Jak se blíží adventní doba, přichází mi na mysl stále intenzivněji zážitek z doby před dvěma lety. Možná chce, abych o něm vyprávěla dál...

 

Rok 2011 byl rokem, kdy mi umřel tatínek.  Rokem, kdy jsem se začala účastnit společných meditací u Terezky. Rokem, kdy jsem si sama v sobě řešila jestli nejsem už moc stará na další miminko. Nebyla. Miminko si nás našlo  na podzim a tak čas adventu byl časem velkého tajemství.

Těsně před Štědrým dnem Terezka vypsala vánoční meditační večer.  S trochou výčitek jsem odjela od příprav a prožila pěkné chvíle s ostatními ženami při meditaci, poslouchání čtyř příběhů o Marii, zpěvu písní, držení se za ruce.

 

Ten rok nebyl sníh. Ani nebyl v předpovědích. Přesto jsem si cestou z meditárny přála aby padal. Cítila jsem se báječně. Odcházela jsem s plnou nádrží energie a laskavosti a odvahy. Odvahy přát si cokoli. Vyšla jsem do mrazivé, jasné noci a z nebe se začaly sypat vločky, Dívala jsem se okouzleně na nebe. Nechala sníh tát na mém obličeji. Míchat se slzami dojetí, slzami štěstí, že něco je, že zažívám zázrak.

 

Včera jsem o tom znovu vyprávěla své dceři a poděkovala jí, že mi umožnila tohle zažít. Kdyby ona nebyla, neznala bych svět šátkařek. Neznala bych Tereziny meditace. Kdyby ona neprosekala tu zarostlou cestu k nám a neukázala jak báječné je mít dítě, nebyl by tu ani náš syn. To oni dva jsou zázrak.

 

Jitka