Možná to zná každá máma. Možná i každý táta. Mně se to děje opakovaně. Mazlím se se svými milovanými dětmi a obzvláště s tou dvouletou. Otírám svoje tváře o její lesklé vlásky a hebounké bříška. Pusinkuji ji na krk, jemně ji koušu do žeber, funím jí do podpaží, až se zalyká smíchem.
Šimrám ji svými vlasy po obličeji a obtáčím si její tělíčko kolem krku jako šálu. Nadechuji její vůni a odfrkávám u toho jako horkokrevník. Olíbávám její chodidla, dlaně, oči, nosík…. Vím, že když přestanu, vyzývavě, až koketně se na mě podívá, abychom v našem mazlení pokračovaly.
Nechávám ji válet se po mém těle a dělat si ze mě sedátko a trampolínu. Nechávám se kousat do nosu, a cuchat si vlasy – ať už hřebenem či bez. Nechávám ji používat svoje chodidla jako schůdky, ze kterých vidí o 4 cm výš, než když stojí na zemi. Nechávám se osedlat a vozím ji na hřbetě, nosím ji, chovám, houpu, nadhazuji, natřásám, dělám s nimi rock’n’rollové figury.
A občas jí u toho říkám: „já tě asi sežeru.“ S láskou a hlavně láskou. Takto napsaná se mi tato věta nelíbí, ale vyjíždí z mých úst sama. Jakoby jen čekala, až je otevřu a šup, už je tu další netradiční vyznání lásky. Vychází z úst která nerada používají vulgarismy a už vůbec ne před dětmi.
A ona se brání: „Neseželeš! Já nejsem papání. Já jsem holčička!“
…možná bych své děti chtěla zase na chvilku mít v sobě. Vrátit se do těhotenství a opět si prožít naše úplné propojení. Souznění dvou samostatných bytostí a jedinečný stav, kdy je mohu celou svojí existencí ochránit. Tak, jako perlorodka opatruje svoji perlu. Zase být na chvilku požehnanou kuličkou, která má ve svém těžišti poklad.
…možná je to ještě něco víc. Možná, dosti určitě, je to touha po návratu Domů. Tam kde jsme jedno a odkud přišly naše duše. V místě, které ani nelze nazývat místem, kde jsme ve své krásné přirozenosti prolnuti jeden s druhým. Ve Světle vědomí a nekonečné lásky. V jednotě. Ano, je to ono. Ve chvilkách mazlení a intenzivního prožívání našeho rodinného štěstí se toužím rozplynout ve svých dětech.
Je to jen takový záblesk. Myšlenka. Vzpomínka, ač vím, že tady a teď máme jiný úkol. Přišli jsme, abychom si toto propojení a bezpodmínečnou lásku udrželi i přes fyzickou oddělenost a svobodu, která nám je každému z nás vlastní. Vím, vím… jen občas, zasteskne se mi.
Ze mně koule, z tebe koule,
kolem svíčky bublina
pojďme na Zem, kamarádi!
představení začíná
obléknem si barvy duhy
zahrajem si divadlo
je to švanda bez obsluhy
každý tahá za madlo
na konci se ukloníme
stiskneme se v náručí
mysl k mysli nakloníme
srdce v srdci zahučí
ohlédnem se ve vděčnosti
pošlem světu pohled lásky
žít tu chvilku bez věčnosti
to je pocta bez nadsázky
vracíme se Otče k Tobě
opouštíme Matku Zem
vzkaz od Tebe nosím v sobě
Pán Bůh budiž pochválen