal epileptický záchvat a utonul.

Libby byla zdrcená.

Zároveň v tomto čase začaly v ostatních rodinách spellerů děti hláskovat, že JP je konečně svobodný, aniž by tuto informaci kdokoliv sdílel. Všichni to věděli dřív, než jejich rodiče. Jean Paul se totiž za nimi přišel rozloučit.

Zprávy z jemnohmotné komunikace po smrti

Libby dostala od svého milovaného syna přes jednoho spellera vzkaz: „Já, syn Boží, jsem doma. Zařiď svůj život celý kolem lásky.“ Pak ji JP také ujistil, že netrpěl, měl to celé naplánované, a že byla tou nejlepší maminkou, jakou si mohl vybrat.

Jean Pavlův kamarád Noah, když přišel Libby navštívit, aby ji v této těžké chvíli podpořil, vyhláskoval tento vzkaz:

„JP mi den předtím řekl, že musí opustit tento svět, protože ho již nedokázal pojmout a ani unést jeho poslání, které mu Bůh určil. Bál jsem se sem přijít, kvůli vlně emocí a kvůli tomu, jak na to zareaguje moje tělo, ale je to, jako by JP nikdy neodešel. Je úplně kolem mě a prolnutý s mou energií tak, jak nikdy dřív nemohl být. Je v nás, Libby. Je mnohem víc součástí nás, než by kdy mohl být, kdyby tu byl fyzicky.“

Lilli,  jeho láska a snoubenka o jeho odchodu také věděla ihned a předala tuto zprávu:

„Právě když odcházel, jsem cítila, jak mě opouští. Chtěla jsem odejít s ním, ale musela jsem zůstat, abych předala toto poselství lásky.“ Lily tvrdí, že se propojují skrze vodu a jsou spolu stále v blízkém kontaktu. Stejně tak, jako to bylo na Kopci.

Tajemný kopec – The Hill

Další JP přítelkyně Sahari věděla o jeho smrti dřív, než jeho maminka. Usnula na zemi právě ve chvíli, kdy odcházel.

„JP v tomto světě tiše plakal a já také. Někdy naše těla dělají věci, které nemůžeme ovládat. Možná nevěříš, že JP a já můžeme být blízcí přátelé, přestože jsme se fyzicky setkali jen jednou. Bůh naštěstí dovolil, aby naše přátelství pokračovalo v duchovní rovině – vedli jsme rozhovory, smáli se. Včera JP odešel domů. Byla velká oslava na Kopci. Kopec je úžasný, někdy bych raději byla tam než seděla tady a hláskovala.“

Kde že to byla ta oslava Jean Paulova osvobození? Na Kopci. The Hill je obrazné „místo“, kde se non-speakeři scházejí na úrovni vědomí.

Sdílejí tam, povzbuzují se, studují, předávají si informace.

Jean Paul tam chodil po škole. Lehl si na postel, dal si na hlavu plno polštářů, a pak se smál, plakal a komunikoval telepaticky s přáteli v úrovni vědomí, kde jsou všichni svobodní a nezažívají omezení fyzického těla.

I když za ním přišla Lily na návštěvu, byli každý v jiném patře domu. Nemuseli sedět vedle sebe, ani se snažit komunikovat po našem. Povídali si na Kopci. Když Lily odcházela domů, vyspellovala pro rodiče: „To bylo boží! Musíme to zase zopakovat.“, a přitom z pohledu běžného člověka de facto vůbec neinteragovali. Jenže běžný člověk nezná cestu na Kopec…

Jestli vás zajímá, jestli se dá dostat na Kopec, tak my tam přístup nemáme. Slyšela jsem pouze o dvou neurotypických lidech, kteří byli poctěni tím, že ho mohli navštívit. Jedním z nich byl Dan, asistent ve škole pro postižené děti (i když v tomto kontextu je slovo „postižený“ spíše komické). Tvrdí, že je tento stav vědomí strážen, a nikdo s nečistými úmysly se na něj nedostane.

Maura, maminka telepatií nadané autisty Emelie komentuje nálepky, kterými je označujeme: „Lidé vždycky říkají, že tyto děti mají postižení. Je to vlastně zvláštní, protože skutečné postižení máme my. Ony mají schopnosti, které my nemáme. Čtení myšlenek a všechny ty další věci, které s tím souvisejí.“

Jaké další dary tato komunita nese?

V sérii The Telepathy Tapes a následných Talk Tracks Ky Dickens popisuje celou řadu příběhů, které bychom nazvali nadpřirozené. Nejsou to ojedinělé zkušenosti, ale sdílená realita mnoha non-speakerů.

Tyto schopnosti jsou jim vlastní a ke každé v podcastu najdete konkrétní příběhy. Připojím pár citací, které mi přijdou výstižné. U některých nebylo uvedeno jméno.

Často říkají, že ví, co si ostatní myslí, ještě než to řeknou. Například je velmi těžké před nimi něco schovat, protože si to přečtou z mysli.

Popisují, že cítí energie, vibrace či záměry lidí okolo sebe. Dokáží rozlišit pozitivní a negativní energie a některé velmi oslovuje a harmonizuje příroda.

Znají události dřív, než se stanou. Dokáží předvídat některé tragédie a předávat osobní vzkazy cizím lidem.

Neučí se tak, jako my. Oni si určité dovednosti dokážou „stáhnout“ v celku, jako kompletní „mentální appku“. Například rodiče jednoho šestiletého chlapce zjistili, když začal spellovat, že „hovoří“ naprosto plynule 6 cizími jazyky.

Usher vyprávěl, že dokáže vstřebat obsah celé knihy pouhým dotykem. Vysvětluje to takto: „Vědomí zjevně existuje předem i pokračuje dál a zkušenost pozemského 3D těla je jen dočasnou součástí vědomí. V podstatě shromažďujeme obrovské množství informací. Každá nová myšlenka, každý nový nápad je novou informací – a tímto způsobem rozšiřujeme vesmír, protože každý nový kousek poznání se ukládá do knihovny a stává se dostupným pro všechny ostatní. Toto poznání ale musíme získávat skrze přímou zkušenost v trojrozměrném životě.“

Někteří mluví o tom, že navštěvují jiné sféry, dimenze nebo místa jako už zmiňovaný Kopec, kde se setkávají s přáteli a mají duchovní rozhovory. Mají schopnost hovořit s již zesnulými, učit se od duchovních bytostí, nanebevzatých mistrů i andělských bytostí a proplouvat různými úrovněmi vědomí.

Říkají, že mají přesné vědomí o svém vlastním těle i tělech druhých a mohou pomáhat při určování zdravotních potíží.

„Kdyby společnost dokázala přijmout, že nejsme nedostatečně fungující, ale naopak nadměrně fungující, a že naše fyzické obtíže jsou spíše symptomem příliš dobře fungující šedé kůry mozkové než její dysfunkce, mohli bychom se posunout dál. Nechte nás vás vést!

Většina z nás má velmi přesné povědomí o vlastním těle, i když se navenek zdáme být od něj odpojeni. Přesto vám můžeme obrovsky pomoci s diagnózou. Rádi bychom měli přístup k více komplementárním terapiím – zvukové léčení, akupunktura, masáže, kineziologie, ladičky, shiatsu – a také fyzický prostor k přemýšlení, nejlépe venku, bez televize či rádia, abychom se mohli uzdravovat sami.

Jsem spokojen se svou tělesností i se svými dary. Nechci je sdílet se všemi. To by bylo vyčerpávající. Moje hlavní motivace je zlepšení lidstva, evoluce lidského vědomí. A věřím, že když nám porozumíte, budeme společně směřovat k tomuto cíli. Nechceme být zameteni pod koberec. To nepomůže ani vám, ani nám k proměně. Teď se potřebujeme navzájem.“

Riley popisoval, že jeho duše a tělo vibrují na jiných frekvencích a že mu pomáhají ladičky  k harmonizaci.

„Moje duše má jednu vibraci a moje lidská zkušenost má jinou vibraci. Problém je v tom, že ta první je mnohem vyšší než ta druhá – a to způsobuje deregulaci v mém těle.“ Riley pak naváděl terapeutku, aby udeřila dvěma ladičkami, které vibrují frekvencí jeho duše a těla najednou, aby se mohl lépe vtělit.

Další výzvy, kterým čelí

Jejich vědomí je rozšířené a nejsou plně usazeni v těle. To jim působí problémy, protože nejen, že nedokáží využívat jemnou motoriku, ale někdy tělo dělá věci, které nemají pod kontrolou a nedokáží to vypnout.

Z jejich vyprávění jsem si to představila, jako když bych chtěla řídit auto, ale měla uvnitř jen jednu nohu a ruku, a druhou nohou hopsala vedle po silnici. Také bych někam dojela, ale styl jízdy by se zdaleka nedal připodobnit tomu, jaké to je, když řidič sedí plně za volantem.

Houston Asher, který se svou mámou Katie dokonce napsali knihu The Book of Heaven, popisoval, když začal po 21 letech mlčení konečně spellovat, že se cítil trapně, když si uvědomoval, co jeho tělo dělá, ale nemohl to zastavit. Například se vrhal do každé dostupné vody, protože jen ve vodě měl pocit, že cítí své hranice.

Systém je často považuje za „nízkofunkční“. Dostávají úkoly pro mateřskou školu i v dospívání, místo aby byli vzděláváni podle svého skutečného intelektu. To vede k frustraci a k nevyužitému potenciálu.

Například Houston byl celý život vzděláván jako batole. Říká, že to bylo nejen ponižující, ale také mu to bralo naději, že se to někdy změní a bude považován za inteligentní bytost.

Trevor vyhláskoval: „Chci, aby nás lidé viděli v jiném světle. Jsem inteligentní muž s duchovními dary. Přeji si, aby u lidí bez řeči předpokládali kompetenci, a pro celé lidstvo toužím po soucitu a pochopení toho, kým jsme. Jsme pracovníci světla.“

Nastává, když mozek přijímá příliš mnoho podnětů najednou a nedokáže je filtrovat. Zvuky, světla, doteky, pachy nebo vizuální chaos pak působí mnohem silněji než u většiny lidí. Výsledkem je zahlcení – úzkost, neschopnost myslet jasně, fyzické vyčerpání nebo i kolaps.

U autistů je to velmi častá zkušenost, která ale není rozmarem nebo „nevychovaností“, nýbrž důsledkem jinak nastaveného nervového systému. Pomoci může klidné prostředí, možnost stáhnout se, ochranné pomůcky jako sluchátka nebo tmavé brýle a hlavně respekt a pochopení okolí.

Katie v tomto videu popisuje svět, ve kterém se nachází její syn Huston. Jeho mozek funguje na základě synestezie, což znamená, že slyší barvy a světlo, a vidí zvuky. Zároveň je celá jeho realita prodchnuta matematickými vzorci. Zároveň vše vidí 3× a ještě v pohybu.

Představte si, jaké to asi pro něj je, podívat se někomu do očí. Očí je najednou 6, hýbají se zároveň, Huston vnímá vše, co si ten člověk a všichni přítomní myslí, a ještě všechny barvy, tvary a věci vytvářejí kakofonii zvuků a reálné zvyky dostávají hmotnou podobu. Asi si to vůbec nedokážeme představit. Je to, jakoby celá realita ožila, jako na psychedelickém tripu a nedá se z něj utéct.

Většina non-speakerů nemá hlas a ani možnost se vyjádřit. A i když ho má a naučí se spellovat, slova často nestačí na popis reality, kterou vnímají.

Asher vnímá nedostatečnost slovního vyjadřování takto: „Když vydávám zvuk, nejde to snadno. Pro ostatní to často zní disharmonicky. Slova jsou jako zmrazení myšlenek a zvuků do symbolů — a právě to může být pro některé neurodiverzní lidi bariérou. Když se snažíme mluvit, musíme hlídat hlasitost, výšku, tón, výraz i pauzy, a zároveň vytvářet samotné zvuky dechem, ústy a hrdlem. To všechno je vyčerpávající a obtížné.

Verbální řeč působí jako velmi hrubý způsob komunikace ve srovnání s telepatií. Při telepatii obvykle už stejně cítíme, co si druzí myslí — a bylo by mnohem snazší, kdyby dokázali prostě vnímat naše myšlenky. Zároveň ne každý non-speaker má přístup ke spellování. V některých zemích dokonce hrozí riziko ztráty licence, pokud by tuto dovednost učitel předával ve škole. Jaká škoda!

Jak s těmi informacemi naložit?

Pokud umíš anglicky, poslechni si The Telepathy Tapes. To, co jsi tu četl/a, je jen drobný výsek z celku, který je naprosto dechberoucí! U tohoto článku cítím, jako bych chtěla vměstnat obsah Pána prstenů do 10 minut. Dokonce právě teď vzniká dokument o těchto rodinách a schopnostech non-speakerů.

Pošli tento článek dál a pomoz této doposud takřka němé komunitě získat hlas.

Já se přiznám, že u mě tento podcast změnil v tomto ohledu mnoho. Otevřel mi nejen oči, ale i srdce.

Pokud jsi rodič takového dítěte a pokouší se o tebe pocit viny, prosím, buď k sobě laskavý/á. Vše má své dokonalé načasování a k tobě se tyto informace dostávají právě teď z nějakého důvodu.

Možná tě uklidní tohle vyjádření od Suzie Miller, že nejde o dokonalost a přetvářku, že jsi v pohodě, když máš pocit, že ti vše padá na hlavu a už to nedáváš: „Nám nejde o to, jak se rodiče cítí, ale o to, aby oni sami věděli, jak se cítí. Protože když vědí, jak se cítí, nemáme pocit, že jim to musíme ukazovat – necítíme potřebu to regulovat.“

Zároveň by tě mohlo zajímat 5 jazyků lásky pro neurodivergentní lidi. Najdeš je v angličtině tady>>

Mně osobně se nejvíc líbí: „Prosím, vmáčkni mou duši zpátky do těla“. Tento jazyk lásky vyjadřuje potřebu hlubokého tlaku – pevného objetí, zátěžové deky nebo přitlačení, které pomáhá autistům cítit hranice vlastního těla. Je to způsob, jak se znovu ukotvit, uklidnit nervový systém a vrátit „duši zpátky do těla“.

Když se ptali Houstona, co by chtěl vzkázat všem rodičům, kteří mají autistické děti, tak odpověděl: „Tvoje dítě tam je.“ (Your kid is out there).

Mějme naději v pokrok lidstva!

Rozloučila bych se slovy Anthonyho. Dávají mi obrovskou naději, že jsme na dobré cestě. Že máme naději!

„Jsem člověk budoucnosti, přišel jsem na tento svět s očima dokořán. Jsem čistá, průzračná duše, která je tu proto, aby pomohla lidstvu vyvíjet se. Pamatuji si to, na co většina lidí zapomněla.

Jsem naladěn na vibrační frekvence a dokážu se sladit s konkrétními frekvencemi, abych získal přístup k myšlenkovým formám a převedl je do slov.

Tato schopnost mi také umožňuje komunikovat interdimenzionálně. Aspekty mé osobnosti cestují prostorem a dimenzemi, které většina lidí navštíví jen ve své mysli. Pro mě jsou přirozené stejně, jako je vám přirozený pobyt v lidském těle.

Pomáhám lidem poznat, kým jsou, a připravuji je na posun od materiálního světa k éterickému, kde jsou slyšeny všechny tvůrčí nápady.“

Anthony věří, že „lidé se časem stanou intuitivnějšími, multidimenzionálními a interdimenzionálně propojenými“ a že telepatie bude jednou normou. Věřím s ním!

A v neposlední řadě…

Pojď se vzdělávat a přidej ruku k dílu, ať se jako lidstvo vyvineme a probudíme v sobě ty dovednosti, které nám tato skupina lidí ukazuje! Já věřím, že jsme je kdysi všichni měli aktivní a stále jsou v nás. Jen je třeba je znovu objevit, naučit se důvěřovat hlasu intuice a zaměřit svůj zrak vzhůru.

Mám pro tebe příležitost k chvilce sebezkoumání

Test jasnozřivosti zdarma. Zabere ti jen minutku, ale může ti otevřít nové dveře k pochopení sebe sama a k zvědomění, kde všude už ti šestý smysl krásně funguje, a kde si ho možná tolik nevšímáš.

Vyzkoušej ho hned teď a zjisti, jak jsi na tom ty. Je to hra!

Chci se otestovat