Co ukazuje naše zrcadlo?

Mám teorii, že je nás tu na světě tolik s tak rozmanitými talenty, abychom měli za kým jít, když si nevíme sami rady. Ač sama pomáhám lidem, jsou v mém osobním životě oblasti, kde mám pocit, že mám svoji slepou skvrnu. A pak se obracím na schopné odborníky, které mi osud nenáhodou zavane do cesty.

Nejinak tomu bylo i v případě Jany Trojanové. Již delší dobu jsem sháněla kontakt na dobrou kinezioložku, která by uměla pracovat s dětmi. Stále jsem nenacházela, až jsem krátce po našem přestěhování do maloměsta zjistila, že jednu takovou míjím po cestě z autobusu. Osmělila jsem se, zazvonila a hned po pár chvílích rozhovoru mi bylo jasné, že tohle je náš člověk.

Domluvila jsem si s Janou setkání kvůli osmileté dcerce, ale jak už to tak bývá, nakonec jsem pracovala s Janinou pomocí sama na sobě, aby se jí mohlo ulevit. Ne nadarmo se říká, že děti jsou naše zrcadla. I v našem případě bylo efektivnější popracovat na nabízeném obrazu, než leštit povrch zrcadla.

Moje zkušenost s kineziologií byla tak zajímavá, že jsem se rozhodla Janu vyzpovídat.

Můžete prosím stručně kineziologii představit?

To vůbec není jednoduchá otázka. Vezmu to od konce. Možná se nám nelíbí úplně všechno, co se nám v životě děje. Nejsme spokojení se svým zdravím, partnerským životem, prací, finanční situací, dětmi, seznam je dlouhý. S přibývajícím věkem si navíc člověk všímá, že některé věci se opakují zas a znova, navzdory všemu.

Člověk se buď může postavit do role oběti – okolností, života, okolí. Jsou však lidé, kteří nevěří, že jsou oběti okolností a mají chuť se někam posunout. I ti však někdy narazí, mají pocit, že vyzkoušeli kde co a stejně nic. A tady může pomoci kineziologie.

Mnohdy je totiž to, co si vědomě uvědomujeme, v rozporu s naším podvědomím. Problémy nám totiž na nějaké úrovni vyhovují. Nadváha může sloužit jako ochrana, když neumíme říct ne. Chřipka je jediný způsob, jak si dovolit si na pár dní lehnout a koukat do stropu.

Problematické dítě odvádí naši pozornost od práce, na níž jsme možná nezdravě závislí… Vědomě to nevidíme. Kineziologie však pracuje s podvědomím, pomocí svalového testu a věkového odstupu umožňuje podívat se na věc z jiného úhlu pohledu a vidět možnosti, o nichž jsme vůbec netušili.

Jak funguje na dětech, a jaká je jejich provázanost s rodiči?

Děti jsou zrcadlem rodičů. Problém dítěte téměř vždy nějak souvisí s rodičem, a to tak, že se dítě se rodiči svým „problémem“ snaží pomoct – aby si uvědomil a řešil svůj problém. Například nemocné dítě nutí rodiče, aby si přeuspořádali pracovní život.

Dyslektické dítě možná jen potřebuje více pozornosti. Setkala jsem se například s rodinou, kde jsou tři děti, a v rodině je velký tlak na výkon. První dítě bylo hodně chytré. Druhé nastoupilo do školy a bylo prakticky geniální.

Co mohlo dělat třetí dítě, které nastoupilo do stejné školy, jako dva velmi nadaní sourozenci? Už nebylo v jeho silách být ještě lepší, tak zrušilo soutěž formou dokladu o dyslexii, dysgrafii apod.

Od kolika let je dítě „samostatnou jednotkou“ – tedy je na místě, aby se pracovalo už přímo s ním?

Obecně je hranice cca 6 až 8 let, ale je to velmi velmi individuální. Ze své praxe mám zkušenost, že když si něco uvědomí rodič, vyřeší se i dítě. Jednou jsem pracovala tak s pětiletým chlapečkem, který trpěl tupozrakostí. Trochu jsem znala jeho matku a vůbec mě nenapadalo, o čem to je.

Matka si na chvíli odskočila a chlapeček si hrál s plyšáky. A postavil z nich celou rodinu a najednou všichni členové rodiny naskákali mamince na záda. Tupozrakost je o tom, že jedno oko pracuje víc, než druhé.

Symbolika byla jasná. Maminka táhla celou rodinu. Alespoň měla ten pocit. To je důležité říct. Z objektivního pohledu mohl být otec klidně ten pracovitější, ale matka situaci vnímala takto.

V tuto chvíli je čas podívat se na matku a jak ona má např. v sobě vyřešenou rovnováhu přijímání a dávání, zda je její sebeúcta vázaná na pocit, že „se dře“ apod. Tupozrakost samozřejmě nelze vyléčit přes noc, ale lze snížit celkový stres. Chlapeček se smířil s brýličkami, léčba pokračovala úspěšně.

S jakými rodičovskými strastěmi se setkáváte nejčastěji?

Rodiče hodně trápí nemoci a to, že se děti chovají jinak, než by si přestavovali. Rozhodně nechci říct, že kineziologie nahrazuje medicínu. Již označení nemoc však naznačuje pocit bezmoci. Dítě má nějakou potřebu, kterou je schopné uspokojit pouze nemocí.

Vídám přetěžované děti ambiciózních rodičů, které mají chvilku pro sebe jen, když jsou nemocné.

Nebo se dětem projevuje péče pouze, když jsou nemocné.

Zajímavé jsou i problémy se školkou. Nejednou jsem se setkala s tím, že dítě nechtělo na hlídání nebo do školky a nakonec vyšlo najevo, že matka se za dítě hezky schovává. Nevěří si, že by mohla v životě dělat ještě něco jiného, a tak se radši vymluví, že do práce nepůjde „vždyť podívej, malej mě potřebuje a stejně je pořád nemocnej“.

Pozorujete ve své praxi nějaké obecné vzorce?

Obecné vzorce jsou. V první řadě je zde symbolika. Bolí mě v krku – co nechci říct? Bolí mě žaludek – co nemůžu strávit? Další věc je, k čemu nás nemoc symbolicky či doslovně nutí? Sezení v čekárně u lékaře je možná jediná příležitost, kdy si rodič v klidu povídá se svým dítětem.

Batole v horečce možná probudí city i v hodně zatvrzelé kariéristce. Těch rozhádaných rodičů, kteří se spojili až ve strachu o zdraví dítěte. Za nočním počůráváním  často stojí tlak. Dítě je někde pod tlakem a jediná chvíle, kdy povolí, je ve spánku.

Existuje nějaká kineziologická pomůcka, kterou by mohli rodiče praktikovat se svými dětmi jako prevenci nemocí?

Tou pomůckou je jednoznačně komunikace. Už jsem zmiňovala to, aby se rodič zamyslel nad tím, co pozitivního nemoc přináší ať už jemu, nebo dítěti. Pamatuji se, že když jsem měla malé děti, hodně jsem pracovala. Jak začali kašlat, vždy jsem si k nim lehla, abych jim například držela zvedlou hlavičku a oni mohli lépe spát a usnula jsem s nimi, a to byl jediný způsob, který mě donutil odmítnout zakázku a vypnout počítač.

Také jsem bývala posedlá pobytem na zdravém vzduchu, pořád jsme chodili na procházky, za každého počasí. Pak dostal syn angínu. Když jsem poslouchala, vylezlo z něj, že je hrozně rád, že se může v klidu válet u televize a nelítat pořád po procházkách. Smyslem je kompromis. Nezrušili jsme procházky úplně, ale připustila jsem i „naprosto neproduktivní“ čas u „pitomých“ kreslených pohádek.

Zažila jsem se svými klienty nějaký „zázrak“?

Co je zázrak? Když se nám povede něco, v co jsme nedoufali? Měla jsem paní, která nemohla otěhotnět, respektive donosit dítě. Nádherná schopná paní, ovšem její tatínek si vždy přál syna.

A ona se snažila svému otci dokázat, že mu syna nahradí. Byla chytrá, pracovitá, schopná, úspěšná i krásná. Ale porodit dítě? Tím by tatínkovi jasně ukázala, že definitivně není kluk, ale holka. I takhle zamotané mohou být podvědomé vzorce. Odblokovali jsme a krátce na to paní porodila zdravou holčičku.