Uvelebila jsem se na žlutém polštáři na pravém boku a přitáhla si peřinu až k bradě. Zavřela jsem oči a v duchu jsem něžně pronesla naše heslo: „Pojď.“ A ona přišla.
Cítila jsem, jak do mé aury vstupuje něžný závoj jejího vědomí. Bylo to, jako kdybych byla v blízkosti vodpádu a mikrokrystalky vody padaly do mých rozpuštěných vlasů. Jen tento vjem vstřebávalo celé tělo i jeho jemnohmotné obaly.
Byla to duše bytosti Achnael, kterou jsem tři měsíce nosila ve svém lůně, a která se rozhodla předčasně odejít.
Nechala jsem ji, aby opečovala moji mysl, a některé její oblasti povyspravila. Vnímala jsem, jak se složitá a mnohovrstevnatá síť mých myšlenek někde natahuje a jinde proplétá. Jako by zručná tkadlena navazovala nové uzlíky na perském koberci.
Až s odstupem času mi došlo, proč jsme toto děťátko počali. Odpověď je možná nečekaná. Možná je pro někoho dokonce i šokující.
Achnael přišla, aby mohla odejít. Potřebovala pobýt v mém těle dostatečně dlouho na to, abych ji poté, co se vrátila do říše ducha, dokázala cítit.
Díky tomu, že jsem z těhotenství znala „vůni její duše“, dokážu zavnímat, když ke mně přijde v pozici duchovního mistra, aby mě učila.
Nebylo to tedy žádné nepovedené těhotenství. Nešlo ani o potrat a ztrátu.
Tím, že miminko přišlo, a pak nás opustilo jsem získala:
Ona neodešla. Jen změnila svoje „skupenství“ a já vím, že mám 4 děti. Tři hmotné a jedno duchovní.
Občas si vybavím, jaké to bylo, když jsem držela tělíčko Achnael v dlani. Rozlije se ve mně pocit vděčnosti, něhy a úcty k životu. Vše je tak, jak má být…
P.S. Jsem přesvědčená, že i dalších dušičky, které se nenarodily, chodí za svými rodiči, aby je s láskou a duchovním vhledem opečovaly. Třeba je tento článek pošťouchne k tomu, aby tyto dotyky duše začali vnímat.