Mystický porod s Moudrodilkou

Článek o tom, co porodu předcházelo, naleznete ZDE.

Sahám si na krk a nahmatám ho. Medailon „rodící bohyně,“ který jsem dostala včera večer od manžela

„A hned si ho vezmi,“ říkal mi s nadějí v hlase, že třeba už brzy se do rodící bohyně vtělím já sama.

Jsou 4 hodiny ráno, 11. března, a já sedím potmě na záchodě a tělo se ukázkově čistí. Jen chvilkami tmou probleskne světlo displeje mobilu, když sleduji rozestup kontrakcí. Hned ta první, která mě probudila, byla pěkná. Zmáčkla mé tělo zespodu – od úst dělohy a já jsem věděla, že to je to ONO! Žádné tvrdnutí kolem žaludku, ale pěkná, efektivní práce na otevírání průchodu pro naše děťátko.

Prásk! Mobil mi sklouzl ze stehna a rozletěl se na kusy. Vzápětí slyším rychlé kroky. Uklidňuji muže, že to byl jen mobil a posílám ho spát. Složím technologickou hračku dohromady a říkám si, že ještě 4 takové pravidelné kontrakce a zavolám Natálce.

Kontrakce, uvnitřňuji se a prásk! Zase na zemi leží 3 kusy. Po hmatu je sbírám a žbluňk! Baterka mi propadla mezi nohama do mísy. Sakra.

Kontrakce je pryč, já stojím a sebevědomým postojem s rukama v bok si dodávám odvahu sáhnout pod hladinu. No co, rodím, tak mě toto drobné dobrodružství nezastaví. Potřebuji přece zavolat svoji moudrodilku* a pak rozeslat oslavnou novinu.

Hotovo. Omývám baterku a ruce. Asi na 7x, dokud nemám pocit, že jsou opravdu čisté. Skládám mobil dohromady a voilá!, on funguje. Hodnej, hodnej, říkám mu a vnořuji se do další vlny energie v děloze.

Automaticky se mi vybavuje vize topolu

S každou kontrakcí zakořeňuji a zároveň posílám zemskou sílu kmenem do ohromné koruny.

Je čas zavolat porodní průvodkyni, se kterou jsem si tento životadárný dýchánek domluvila před deseti lety.
„Jé, to je super, že budeš porodní bába. Až budu rodit, tak to bude s tebou, jo?“
„No jasan!“
A sliby se mají plnit. Akorát teď tu máme místo jasanu pořádný topol.

Je před pátou hodinou a Natálka se ptá, jestli má jet hned. Daniel dle svého včerejšího přesvědčení vzkazuje, že miminko vykoukne na svět v 5:50, tak ať vyrazí co nejdříve.

Dávám si pár kol tour de záchod a pak vnímám, jak miminko chce, abych se předklonila

Když opouštím záchod, v chodbě cítím vonné oleje a magickou přítomnost ženy. Natálka je tu! Může být čtvrt na šest. Objímáme se a já jí jen šeptám, že už to pěkně jede.

Zalehám trupem na gymnastický balón, břicho vyvěšené, aby mohlo miminko udělat potřebnou otočku a pracuji s vnitřním světem. V úplné tichosti. Objevuje se představa růžového heliového balónu místo dělohy. Kontrakce jdou jedna za druhou a při každé se balón nafoukne a poodlétne o kousek výš a tím zatáhne za ústí dělohy, které se tak postupně otevírá. Cítím to přímo fyzicky. Jako by to pokaždé vrzlo a já registruji pootevření o další cca 3 milimetry.

Daniel mě intuitivně přikryl záda dekou a sedí v mé blízkosti. Natálka taktéž a jen občas mi položí ruku na záda.

„Vanu,“ zvládám vydat instrukci mezi dvěma lety balónem

Potřebuji zase na záchod. Tam mi vyšplouchne poprvé malé množství plodové vody a to mě hodí na kolena. Hlavička vstupuje do prostoru čípku. Ne, na záchodě rodit nechci.

Sbírám síly a přecházím do koupelny. Tam to je připravené, jak jsem si přála. Jen mihotavé světlo svíček a levandulová lázeň.

Jakmile se vnořím do teplé vody, jdeme do finále. „Au au,“ vydávám první porodní zvuky, když miminko prochází otevřeným čípkem. Jsem v předklonu a chytím nabízenou ruku. Podle její štíhlosti odhaduji, že je Danielova. Všechny vize zmizely a já teď vidím vnitřní kamerou naše děťátko. Dokonale, do detailů a nechávám ho, aby urazilo svoji pouť za životem.

Břicho se samo z vlastní inteligence stáhne a malé tělíčko proklouzává porodními cestami. Přesně vnímám jeho pohyb a jen pozoruji, jak si hlavička razí cestu ven. V jednom plynulém pohybu prochází hrází a Natálka už hlásí, že je venku krásně vlasatá hlavička.

Jeden nádech a při výdechu vyplouvá celá rybička ven

„Já ti  ji pošlu a vyndej si ji sama…“ a zpoza  mostu z mého těla připlouvá to nejnádhernější stvoření.

Vyndavám její kluzké tělíčko z vody, elegantně se obracím na záda a pokládám si ji na prsa. Je nádherně růžovoučká a dokonalá. „Ahoj Marion, lásko, vítám Tě na světě! Už se můžeš nadechnout“ a zatímco ji pohladím po zádíčkách, ona se poprvé a zhluboka nadechne. V posvátnosti a tichu.

Koukám pyšně na Daniela a vidím, jak ji hltá pohledem a také jí něco říká.

„Čas!,“ uvědomím se. Daniel se probere z okouzlení, mrkne na hodiny a zahlásí 5:54.

Mazlíme se, očmucháváme a Marion je v naprostém klidu a míru. Skoro, jako by se takto rodila denně.

Natálka se ptá na placentu. Podle růžové barvy vody je prý už odloučená a stačilo by, abych si dřepla. Prosím Marion, že jestli chce, abychom ji placentu ještě nějakou chvíli ponechali připojenou, tak ať ji pozve ven.

Daniel si poprvé vezme dvoji dceru do náručí, já se nadzvedávám a placenta s jedním mírným zatlačením opouští mé tělo. Dáváme ji do cedníku, s přivítáním a poděkováním.

Sprchuji se a Natálka mi pomáhá se přesunout do ložnice. Jen co dolehnu, dostávám na holá ňadra svoje novorozeňátko, placenta si hoví v nádobě vedle mého boku. Přikrýváme se teplou peřinou, Marion si párkrát ukázkově cucne první dávky mateřské many a usíná.

Je čtvrt na sedm. Slyším ťapkání malých nožiček a Sárinčin hlásek: „Já myslím, že jo!“

Dveře se pomalu otevírají a děti trošku v rozpacích vchází do ložnice. Přistupují k posteli a já jim nadšeně sděluji evidentní, že už mají sestřičku.

„A má jméno?,“ promluví Sárinka
„Cože?“

„No jestli má jméno?“
„Ano, je to Marion,“ povídám a chce se mi dodat „přece.“ Já to věděla celé těhotenství, že to je ONA a tak mi připadá zvláštní, že to někdo neví. Marion, „mořská hvězda,“ či „vytoužené dítě,“ popřípadě „rebelka.“
Sárinka se usměje, že to je krásné a začne si sestřičku osahávat.

Theo nahlíží a zajímá se o placentu. Pak vezme nohu své milované, nevypratelné a totálně opelichané plyšové Čičiny a pošimrá jí Marion na hlavičce. To je důkaz velké důvěry a lásky, protože dotek Čičinovské tlapky znamená, že byla přijata do naší tlupy.

A už je nás pět…a tak to má být.

Malá Marion s velkýma vědomýma očima prokázala velkou dávku diplomacie. Sfoukla svůj příchod na svět do dvou hodin, jak se domlouvala s maminkou, a trefila se téměř na minutu přesně do aritmetického průměru časového intervalu, který si naplánovali s tatínkem.

Od mého muže jsem si vysoužila pohled plný lásky a pravdivého obdivu. Pohladil mě, dal mi pusu a shrnul uplynulé dvě hodiny: „Ale bez bolesti to nebylo, viď. Řekla jsi dvakrát au au“ a do ruky mi vložil fialovou krabičku s nádherným avalonským šperkem – andělské fluoritové srdce. Jak také jinak, když se narodil malý andílek a svátek toho dne slavila Anděla.

Mystický porod, brána k zasvěcení do tajů posvátné ženskosti.

Můj ženský pohár je nyní plný a chvílemi i přetéká…a tak si dovoluji tyto kapky sdílet s Vámi a přinášet Vám svědectví, že máme na to rodit jako bohyně, v souladu s naším miminkem – ve vzájemném propojení a dokonalé spolupráci.

Náš vnitřní svět nám je neustále k dispozici,

abychom mohly využít jeho síly a kouzla k opravdickým a reálným věcem obyčejného života. Třeba jako je porod dítěte. Mystický porod, když se nám podaří být uvnitř a s ním (v těle a s miminkem), místo venku a s nimi (ve světě otázek a s poskytovateli péče).

*Moudrodilka: novodobé označení moudré a fundované ženy, která svými zkušenostmi zaštiťuje rodící ženu a vytváří pro ni bezpečné a intimní prostředí pro přirozený a ne-nezbytnými intervencemi nerušený porod. Moudrodilka má aprobaci porodní asistentky, moudrost porodní báby a hlavně vyvinutou ženskou intuici.

Zajímá vás, co se stalo s placentou? Přečtěte si článek o miminku na provázku.

Chcete vědět, jak se na tento jedinečný moment připravit na úrovni těla, mysli i duše? Napsala jsem pro vás eBook Mystický porod, kde se s vámi v textu i v meditcích podělím o to, co mě mé 3 porody naučily.