Sdílej, najdi se, nedepkuj. Play everyday.

Martina je nadaná blogerka, úžasná a vědomá máma a také nezdolná jogínka, která chňapla svůj život do rukou a nenechala se semlít poporodní depresí. Navíc o darech, které denně s dětmi a sama se sebou prožívá, píše takové články, že inspiruje stovky dalších žen, aby se z života víteco. Založila hravý projekt Play Everyday a pořádá dobrodružné výpravy po Praze.

Martina prošla mým transformačním programem Mé nové já a její prožitky a uvědomění mi přišly tak zajímavé, že jsem ji poprosila o rozhovor.

Martino, netajíš se s tím, že jsi po prvním porodu měla poporodní depresi. Dnes už to nazýváš jinak. Můžeš se nám tady svěřit, jak jinak se dá tato náročná životní epizoda uchopit?

Ano je to určitě pro mě zajímavý zjištění, že když člověk začne na události ve svým životě nahlížet jinak a dá jim byť jen novej název, hned se jinak nesou na bedrech. A rozhodně to nemusí bejt takovej obrovitej balvan. Rozdíl je asi opravdu ve vnímání a v mysli. Ale to Tobě nemusím vykládat.

Během Tvýho transformačního programu jsem se dostala leckdy na podobný místa sebe sama, jako tehdy po prvním porodu. Jenže ve většině případů jsem věděla, že to jak se cítím nevypovídá o tom jaká jsem. Že za všemi těmi pocity stojí nějaký myšlenkový vzorce, programy a stejně tak jak přišly je můžu i poslat pryč. Ono to zní jednoduše. Byly chvíle, kdy i v tom programu jsem se v tom plácala a padala na dno, topila se. Jenže tehdy po porodu to byly cca 4 měsíce topení bez nádechu. A teď co si tak pamatuju to byly cca 4 dny, kdy jsem si řikala: “to je teda hukot”.

Hodně mi pomohlo, že jsem měla “vedení” – Tebe a sdílení s dalšími ženami, které ačkoliv prožívaly třeba svoje dno s jinými kulisami, podporovaly jsme se navzájem. Tohle je úžasný a vlastně i ta otevřenost, mluvit o všem co se děje, NAPROSTO O VŠEM, mi hodně pomáhá každodenně. Protože jsme lidi.

Zjistila jsem, že když se otevřu světu se svejma bolístkama, svět mi nabídne náruč plnou útěchy. Takže tehdy jsem si to žila sama mezi 4 stěnama. Dnes mám všude kolem sebe mnoho a moc inspirativních žen, se kterými můžu sdílet i právě ty svoje bažiny. Respektive dneska už vím, že je to jen rozšiřování si vědomí, vstup do nový reality, transformace, nebo tak nějak bych to dnes nazvala :).

V průběhu kurzu jsi získala pochopení, kde všude mentální program “nejsem dost dobrá” ovlivňoval tvoje chování.  Překvapilo tě, co jsi zjistila? V které oblasti bys to nečekala?

Spíš než kde se objevovalo “nejsem dost dobrá” mě překvapilo spoustu mých nevědomých programů, kterými jsem se vlastně za pochodu ničila. Třeba: “růst musí bolet” a to nejen fyzický, ale hlavně psychický, duchovní. Nebo “musim jet rychle, abych byla první v cíli” – to byl pro mě opravdu hustej pohled do zrcadla. Zjistila jsem, že naprosto nedokážu se svou novou úrovní citlivosti vstřebávat dění kolem svým běžným tempem.

A tak jsem musela žařadit stopku, abych se z toho nepo. A postupně jsem se rozjížděla. Stále testuju, jaký je vlastně to optimální tempo pro mě – teď a tady. Protože věřím, že se to bude měnit. Narodilo se mi před programem druhý dítě, takže i s tím ta změna vědomí a životního tempa určitě souvisí.

V rámci programu to posunulo některé mé dobře uchopené oblasti o stupínek vejš – vztah s partnerem, s dětmi, s rodinou. Některé to totálně rozložilo, abych je poskládala na lepších, stabilnějších a opravdovějších pilířích – seberealizace napřiklad.

Byl to takový neustálý proces nacházení se. Už už jsem si myslela, že se mám a druhý den bylo vše jinak :D. Takže i odpadla moje veliká potřeba plánování a škatulkování. Hodně mě to zcitlivělo v oblasti toho, co potřebuju jíst, jak se oblíkat, co kdy dělat a v komunikaci s ostatními. Tím, že bydlíme s tchány, to bylo opravdu velký obohacení. Vnímám, že čím víc je různorodých lidí kolem, tím víc jsem citlivějěší sama k sobě.

Moc mě zaujalo, že jsi současně s programem procházela i takzvanou lakatční krizí s tvým čtyřměsíčním synem. V naší uzavřené skupině na Facebooku jsi se dělila o to, jak pro tebe bylo zásadní poslouchat svůj vnitřní hlas. Mohla bys popsat, jakými stavy jsi prošla, než se ti podařilo dostat do svého středu?

To byla opravdu náročná etapa. Myslím, že v ní přišlo hodně na přetřes téma – já, jako bytost v ženským těle. Moje nedůvěra v tělo, který jsem ovládala převážně ve sportovní sféře, a nějaká důvěra v dary mateřství tam naprosto scházela.

Objevila jsem, že když je kolem mě víc rozporuplnejch názorů, začnu se v tom ztrácet. A takhe vlastně tehdy vznikaly ty moje deprese. Chtěla jsem po sobě něco, pinkala se mezi očekáváním okolí a nedokázala jsem do toho promítnou sebe.

Musím říct, že mi hodně pomohlo, že jsem na tohle téma napsala eBook a když mi bylo nejhůř, vlastně jsem si tím, co jsem v eBooku napsala, pomáhala. Bylo úžasný sledovat, že když člověk něco napíše, může to být i nadčasový. Takže když jsem se ztrácela, věděla jsem, že mám v kapse xy tipů, který dřív nebo pozdějc zaberou, a já se zas napojím na sebe.

Myslím, že jsem tím řešila takovej rodinnej blok. Kolem mě moc nikdo nekojil, a tak vlastně ta důvěra nebyla kde nasosat. Takže se točilo dokola to, co po prvním porodu. Nejde mi kojení, jsem nervózní, dítě brečí, okolí vidí jedinou možnost dokrmovat.

Jak se odpoutat od cizích strachů, tlaků? Najít sebe v takový zátězový situaci? Najít důvěru v život v každý situaci? Díky programu jsem si i uvědomila, že to co jsem dokázala je opravdu velkej krok a byla a jsem za to na sebe náležitě pyšná. Dřív bych okamžitě frčela dál bez povšimnutí.

Je něco, co se tě v průběhu těch 6 týdnů šokovalo?

Celkově mě šokovala intenzita. Když jsem do toho šla, řikala jsem si, že na sobě už dlouho makám, že to bude prostě pár meditací a hotovo :D.

Cha, jak jsem se spletla. Byl to opravdovej fičák. Dost možná to podpořil i fakt, že jsem byla chvíli po porodu a člověk tu realitu jinak vnímá. Takže mi to vlastně otevřelo oči a brány do naprosto jinýho vnímání světa.

Najednou už informace neseděly někde v mojí hlavě jakožto snůžka kdysi přečtenejch slov. Ale poskládaly se do jednoho smysluplnýho celku. Tak velký AHA o životě, vnitřním či vnějším vesmíru a realitě, jako jsem ještě nikdy nezažila. Nezůstal kámen na kameni. To bych mohla psát litánie na toto téma. Bylo to krásný a zároveň leckdy i svazující. Protože se objevilo i mraky strachů, o kterých jsem ani nevěděla.

Hodně jsi psala o změně vnímání mateřství a o prožívání zátěžových situací, kdy děti nejsou spokojené. K čemu jsi došla?

Víceméně o těhle momentech píšu pořád a ráda. Protože v krásných chvílích se umí radovat každý, je pro mě výzva pracovat s těmito náročnějšími momenty. Tím, že o tom píšu, vlastně pořád na něco přicházím. Víceméně většinou je to o tom, že pokaždé vnímám tu situaci jako novej prostor k učení se. O sobě, o okolí. Někdy to zvládnu tak, někdy onak. Takže se to pořád mění. Každá ta situace něco přinese.

Díky programu jsem se postavila na pomyslný piedestal a opravdu všechno, ještě víc než dřív, pramení ze mě. Já dělám vnitřní kroky, já pozoruju své myšlenky, měním je, nechávám je být. Nejprve já sama sobě dopřávám příjemnosti, já samu sebe uznávám, snažím se pochopit a podpořit.

Pak okamžitě, když zařadím do svýho života zase nějakou takovou výhodu – plus pro sebe, automaticky se to projeví i na ostatních. Mnohem rychleji ty mraky rozpouštím a vnímám děti jako  majáky, který mi vždycky zahoukaj, když zas nějakej muj vnitřní mrak připlul po nebi a já si toho nejsem vědoma. Zas jsem u citlivosti a vědomí si sebe sama.

Jaká je nová Martina? Jaké důležité uvědomění si odnášíš do dalšího života?

Je jich mnoho. Nová Martina si je mnohem jistější sama sebou a mnohem míň potřebuje okolí k tomu, aby věděla, že je úžasná bytost, ženská.

Samozřejmě je to stále v procesu, ale to je asi nejvíc osvobozující gró celý změny, protože se týká všech témat. Vím, že na nikom z okolí nevisí moje štěstí. Že lásky je dostatek pro všechny – což bylo zejména v době po narození mýho syna krásný téma, protože většinou se očekává, že starší bude žárlit. Že ne všechno, čemu  jsem dosud věřila je pravda.

A tak tu realitu zkoumám ze všech stran, zpochybňuju a zjišťuju, kde je pravda. Jak doopravdy ta realita vypadá. Je to celkem dobrá zábava, která přináší každej den něco novýho. Bylo by lepší jen mlčet a sledovat :D. Ale já si tu realitu ráda skrz slova zvědomuju. Takže určitě jedno velký uvědomění je, že mám psát. Že je to muj dar a nemám se ho bát.

Máš nějaký praktický tip, který bys chtěla vzkázat ženám, které se do programu Mé nové JÁ teprve pustí?

Měla bych asi mnoho tipů, ale myslím, že každý si půjde svou cestou a otipuje se sám :).

Jeden bych přeci jen sdělila – sdílet. Sdílet, sdílet, sdílet. Protože žádná propast, do který zrovna spadnem není tak hluboká, jak se na první pohled zdá.

Měla jsem párkrát v programu chvilky, kdy jsem si říkala: “tyjo Martino, tak tohle už je fakt humus, nesdělitelný, odporný.” A vždycky mě ženy podržely.

I můj muž, před kterým smekám sombrero dolů. Nakonec jsem zjistila, že si tu vlastní “hnusotu” tvořim a zveličuju jen a jen já sama. Každej si něco řešíme a navzájem se můžeme od sebe učit, inspirovat, dát si tipy jak z toho ven, nebo se jen podpořit. Tak to je vše :) tádydádydá

P.S. Do transformačního programu Mé nové JÁ je možné se přihlásit do sobotního večera, protože v neděli začínáme! Zbývá už jen pár posledních míst. O čem kurz je můžete omrknout ZDE>>>.