Milá moje,

děkuju Ti za přípravu na porod mého třetího miminka, první dcerušky.

Jak už jsem kdysi někam tady psala, jsem založením vědec, skeptik, vyvraceč, pragmatik, sběratel faktů a dávač do souvislostí. Není to se mnou lehké, vím. I proto si vážím toho, že to dokážeš, že víš, jak na mě.

Přišla jsem k Tobě s několika strachy – nejhorší byl ten z konce pánevního, pak nějaké drobnosti s výchovou dcery k ženskosti a tak... a pak taky ten ze ztráty kontroly nad porodem v porodnici. Docela dost na jednu návštěvu, co? Ale Ty jsi mě vedla tak, že jsem si odblokovala to všechno, i něco navíc.

Ta věc s ženskostí mě mimochodem stojí dost peněz na punčochách a šminkách, ale to je jiná kapitola :).

Strach z porodu koncem pánevním jsem v sobě objevila hned poté, co mi začala kolem 35. týdne těhotenství výstražně blikat kontrolka \"ona se ještě neotočila!!!\" a nemohla jsem se ho zbavit. Všechny běžné finty nepomáhaly. Bála jsem nejen samotného porodu, ale toho všeho, co s tím bohužel souvisí – větší pozornosti lékařů, obav ostatních, vyššího rizika s tím spojeného... a u Tebe v křesílku navíc jasně vyšla najevo zasunutá obava spojená se vzpomínkou z dětství, kdy jsem bydlela v domě s postiženou dcerou, jejíž mentální úroveň byla tak neskutečně nízká právě vlivem hypoxie během porodu KP... ukázalo se, že nejsem s to přijmout porod KP jako přijatelnou variantu. Ale strach miminku zároveň neumožnil se otočit, \"seděl\" v děloze jako černý míč plný hnusu, zavazel... poté, co jsi mě donutila ho vypustit z těla ven, najednou na otočku bylo místo... ale nečekala jsem to hned, že ano, takhle jednoduše to nefunguje přeci, tak jako třeba se to povede, ale kdyžtak to zvládnu porodit i tak, hlavně si nemalovat falešné naděje.

Strach ze ztráty kompetencí během porodu vlivem autoritativního a neempatického personálu byl podložen těmi tisíci přečtených příběhů plných stížností, smutku, vzteku z vlastního selhání...\"bohužel jsem jim nedokázala odporovat\"... \"podlehla jsem a teď je mi to líto\"... I já, sedící u Tebe v křesle s hemžícím se břichem, jsem si uvědomovala pár porodních zážitků, které bych zpětně ráda řešila jinak, ale naštěstí zatím bez traumat, neboť vím, že v dané chvíli jsem se rozhodovala sama; sice blbě, ale sama. Ale ráda bych to bez traumat dotáhla až do přechodu, tak co s tím?

Popsala jsem nám ten můj pocit, kdy mi \"berou otěže z rukou\", cítím se jak mátožná, jakoby napuchlá a oteklá, personál ten otok vidí a vnímá a chce mi v dobré víře ulehčit, protože v tomto stavu evidentně potřebuji pomoct... přemýšlíme, jak takovému pocitu zabránit. Otok se splaskává studenou vodou, potřebuju tedy zchladit a najít v té chvíli, kdy mi studená voda prýští na paže, ztracenou půdu pod nohama. OK, umyvadlo na porodním sále mají, to bude dobrý... I tady jsme našly řešení a cestu, jak z toho případně ven.

A pak už přišlo jenom \"povinné\" ujištění té mé mrňavky, že se těším, že má klouzačku do světa připravenu, že se nemusí bát a hupsnout tam po hlavě... už jsem ale chtěla končit, břicho se mlelo takovým způsobem, že se mi nepohodlně sedělo, malá ručičkama razantně boxovala do žaludku, což doposud nedělala, bylo mi šoufl... loučím se. Cítila jsem se připravena.

Věřte tomu nebo ne, tohle bylo úterý, ve čtvrtek - po klidné středě - už si malá na UTZ hověla hlavou dolů. Asi se otočila hned (\"ručičky\" nebyly ručičky?) anebo hned večer, když jsem vysvětlovala muži, co by znamenalo oplachování rukou v ledové vodě a co by z toho měl vyvodit on – postavit se za mě....

Za pár týdnů při prvních kontrakcích jsem se těšila na tu rychlovku. Jela jsem si ten den bezdětná na poobědové kafe s kamarádkou, poslíčky mě, pravda, chvílemi donutily zmlknout, ale alespoň se kamarádka dostala ke slovu :)). Sousedka si ještě v pět odpoledne přišla nafasovat nějaké výtvarné potřeby, to už jsem pravda co deset minut trošku rozdýchávala, hned poté jsem šla prvně na kolena a vyrazili jsme do porodnice, v půl šesté nás přijali, v půl sedmé se vyřítila ta moje malá krásná madam v plné parádě ... oplachovat ruce jsem si nemusela, vím, že ta milá asistentka i paní doktorka vycítily, že nemá smyslu se o ty otěže přetahovat. Vše bylo tak, jak mělo, skoro si to ani nepamatuju. Pamatuju si ale svoje pocity – pocit jistoty, euforii, ženskost, hrdost a určitou \"obyčejnost\" v tom nejkrásnějším významu toho slova.

Díky Ti, Terko, za to, že jsem mohla svůj pravděpodobně poslední porod prožít takhle finálně naplno, krásně, správně, bez všech ale.

Přeju to všem ženám.

Eva