Čištění žumpy mateřské

Myslíte si, že jsem dokonalá matka? Prdlajs!

Nejsem dokonalá matka, která je stále nad věcí.

Nemám na tváři neustále nastavený úsměv. Je pravda, že se s dětmi často smějeme a jsem v velmi vděčná, že je mám.

Každý den prožiji několik momentů, kdy si sama pro sebe šeptám:  „Tohle je to opravdové štěstí. Nic víc není třeba, nic víc nehledám.“ Jde o obyčejné chvíle, kdy mi dcera podává uschlý list, který pro mne zvedla ze zkřehlé země. Syn mi předvádí kotrmelce a z nosítka na zádech mě tahá za náušnice naše nejmladší a nakažlivě se při tom směje.

Nebo všichni sedíme u stolu při svíčce a já dětem čtu pohádku o skřítcích a ony chtějí další a další. Nebo spolu děláme ovocnou šťávu a děti se tváří tak důležitě a z každé strany ládují nakrájené kousky jablíček do odšťavovače a Marion křičí „Taky! Taky!“ a sápe se nahoru na linku. Nebo…

Ale nebylo to vždycky tak…

Půl roku po svém druhém porodu jsem prošla nejtemnějším obdobím svého života a cítím, že je potřeba se i o tuto stránku mateřství podělit a snad dát i naději ženám s podobnými prožitky, že na konci tunelu opravdu září světlo.

Tento článek píši i pro sebe, abych nezapomněla, jak hluboko se dá spadnout a jak silná může být intenzita tlaku osudu, falešného očekávání, nenaplněných představ, ztráty osobní svobody atd.

Theovi bylo něco kolem půl roku

Měl období, kdy vyžadoval maximální servis od svého robota. Rozhodl se, že své tělo používat nebude, bude robotovi dávat telepatické instrukce a on je bude bez námitek a bez prodlení plnit.

Součástí plánu bylo, že ho robot bude 16 hodin denně nosit a zprostředkovávat mu zajímavé exkurze životních prožitků, ovšem tak, aby se pan řídící do oněch prožitků nemusel moc namočit.

Hračky? Pfůůůj a už letěly obloukem na druhou stranu pokoje. Že je v rodině i dvouapůlletá sestřička, která by si také ráda užila maminčinu náruč a ukradené chvilky by nebyly dekorované šíleným Theovým řevem, který vyjadřoval zoufalství, že ho jeho robot odložil, to ho nezajímalo. Když jde o svrchovanost a monarchickou vládu, neberou se ohledy.

Nejprve jsem se snažila Theovi vyhovět a plnit jeho požadavky

Po pár týdnech jsem si začala připadat z jeho strany zneužívaná. Nejsem a nechci být robot! Zároveň ve mně hlodal pocit viny, že nemám dost prostoru na Sárinku, která zoufale bojovala o mou pozornost astmatickými záchvaty a zápalem plic.

Řvoun se nedal odložit. Nechtěl do houpačky, nechtěl se otáčet, ba ani nechtěl na zem pást koníčky, nechtěl se sám hýbat. Pohrdal náručí občas dojíždějících babiček a dokonce odmítal i vztažené ruce svého tatínka. Chtěl mě!  Ve dne v noci.

Téměř nespal a v noci se budil každou hodinu, aby se sáním přesvědčil, že jsem vedle něj – pro něj. Navíc měl na tvářičce ošklivý mokvající ekzém a nedal se dlouho nosit v šátku, protože se škrábal tak, že otáčel hlavičkou ze strany na stranu, a tím si bolák rozedíral do krve o mojí hruď.

Ráno jsem připravovala snídani za šíleného běsnění, které se ozývalo z podlahy. Jedla jsem jednou rukou, protože druhou okupoval vítekdo a večer, když náš mladý pán kolem půlnoci po řádném řevu usnul, jsem se zhroutila do postele a den co den jsem opakovala svému milému muži, že toužím po smrti.

Úlevné představy mého konce

Vyprávěla jsem svému muži, jak si představuji, že skáču z balkónu, umírám, tělo nechávám na zemi a pak letím domů, do vyšších světů. Měla jsem při té představě přihlouplý úsměv na tváři a tato absurdní vize byla balzámem na mojí rozervanou duši.

Konečně bych mohla být chvilku sama sebou… sama… bez něj. Bez toho usurpátora, který mi nechtěl nechat ani centimetr prostoru pro sebe, pro Sárinku a pro manžela. A ani mi nevadilo, že bydlíme jen v druhém patře. Detaily jsem neřešila…

Bydleli jsme ve Francii a o mém zoufalství vědělo jen pár blízkých kamarádek daleko v Čechách. Neměla jsem se komu vykecat, neměla jsem příležitost si jít poplakat mezi bandu mamin do mateřského centra.

Byla jsem na to sama. Občas pomohl pláč, občas mlácení hlavou do zdi. Kdybych v té době navštívila psychiatra, jistě by si mě zaškatulkoval a možná by mi nabídl i opojná antidepresiva.

Já to zvládnu, já to zvládnu

Po celou dobu jsem věděla, že to zvládnu a nedotáhnu své představy do zdárného, nešťastného konce. I v této pocitové břečce jsem dostala dar mít občasný nadhled a udržela jsem si vědomí pomíjivosti.

Naději mi dávala naše rodinná astroložka, se kterou jsem situaci konzultovala. Chtěla jsem vědět, co mě má tato zátěžová situace naučit. Bylo mi vysvětleno, že Theo přišel, aby zahojil mojí duši, a že to období má brzy skončit.

Theo se narodil, aby mi mimo jiné dal nahlédnout do nejzazších koutů mé mysli, kde se celá desetiletí (či staletí?) schovávaly nepoznané strachy. Doslovně to dle astroložky bylo období „jako když reflektor osvítí žumpu“. Děkuji pěkně, říkala jsem si. Doufám, že ta moje žumpa není bezedná a že ta hovna  jednou vyleju. Modlila jsem se téměř celodenně, volala jsem svoje andílky, ale jejich pomoc ke mně, přes závoj bezmoci a odmítání života, nemohla proniknout.

Pochopení ve společné bolesti

Vím, že vše má svoji příčinu a ač mě Theo velmi ničil svojí závislostí na mé osobě, hluboce jsem s ním soucítila. Vnímala jsem, jak nechce přijmout tento svět, jak je tu nerad a jedinou jistotou jsem mu já. Tak se mě snaží držet zuby nehty. Jeho zoufalství bylo ještě hlubší, než to moje. On se nemohl vypovídat vůbec nikomu. Zbývalo mu jen to šílené řvaní, které stejně nepřinášelo úlevu.

Na kraji sil jsem se pustila za pomoci kamarádky a pod dohledem zkušené terapeutky do pátrání v hloubkách jeho a své duše. Našla jsem situaci, která v Theovi rozrezonovala bytostný strach, kterému se tímto chováním snažil všemožně uniknout.

Trvalo to velkou část večera, ale nakonec se mi podařilo prožitek překlopit do nadhledu, pochopení a zvládla jsem si ho v sobě procházet a přitom se ze srdce smát.

Vážný rozhovor s kojencem

Hned další den ráno jsem Theovi vyprávěla, co jsem zjistila a ubezpečila jsem ho, že už je minulost uzavřená. Opakovala jsem mu, že život je bezpečný a že se postarám o veškeré potřebné zázemí, aby nemusel opakovat stejnou chybu a prožívat znovu tu trýznivou emocionální bolest.

Našla jsem v sobě dost naděje, že to zvládne, že to zvládneme… Vysvětlila jsem mu, že pokud zůstane v tomto zavření vůči světu, tak mě utrápí a život promrhá.

Obrat o 180 stupňů

Pochopil to. Nebylo mu ani osm měsíců a udělal možná největší rozhodnutí ve svém životě. Přijal výzvu této reality a rozhodl se, že nebude v trucu živořit, ale že si začne život užívat.

Z bručouna mručouna se stal jako mávnutím kouzelného proutku miláček, laškovník a obdivovatel života. Během pár týdnů dohnal veškeré nutné otáčení, lezení, sezení, chození a s velkou vášní se pustil do zkoumání fyzikálních zákonitostí. Se zápalem rozebíral, montoval, zkoumal vše, co mu přišlo pod ruku… a to dělá dodnes.

Já jsem v tu dobu cítila, jak se kolem mé hlavy a hlavně v srdci rozpouští mrak bezmoci a po dlouhé době jsem se radovala ze všedních okamžiků. Měla jsem zase pocit, že žít v této realitě je v pořádku, a že jsem vděčná, že tu jsem. Ve svém nitru jsem objevila touhu tu zůstat ještě mnoho let a láskyplně provést své děti do dospělosti.

A tak to prožívám dodnes…

Jsem vděčná za to, že jsme to spolu s Theem zvládli. Když vidím jeho rošťácký pohled, jeho labužnické zkoumání hmotného světa a obrovskou moudrost, se kterou přistupuje k životu, ani se mi nechce věřit, že to je jeden a tentýž člověk.

Každý den ho i jeho sestřičky obaluji svojí láskou a každý večer děkuji, že jsou. Že jsem byla hodna jejich narození. Děkuji, že si mě vybraly za svojí jedinou a jedinečnou mámu.

Co v žumpě nemělo být a již tlelo, bylo vyčištěno. Dnes s pochopením a zároveň i s velkou úctou sama k sobě koukám do minulosti na chvíle, kdy obsah slova smrt byl pro mně vysvobozením.

Vyšla jsem posílena a vím, ano vím, jak může vypadat odvrácená strana mateřského prožívání. Potřebovala jsem projít tímto osobním temnem, abych měla pochopení pro ostatní ženy, kterým se dusící mrak kolem hlavy zatím nerozpustil a jejichž srdce je svírané bezmocí.

Milé ženy, veškeré trápení má svůj konec a z každé situace existuje cesta vedoucí k rozřešení. Jen je třeba vyjít se svou pravdou ven, dokázat si říct o pomoc a věřit, že světlo uvnitř v nás tuto bitvu vyhraje…

Já vím, že to tak je. Prožila jsem to. A to nejsem žádná dokonalá matka.

Psáno s láskou a přáním prožitku klidu a světla v srdci všem rodičům i dětem.