A zase se naroď…

„My jsme taky měli miminko. Ale ono nám v bžíšku umželo. Tak jsme ho zakopali na zahradě.“, vysvětluje tříletá Marion, když se někde mluví o těhotenství či miminkách. Líbí se mi, s jakým klidem a samozřejmostí o této události mluví. Smrt je součást života…

Asi dva týdny poté, co se rozhodlo odejít, jsem ucítila, že si tato událost žádá vědomé uchopení rituálem, abychom se jako celá rodina mohli posunout dál.

S manželem jsme se s miminkem Achnael, které se narodilo v 12. týdnu těhotenství, rozloučili, když jsme ho zakopávali do země, ale děti v té době spaly.

Vnímám, že tak, jak je vhodné slavit nový život, je potřeba „oslavit“ i smrt

A tak jsme se rozhodli uspořádat malý obřad (slovo pohřeb mi k tomu nesedí), kde by byly i děti a vytvořil by pomyslnou tečku za příběhem našeho čtvrtého děťátka.

Aniž bych to tušila, popsala jsem ve své knize Dívka s havraními křídly model, jak by takové rozloučení mohlo vypadat

Vydlabali jsme mladý kokosový ořech, zabalili pár symbolických předmětů a vyrazili jsme k Vltavě. Theo byl strážcem lucerničky a holky se postaraly o dárečky, které jsme Achnael do této lodičky vložili.

Každý jsme vyslovili přání, které jsme chtěli, aby si dušička odnesla do nebe s sebou.

„A zase se naroď,“ popřál jí její brácha a mně se zalily oči slzama.

Milovaná bytosti Achnael, děkuji, že jsi k nám přišla, a přinesla jsi mi hluboké poznání, které bych bez tebe nezískala. Děkuji Ti za to, jak jsi odešla a dala mi příležitost se s tebou rozloučit, držet Tě v dlani, a pocítit hloubku mateřské lásky, přijetí osudu i odevzdání se životu.

Tvá smrt přinesla mnoho pochopení a prozření pro ženy, které taky přišly o miminko. Tvůj osud byl naplněn a já Ti z celého srdce přeji, abys došla domů, do Světla, a koukala se na svoji rodinu zde na Zemi s láskou. Tak, jako já obracím svůj pohled k tobě, nahoru, a těším se, až se zase potkáme.

V naší rodině budeš mít vždy své místo. Buď s Bohem, drahá Achnael.

Tvoje máma 💜

Pustili jsme kokos do proudu řeky

Dlouho jsem pozorovala jeho cestu. Na chvíli se zastavil, vrátil se, pak udělal pár koleček, a nakonec se chytil nejsilnějšího proudu ve středu koryta. Mezitím se setmělo a ukázala se mi paralela s našimi životy. Také nejdou po přímce. Někdy se musíme zastavit, třeba i vrátit, abychom našli náš proud, který nás donese až do moře, do Jednoty.

Od té doby si užívám usínání, kdy cítím, jak vědomí Achnael vstupuje do toho mého a učí mě. Vnímám to, jako když do mé aury padá jemná mlha, které rozšiřuje mé vnímání. Vím, že mám čtvrté dítě, i když není hmatatelné.

Také vím, že jsem potřebovala nosit tuto bytost v lůně, aby mě mohla učit z druhé strany, a já ji dokázala zavnímat.

Cítím se být požehnaná…

P.S. Rozhovor s Marion:
„Ono  mi žíkalo, že umže.“
„Aha, a proč si mi to neřekla?“
„Já ti to žíkám TEĎ!“
„No jo, vlastně.“