Já ti jednu fláknu

„Já ti jednu fláknu,“ řekla káravým hlasem prababička Sárince, když strhla obrázek nalepený na dveřích.

Mé mateřské kontrolky se naléhavě rozblikaly.

„Babi, to né.“

„Ale nemůže přece dělat všechno, co chce!“, dodala na svoji obhajobu.

„To nemůže, ale… fláknu, prosím, né.“

A bylo po dialogu. Sárinka ho velkoryse přešla, zatímco mně se pak ješte celý den a večer převaloval v mysli. Touhle jedinou a automaticky vyřčenou větou shrnula prababička svůj zavedený a osvědčený přístup k výchově. Je to moudrá, zkušená a děti nadevše milující žena, ale…

Vyrůstala v době, kdy se děti vychovávaly za pomocí autority a trestu. V té době neměla přístup k informacím z jiného zdroje, než ze zkušeností své rodiny. A ono to fungovalo. Na fláknutí byla upozorňována moje máma, můj strýc, můj bratr, moji bratranci, má sestřenice a někdy i já. Občas k němu i došlo. A ono to fungovalo.

Otázkou však je, jakým způsobem vyžádání pořádku prožíval onen viník. Pamatuji si, že jsme měly jednou takovou větší neshodu a moje babička na mě, ač už plnoletou, použila tuto metodu. Zvýšený hlas, vyhrožování a jasná znamení, že diskuze není možná. „Opovaž se..!!!“ Stále mi zní v uších, když si na tento moment mé pubertální revolty vzpomenu.

Neudělala jsem nic proti pravidlům. Zachovala jsem se nanejvíc korektně a úměrně svému věku, ale zbyl ve mně velký pocit hořkosti a nepochopení. Na nějaký čas jsem se k babičce citově zavřela. Metoda přestala fungovat.

A já vím, že dnešní děti jsou naladěné na jinou notu. Jejich křehké a přitom nekonečně moudré dušičky potřebují dialog,  porozumění a přiměřené vysvětlování.

„Fláknu“ tedy, prosím prosím, né

Já dnes s láskou vzpomínám na babičku, která již není v této realitě, a uvědomuji si, že své dosavadní poznání mám právě i díky tomu, že za mými zády stojí takřka nekonečná řada žen, mých předkyň, které dělaly vždu to nejlepší, aby přežily. A toto své životem nabyté dědictví přdávaly dalším generacím.

Hledím na ně s pochopením a zároveň s tichým přesvědčením, že já mohu své mateřství, respektive ženství uchopit jinak. Věřím, že právě proto tu naše generace je. Aby udělala pomyslný předěl mezi „tenkrát a teď“. Láme se chleba, nelámou se dětské duše.

Babičko, děkuji ti za tvoji školu ženství, kterou jsem od tebe dostala. Děkuji za dar života, který se přes moji maminku dostal až ke mně a já ho zase předala svým dětem. Ctím tvůj osud a naslouchám svému vedení. Patříme k sobě a naše duše se vždy poznají.

Prosím, koukej se na mě s láskou, když tvořím nové vzorce ženství i mateřství. I já dělám to nejlepší, co umím, a věřím, že z tohoto mého vykročení mimo rodinou tradici budou mít prospěch celé další generace, které ze mě vyjdou.