Abraka dabra, krev už necáká
„A kdy se mu to stalo?“ „Před dvaceti minutama.“ Sestra na zubní ambulanci motolské nemocnice zůstala pohledem viset na mém pětiletém synovi o chvíli déle, než bývá příjemné. Neřekla už nic, ale bylo mi jasné, že jí v hlavě zní pochybovačný hlásek, který vytahuje na světlo zkušenost. Děti s rozkouslým jazykem přece plivou krev a neusmívají se! Málem bychom tento krvavý scénář...
