Když se spojí maminčino vajíčko s tatínkovou spermií

Jsou dva – ona a on. Za chvíli budou tři.

Ti první dva dají svojí vášní základ novému člověku. Za světel orgastického ohňostroje vytvoří duhový most z naší reality do světa za časem a prostorem.

Spermie se dychtivě zavrtá do vajíčka a proces dělení je započat. Evoluce slaví svůj triumf a  zázrak početí každého dítěte pohne osudem lidstva.

Z pozice rodičů tento příběh známe, ale jak to vypadá z druhé strany?

Ze strany duše, která nasedá na tobogan života a vyměňuje teplo svého současného domova za příležitost pozemské pouti? Jedna konkrétní to prožila takto…

Začalo to za hranicemi tohoto světa

Vnímám pouze, že jsem. Jsem součástí nekonečného oceánu něžnosti, lásky a vroucnosti. Lebedím si ve své neskonalé šíři a naprosté naplněnosti. Jsem prostoupená pocitem správnosti. Jsem tu doma a sem patřím. Zde mi rozumějí a naprosto mě přijímají takovou, jaká jsem. I já se přijímám a oceňuji.

Něco mě nutí se odpoutat. Cítím, že přichází můj čas a čeká mě lidská existence

Nechce se mi odejít z domova a zároveň vím, že je to součástí mého úkolu. Pomalu se začnu vyčleňovat ze svého nekonečna a hrubnu a těžknu. Skládám se dohromady, vlákénko po vlákénku.

Sama sebe ohraničím a vnímám se jako velké, leč už podstatně individualizované Já. Od svých duchovních průvodců dostávám vysvětlení, proč jsem do této reality poslána a pár dobrých rad. Mám možnost se zeptat na cokoliv. Vidím svoji budoucí cestu životem, své poslání, jako na dlani. Hezky jsem si to vybrala. Přijímám svůj úděl a připravuji se na vstup do další úrovně existence.

Potřebuji rodiče

Už je mám vyhlídnuté a pravidelně je pozoruji. Vyhráli konkurz na mé opatrovníky pro tento život. Jen oni mi můžou přichystat potřebné příležitosti, abych mohla projít tím, co jsem si předsevzala. Chystám se na osudnou chvíli a vytvářím si k nim vztah. Máma mě naplňuje něžností. Soucítím s ní. Chápu ji. Rozumím jí. Mám ji rada.

S tátou to je jiné. Ten mým životem jen tak prolítne a má nenahraditelnou úlohu v rozvoji mého sebevědomí. Jsem ráda, že už se potkali. Oni nevědí, že se k nim chystám. Bude to překvápko. Snad příjemné. Trošku mám obavy, jak to vezmou, ale co, já už to nezměním. Kniha osudu už je napsaná.

Když si tady na té čekané tak přemýšlím, napadá mě, že se mi na Zemi ani moc nechce

Zase se všechno učit od začátku a být tím bezmocným miminkem. Tělo mě nebude poslouchat a nikdo nebude rozumět mé řeči. Telepaticky to máma ještě tolik nezvládá. A pak ta zima. Brrrr. A hlad.

Tělo pořád něco potřebuje. Nejdřív dostat potravu dovnitř, aby ji v zápětí vrátilo druhou stranou ven. Snad to zvládnu. Hlavně abych si pamatovala, co mám na té Zemi za poslání. Musím si to zapamatovat. Musím si co nejdříve rozpomenout….

A dost! Proč se tak lituju? Je to přece pocta být člověkem

Ne každá duše má tu příležitost. Když se na to koukám z druhé strany, tak já se vlastně těším. S tělem můžu zažít spoustu legrace. Můžu se radovat, tancovat užívat si každý pohyb. A pak jídlo. Hmmm, to se jinde zažít nedá. Vůbec všechny smysly jsou jedinečné. Až mě maminka bude hladit a přitom mi něžně šeptat do ouška, že jsem její holčička. Jéé, to je krásná představa. A čeho všeho se budu moct dotýkat a zároveň pozorovat ty nádherné barvy. Shrnuto a podtrženo, těším se a užiju si to!

Už se to děje. Přichází moje chvíle. Visím v meziprostoru a koukám dolů na rodiče v milostné akci. Máma si to na můj vkus neužívá, jak by mohla. Čtu její i jeho myšlenky a dohlédnu až do jejich životních plánů.

Koncentruji se na svůj velký vstup do lidského bytí

Jsem z toho trošku nervózní, ale andělský strážce u brány početí mě uklidňuje. Vidím, jak kolem milující se dvojice energie víří jako tornádo. Naslouchám jejich myšlenkám a upravuji své vibrace na jejich frekvenci. V jeden moment mi dá strážce brány znamení. Už můžu!

Teď…

sešlu k mámě kotvicí paprsek a napojím se na pozemský život. Nevšimli si. Nevadí. Však jim to časem dojde.

Jsem tu, na světě, mezi vámi

Nepozorovaná a nepoznaná. Musím si nejprve zvyknout na jiný styl vnímaní. Zatím jsem v obou světech najednou, ale postupně bude třeba přesunout své centrum do toho lidského. Zvládnu to?

Snad… Nejsem na to sama. Mám své pomocníky a hlavně rodiče. Už se těším, až se o mně dozvědí.

Maminkó, slyšíš mě? Prosím, mluv se mnou. Teď tě moc potřebuji. Potřebuji slyšet, že jsi šťastná, že mě máš. Toužím slyšet, že to spolu zvládneme. Umřela bych pro to, abych slyšela, že mě přijímáš se vším všudy, takovou jaká jsem. Řekni mi, prosím, že mě miluješ.

Nevěříš, že to tak opravdu bylo? Máš to také za sebou. Možná ti také bude přáno se rozpomenout.