Jak k nám jméno přichází

Byla jedna duše. Se svými bratry a sestrami se rozplývala ve slunečním světle. Nic nemusela, po ničem ani netoužila, protože vše bylo dokonalé a harmonické. Vnímala, že je celá celičká upletená z paprsků lásky. Když měla náladu, zavlnila se a radovala se z toho, že je.

Jednou se vytáhla do všech směrů jako žvýkačka a hrála si se svojí nekonečností. Když byla tak veliká, že už větší být nemohla, zase se rychle smrskla do jednoho malého, nejmenšího bodu. Opakovala to zas a znova a ohromně ji to bavilo. Smála se na celé kolo a s ní se smáli, vlnili i rozpínali její zlataví sourozenci.

Když byla opět jen malinkým puntíkem, přiběhl k ní nápad

Vzpomněla si, že má ještě něco na práci. V jejích paprscích se usídlila myšlenka, že by šla ráda znovu na Zem. A to je vážné rozhodnutí. Tedy radostné a veselé, ale zároveň i zodpovědné.

Zavolala k sobě anděla Zrození. Ukázala mu svoji touhu a on jen pokýval chápavě hlavou a pak se jí hladivým hlasem zeptal na základní otázku: „Jaké tělo si tentokrát zvolíš? Budeš chtít být žena, nebo muž?“

Duše chvilku přemýšlela. Představila si jaké to je být v mužem a co všechno by mohla prožívat, ale pak pronesla s odvahou a rozhodností: „Budu žena. Tedy nejdřív holčička.“ Cítila, že je to tak dobře. Aby mohla na světe prožít co potřebuje a aby mohla naplnit svoje jedinečné poslání, potřebovala vklouznout do ženského těla.

Anděl Zrození opět přikývl a zářivě se usmál. Objal duši svými načechranými křídly, která byla tak hebounká a měkoučká, že by v nich dušička nejraději usnula.

Ze snění a vznášení se v andělském objetí ji vytrhla další otázka. „Jak se budeš jmenovat?,“ ptal se laskavě anděl.

„Zatím nemám jasno. Pomůžeš mi?“

Anděl se místo odpovědi vznesl a s duší v náručí letěl sluneční krajinou. Náhle se zastavil před křišťálovým kostelem. Byl kulatý a místo stropu měl duhovou půlkouli, která na něm seděla jako čepička. Společně vpluli dovnitř.

Duše se rozhlížela kolem. Stála uprostřed a otáčela se do všech stran. Všude, kam se podívala, zářila ženská jména všech národů, která kdy na Zemi byla a budou.

Každé jméno svítilo jinou barvou, mělo svoji jedinečnou vůni a dokonce i chuť, kterou duše dokázala vnímat jen z pouhého pohledu. Když se podívala hlouběji do křišťálové stěny, dokázala vnímat i sílu a kvalitu, kterou každé jméno nese.

Jmen a barev bylo tolik, že se nedokázala rozhodnout, které si má pro tentokrát vybrat

Nejprve ji zaujalo zelenkavé jméno Subira. Cítila klid, který z něho vyzařoval, a také velkou dávku trpělivosti, kterou by s ním získala. „Ne, to není ono,“ uvědomila si a opět se otočila kolem dokola, aby nalezla to pravé jméno, které by se hodilo pro její budoucí život.

Další jméno, které na ni vyskočilo, bylo zeleno-růžové Salomé. Zaujalo ji svoji klidnou a mírovou silou. Chvilku si s ním pohrávala a snažila se představit si sama sebe s tímto jménem a i tentokrát ho odložila, protože to ještě nebylo úplně ono. Podívala se trošku zklamaně na anděla a on na ní povzbudivě mrkl a spojil si ruce na srdci.

Dušička se otočila do třetice kolem dokola a její zrak spočinul na jméně Sarah. Vnímala jeho vznešenost a obzvláště ji uchvátila jeho růžovo-fialová barva. Ano, to je ono. Byla si jistá a celou svojí bytostí cítila, že právě toto jméno jí umožní prožít osud, který si vybrala.

Usmála se na anděla Zrození a on pochopil, že má vybráno

Vznesl se k místu, které náleželo tomuto jménu. Nabral do svých dlaní barvu, vůni, chuť i zvuk jména Sarah a opatrně letěl k dušičce, aby ji oblékl do prvního kabátku, který pro svůj budoucí život potřebuje.

Pečlivě rozbalil, vyrovnal a načechral jméno Sarah a s velikou úctou jím dušičku zahalil. „Budiž Sarah,“ pronesl oslavně.

Anděl byl první, kdo ji tímto jménem oslovil a ona se celá zatetelila radostí, až začala tančit. „Jsem Sarah, Sarah, Sárinka,“ zpívala si a nemohla se vynadívat na barvy, které se svým jménem dostala.

Anděl Zrození ji s potěšením pozoroval a tleskal jí do rytmu. Když dotančila, vzal ji znovu do náručí a vynesl ji z křišťálového kostelíka s kopulí. Nesl ji zpět do místa, kde se poprvé setkali a duše nesoucí jméno Sarah se již nemohla dočkat, až se v něm představí svým bratrům a sestrám.

Toto je příběh, který jsem vyprávěla své dceři Sárince k svátku, když jí bylo pět let. Poslouchala pozorně, usmívala se, tulila a pak mi vytkla, že to není žádná slibovaná pohádka, protože to je pravda. Víte, jakou má barvu, vůni a chuť Vaše jméno?