Jak do mého břicha Rybička vplula

Už Vás někdy zbouchnul terapeut?

Mě jo, a jestli Vás zajímá, jak se to stalo, tak já odhodím závoj studu, košilku tajemství a spoďárky obav, jak článek přijmete, a pěkně Vám to tu vylíčím.

Namlouvala jsem si, že dvě děti stačí. Cítila jsem, že k nám patří minimálně ještě jedna bytost, ale všude jsem vnímala signály, že není vhodný čas na to, abychom počali další miminko. Začala se mi rozjíždět práce, která mě velmi naplňovala, a spatřila jsem velkou část svojí seberealizace ve službě dalším ženám….už tedy ne převážně v mateřství, jako to bylo dříve. Děti se začaly osamostatňovat, a tak jsem se zabydlela v představě, že třetí miminko pozveme někdy později, třeba až…..jestli vůbec.

Proto mě velmi překvapilo, když jsem po informaci od naší skvělé astroložky, že další dítě by mělo přijít až za 6 let, strávila noc na záchodě s žlučníkovým záchvatem. Maminka chtěla volat záchranku a já věděla, že jen potřebuji tuto informaci se sebe (pardon za ostrá slova) vyblít a vysrat.

Vím, že nic se neděje jen pro nic za nic bez příčiny, a tak jsem v polomrtvém a naprosto nemohoucím stavu začala revidovat svoje podvědomí.

Ukázal se mi obraz ujíždějícího vlaku

Měla jsem pocit, že pokud nebudu mít v brzké době další dítě, o něco velkého přijdu, nenaplním svoje poslání, budu zoufalá….a když jsem šla hlouběji, zjistila jsem, že tato přesvědčení pocházejí z niterné „pravdy“ s opravdu otřesným zněním: „Musím mít hodně dětí pro případ, že by mi některé umřely, aby mi alespoň nějaké zbylo.“

Fujtajbl. Když jsem v sobě objevila tento podvědomý program, zvedl se mi žaludek a zároveň se mi ulevilo. Pochopila jsem, že toto není žádná iracionální ochrana, ale naprosto dokonalý instinkt, který si moje mysl vytvořila na základě reálné hrozby.

Děti přece umírají, že? Moje maminka porodila první dceru mrtvou, moje tchýně přišla o dceru při autonehodě a to nepočítám zápisy v DNA, které si s sebou táhneme od našich předků a prapředků, kdy děti umíraly jako na běžícím páse.

Pochopila jsem, že mé odevzdání možnosti mít další miminko bylo jen hrané a pod ním bublala žhavá láva nezdravé touhy, která byla jednou informací vypuštěna. Díky Bohu za to. Počít dítě z tohoto vnitřního postoje by nebylo moudré. Vymazala jsem tento podvědomý program a nahradila ho přijetím a  důvěrou, že je nás právě teď akorát a život ví, co dělá a já mu dávám důvěru…

Naplno jsem prožila, že mi dvě děti stačí. Respektive že jsem vděčná, že je mám a že tvoříme kompletní rodinu. Zaměřila jsem tedy svoji pozornost na budoucnost bez dalšího rozmnožování a bylo mi velmi lehce. Už nemusím – žádné plenky, noční buzení, vyplakané prořezávání zoubků….nemusím.

Pár týdnu nato mě začal pobolívat pravý vaječník

Ano, ten, na kterém jsem měla energetický mystický zámek, který bylo nutno odstranit, aby mohla přijít naše prvorozená dcera Sarah. Tenkrát, před sedmi lety jsem ovšem netušila, jaké téma zámek schovává. Jen jsem za pomoci jedné moudré ženy vaječník odpečetila, aby následující měsíc mohl vyslat zdravé vajíčko a já mohla počít.

Zdálo se, že nyní nastal čas vnořit se do hlubin temnoty a podívat se na tajemství, které vaječník dlouhá léta, možná věky, uchovával.
Spontánně se mi začaly ukazovat živé obrazy, kde jsem viděla minulost a velké násilí. Věděla jsem, že do rozklíčování těchto událostí bych neměla chodit sama. Proto jsem si požádala o pomoc. Nejprve jednu ověřenou duchovní průvodkyni, ale stále nám nevycházel vhodný termín.

Bolest už byla tak intenzivní, že jsem ji cítila při každém kroku a věděla jsem, že je třeba ji řešit. Teď, nebo nikdy….
A tak jsem poprosila mého drahého muže, aby byl průvodcem mým podsvětím. A on, protože zřejmě vycítil naléhavost mé prosby, souhlasil.

Děti nám daly prostor a krásně večer usnuly a my jsem se sesedli na červené sedačce při svíčce. Co se dělo následující dvě hodiny popíšu jen zevrubně.

Objevila jsem, díky Danielovu vedení, hluboko v podvědomí svého vaječníku ukrytý obraz, který jako by vypadl ze středověkého filmu

Podzemí kamenného a chladného hradu, veliká místnost, ve které je ve středu k sloupu přivázaná žena.

Kolem je asi pět lidí, kteří ji přišli vzít možnost kdy otěhotnět. Za odříkávání veršů černé magie nažhavili hřebík a propíchli jí vaječníky. Aby bylo dílo dokonáno, dali jí na ženské reprodukční orgány mystický zámek, který přetrvává věky věků. „Nesmíš mít dítě, nesmíš…,“ znělo jí v hlavě.

Já, v tady a teď, jsem cítíla, jak mě temnota vyšplhala po nohách  a uhnízdila se v celém podbřišku. „Do srdce nedošla, to je dobře, “ shrnul situaci Daniel a vedl mě uceleným procesem vyléčení tohoto obrazu. Nezáleželo a nezáleží na tom, jestli to je vzpomínka, minulý život či symbolický obraz mysli, který poukazuje na niterné a neuvědomělé pocity. Moje tělo se cítilo JAKO KDYBY toto prožilo a tak s ním bylo potřeba pracovat.

Přijetí, odpuštění, odpoutání, důvěra….

Po prožití tohoto na sebe navazujícího čtyřlístku uvědomění jsem mohla nechat syrový hrad hradem a vize se zcela samovolně rozplynula. Jako pára nad hrncem, jako stopa za letadlem.
Myslela jsem, že máme hotovo, protože vaječník okamžitě zareagoval, přestal bolet a v celém břiše a pánvi se rozhostilo ticho, klid a mír.

Daniel mě ale ještě navedl do jedné představy a já jsem zjistila, že v jádru mého ženství – přímo v buňkách bydlí stále strach. Z ublížení, zranitelnosti, ze znásilnění. Strach, že muži jsou potencionální násilníci a tělo se před nimi musí mít stále na pozoru.

I ten jsme rozpustili a já jsem měla pocit, že to je třeba oslavit. Ne jen prožitkem v meditaci, ale naživo. Prožít a užít si nově nabytou pravdu, že mohu důvěřovat, že se mohu odevzdat muži bez obav ze zneužití a bolesti. Svému muži.

Když byl čas na obvyklé „protipočínací“ opatření, zastavila jsem Daniela s tím, že tohle je přece terapie a tam žádné bariéry nepatří. „Já jim to nahoře řeknu, že to je jen pro mě,“ uzavřela jsem toto téma a nechala přírodu, v rámci napravení mého podvědomí, konat :)

Za měsíc jsem v hotelovém pokoji netrpělivě čekala, až si půjde Daniel vyčistit zuby

Bylo to první ráno po příletu do Tureckého letoviska a já si ten den velmi přivstala. Koukala jsem se na spící děti pod bílými prostěradly, na snícího manžela a hýčkala si v sobě velikou novinku.

Konečně se všichni probudili. Nahrnuli se do koupelny a za chvíli z ní vycházel můj muž s potutelným úsměvem. Evidentně si všiml proužku papírku vedle svého kartáčku. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Došel až ke mně, dal mi pusu na tvář a prohlásil: „Takže terapie, jo?“

„Přesně tak,“ zarděla jsem se. Víc nebylo třeba říkat nic. Jaká totiž může být lepší terapie na zákaz otěhotnění, než samotné početí?

Naše malá Rybička si tedy počkala na to, až po ní přestanu toužit, vzdám se lpění a dostanu se do odevzdání a pak využila první a jediné příležitosti, aby spojila svůj život s těmi našimi. A já teď opravdu a na mou duší, na psí uši a na kočičí svědomí cítím, že takhle to je správně a teď jsme konečně opravdu kompletní.

Až s pěkně vyrostlým pupíkem jsem si uvědomila, že Sárinka mi už půl roku s předstihem do diáře nakreslila mě a Daniela do červeného srdce a do našeho středu vložila miminko. (viz ilustrace u článku).

Teprve před pár dny jsem našla 3 roky staré zápisky ze setkání s onou rodinnou astroložkou, kde na posledním listě mám napsáno: „2013/2014 – osudové dítě.“

Takže ona ta informace byla dávno ve vzduchu, jen já jsem na ni musela zapomenout, abych dostala dostatek motivace a i díky bolesti vůli k okamžitému jednání se vnořit do svého stínu a vynést ho na světlo

Děkuji Rybičce, že to pro mě udělala. Že to pro nás takto dokonale zinscenovala a přišla naše lidské bytí zase pozvednout o jeden stupínek výš. Vše je tak jak má být…to je moje pravda.

Pokračování příběhu naleznete v článku Pojď, domluvíme se, jak se narodíš.