Mystérium mezi bubeníkem a tanečnicí

Černému a do půl pasu svlečenému bubeníkovi na těle září kapky potu. Hraje na své djembe s takovou bravurou, že nikoho nenechá na pochybách, kdo tomuto afro setkání velí. Ostatní bubeníci doplňují hlavní rytmus a vzduch je nasycen živoucí vibrací.

Bosé tanečnice v houpavých a rytmických pohybech vydupávají do Matky Země svůj životní příběh. Každé gesto má svůj význam a symbolické vyjádření. Tančí v kruhu. Vnímají se navzájem a čekají, až hlavní bubeník zahraje tram-ta-dam-ta tam-tam-tam. Je to znamení, kterým bubeník říká: „stačí, změnte krok“. Všechny tanečnice jednotně zareagují a ve stejnou chvíli začnou svými těly vyprávět další větu příběhu, dokud se z djembe neozve další výzva – apel.

V Africe to takto naprosto přirozeně funguje a všichni to vědí

Muži mají své jasně dané místo. Udávají rytmus, koukají se, čtou v tanečnicích a dávají jim změnou rytmu a rychlostí bubnování zpětnou vazbu.

Ženy tančí, předvádějí se a naslouchají bubeníkům. Jsou závislé na jejich vedení, ale přitom svobodně vjadřují, co má být pohybem řečeno.

Je to nádherná a erotickým napětím nabitá symbióza

Když jsem měla poprvé tančit před bubeníkama sólo s vědomím, že je dobré s nimi zároveň držet oční kontakt, myslela jsem, že to neustojím. Je to tak intimní, explicitní, zároveň niterné a odhalující, že se o tomto zhutněném, chvilkovém propojení mezi bubeníkem a tanečnicí leckteré evropské holce ani nesnilo. Půlminuta, kdy se spojují dva světy, aniž by se jejich nositelé museli osobně znát. Rytmus a tělo. Oči a oči. Řád a příběh.

Pamatuji si, že jsme měli mít vystoupení na Vyšehradě. Byly jsme všechny již převlečené v kostýmech, natěšené, oheň hořel, diváci čekali a nic se nedělo. Trošku poprchávalo a hlavní bubeník nechtěl vybalit buben. Vlhko bubnům obecně nedělá dobře.

Ptala jsem se naší učitelky afra, Lu Hawy, co se bude dít a kdy začneme. Ne, nešla se chlapů zeptat. Neukazovala na hodinky a nevyzývala je hlavou, aby vysvětlili, JESTLI se dnes vůbec bude tančit a kdy UŽ KONEČNĚ vybalej svoje dřevěné poklady a začneme.

Pokorně odpověděla: „To záleží na bubenících a já to neovlivním“ a zůstala ve vyčkávání

Páni! Málem jsem padla na zadek. Tak tohle je afro… Lu Hawa věděla, jaká je její ženská pozice, a plně ji respektovala.

Střih: Ze zvědavosti jsem zašla na afro hodinu jiné české tanečnice, která má za muže bubeníka z Afriky.

Hrál. Moc dobře. Ona nás pěkně vedla a předváděla sestavu, kterou nás chtěla naučit.

Krokovaly jsme za ní a najednou slyším apel. Á, změna pohybu. Připravuji se, chystám nohy na další figuru a vyrážím do jiného směru, jak jsme to trénovaly předtím. Ejhle, jsem sama a narážím do spolutanečnice.

Paní vedoucí dala sólistovi totiž rukou najevo, že apel neakceptuje a potřebuje krok ještě zopakovat.

Hraje. Tančíme. Apel. Měním krok. Zase sama. Bubeník je opět umlčen a pokorně se vrací k předešlému rytmu.

Tohle ne! Takhle ne! Ztrácím motivaci a zbytek hodiny protrpím. Je mi smutno. Koukám na mladého muže za bubnem a dominantní českou ženu před zrcadlem a vidím, že tady se role prohodily.

Vidím to, co pozoruji i na ulicích a v dopravních prostředcích

Naše západní kultura v boji za rovnoprávnost zapomíná, že polarity nemají být stejné, ale mají se doplňovat.

Nebo možná nemají, ale když se muž a žena nenaladí na spolupráci, často se do partnerství vkrádá soutěživot a snaha mít navrch.

Chceme to takhle?

Jaký tanec se tančí u nás doma a kdo bubnuje? Otázky bez správné odpovědi. Otázky, které mohou tazatele navést k uvědomění, jestli mu je v tomto stavu dobře.

Ať se nám dobře tančí a slyšíme rytmus, který bije ve frekvenci našeho srdce.