Dobrý den Terezo,
je to téměř rok, co jsem k Vám do Prahy přijela, abych si srovnala myšlenky v hlavě. Byla jsem u Vás na 1 sezení přípravy k početí.
Tenkrát jsem měla za sebou pár Vašich meditací z internetu, ale také dny zoufalství, lékařských vyšetření a neustálé honby za \"početím\". Když jsem od Vás odcházela, řekla jste mi, ať se ozvu, co a jak dál a tak píšu...
Dneska jsem v 6. měsíci těhotenství a rozhodla jsem se o to s Vámi-nebo s těmi, kdo čtou Váš web podělit

Odjížděla jsem od Vás s jistým klidem, jako bych potřebovala další krok k tomu, abych možná v budoucnu byla lepší mámou. Dnes to tak hodnotím - vše byla velká lekce.
Do té doby jsme s mužem absolvovali nespočet vyšetření a 1 neúspěšnou inseminaci. Oba jsme s manželem byli v pořádku, lékaři však zkoušeli všelijaké kusy - a já to nakonec shrnula, že tohle cesta nebude. Nevěřím jim, jen zkoušejí to a ono a sami neví, co dělat. Bohužel i oni jsou jen lidé, chybující.
Změnila jsem gynekologa a s manželem se domluvila, že možná ještě nějaké pokusy o inseminaci podstoupíme, ale tentokrát nebudu věřit lékařům tolik, vezmu to více do svých rukou. Naštěstí je můj nový gynekolog člověk, který dává vybrat z alternativ a tak se ze mě více stala žena, která začíná sama rozhodovat, co s ní bude

Měsíce dál plynuly a já řešila také vztahy okolo sebe. \"Pročistila\" jsem si vztah ke své matce, křivdy z dětství nechala vyplynout na povrch a jednou provždy si je vyřešila. Zpětně vím, že to bylo důležitější, než se zdá...

 I mé manželství tou snahou o dítě trpělo. Můj muž není typ člověka, který podrží své blízké, když je třeba. Je introvert, raděj se stáhne a sám tiše trpí. A já tak musela podržet jeho a ještě sebe. Bylo to krušné období plné vzteku a pláče a často jsem pak přemýšlela, proč nejsou přípravy na početí také pro muže. Oni to tolik vnímají jako selhání, nespravedlivost, křivdu, ale nikdo jim nevěnuje tolik pozornosti. Já sama potřebovala utěšit a podržet a přitom jsem musela držet svého muže, vysvětlovat ty nespravedlnosti na světě - že jiní nechtějí a mají a my nemáme...Ke konci už jsme i nahlas vyslovili myšlenku, že bychom po 10 letech vztahu šli od sebe - abychom se navzájem netrápili, že náš vztah není naplněn. A kupodivu se nám velmi ulevilo...

Nesmím zapomenout také na to, že jsem celou dobu čistila a posilovala tělo bylinkami. A také jsem cvičila mojžíšovku, nechala si odblokovat kostrč. Měla jsem najednou pocit, že to spíš dělám pro své zdraví, než pro nějaké početí. Stalo se to mou součástí.

Celou dobu jsem před spaním meditovala. Stalo se to rituálem. Zklidňovalo mě to a bylo mi dobře.
Na podzim jsem také přítomnost \"duše\" cítila velmi intenzivně u sebe doma. Ale brala jsem to jako samozřejmost, že tam s námi někdo je, že ho cítím, vnímám. Mluvila jsem na ni, jako by mi stála za zády a byla jsem najednou klidnější. Bylo to klidné období a já souhlasila, že ještě nějakou inseminaci podstoupíme, spíš proto, abych měla pocit, že \"aspoň něco dělám\", i když to bylo spíš oklamáním sebe sama. Ale naději už jsem tomu nedávala

V listopadu po inseminaci se dostavila další menstruace společně s velkým zánětem močového měchýře. A já odevzdaně přijala, že musím poléčit zánět, a tělo vyčistit od zánětu, který jsem tam měla asi dlouho, a tělo nechtělo přijmout miminko do \"zaneřáděného\" prostředí. Nezlobila jsem se, nebyla zklamaná, že to \"zas nevyšlo\".

Přišly vánoce, další menstruace a já měla pocit, že už se mi dítě řešit nechce. Začala jsem chodit cvičit, soustředila se na zkoušky na VŠ, kterou jsem začala na podzim studovat, a budoucí dětský pokojíček jsem se rozhodla přestavět na dámský budoár občas se mi vkradla myšlenka \"a tohle je po 2 letech čekání všechno?\". Dostala jsem na sebe vztek a chodila po bytě a křičela do prostoru \"tak když tu s námi nechceš být, tak nebuď, já už na to kašlu!\" a tím jsem dala aspoň podle sebe miminu najevo, že když nechce, dobře, ať nechodí, že mě už je to opravdu jedno

Byla jsem unavená, rezignovaná a s novým rokem přišla zvláštní myšlenka. \"Máš to za sebou, je konec, už se nebudeš trápit\", problesklo mi hlavou ve sprše. Cítila jsem se, jako když se voják vrací z vojny, kterou musel absolvovat, domů a je rád, že to má za sebou. Cítila jsem se klidná, unavená, přesto spokojená, že jsem svou \"vojnu\" zvládla, i když bez hmatatelného výsledku.
Byl to úžasný pocit osvobození. Ale ten by nepřišel, kdykoli si člověk poručí. Ten přišel ve správný čas. Dřív by neměl význam.

Přestala jsem vše řešit. Ne z lítosti, ale ze vzteku, že už nebudu otrokem toho, že něco chci. Už jsem dál nemohla a už jsem dál nechtěla. Dítě ví, že ho chci, jen mi potřebovalo dát asi za vyučenou, změnit mě. Ke konci ledna jsem zjistila, že jsem těhotná. Nad těhotenským testem, který jsem si dělala spíš proto, že mě nebavilo čekat na opožděný menzes, než proto, že bych cítila \"už\", jsem se rozplakala. Nevěřila jsem tomu

Ale pochopila jsem, že vše se seplo v pravý čas a jinak to být ani nemohlo

První měsíce tohoto roku byly ve znamení zvláštního stavu mezi únavou a nevolnostmi. Měla jsem pocit, že mé tělo není mé. Ale přitom to byl úzašný pocit klidu v duši, prosvícený světlem...který trvá doteď. Je to opravdu \"jiný stav\", těžko jej popsat

A vzpomněla jsem si na Vás, když jsem před rokem na Vašem webu četla, jak duše vstupují na zem.
Já dušičku intenzivně cítila, když jsem těhotná nebyla, v meditacích ji viděla, objímala, bylo to krásné a uklidňující. Jakmile jsem otěhotněla, myslela jsem si, že teď se naladím snáz, miminko už přeci se mnou fyzicky je.
A ono ne. Najednou jakoby spojení vypadlo. Jako by ta duše, která se mnou pobývala v prostoru, najednou sestoupila do miminkovského těla a ztratila vše na své \"vyspělosti\", protože je najednou znovu malým bezmocným tvorečkem. Často jsem nad tím přemýšlela. Myslela jsem si, že je to špatně, že se nedokážu naladit tak krásně jako dřív.
Teď už se ladím spíš jinak - víc fyzicky přes bříško Jako bychom si už nepotřebovali povídat, spíš se už těšíme, až se konečně uvidíme

Můj příběh není ničím výjimečný od těch, které jsou na Vašich stránkách. Krátce bych svůj prožitý čas čekání shrnula:
- ty 2 roky čekání jsou nejdelšími pro ty, kteří čekají. Nikdo nezná jejich trápení, pocity, ale vším si musí projít sami,
- čekání a práce sama na sobě a vztahu s manželem mi dneska připadají jako hluboká minulost, ale vím, že to vše bylo třeba,
- mám velkou pokoru ke svému tělu. Víc si teď věřím, věřím, že mé tělo pracuje jak má, přestože jsem ze začátku hledala jen něco \"co se porouchalo a nepracuje\", ale nepracovala jen má duše a sebevědomí. Víc sebevědomě přistupuju nyní k těhotenství, porodu, víc sebevědoměji, než jsem si kdy dokázala představit. Více věřím miminku, že tak jak to je, je správně a věřit je to nejdůležitější

Celá ta doba čekání jako by se ani nestala. Ale to, čím jsem si prošla, stejně jako spousta \"čekatelek\" u Vás, mě navždy změnilo a já jsem za to ráda. Každá cesta, byť sebevíc trnitá, je důležitá, když si uvědomím, že z toho můžu vyjít jako vítěz - silnější člověk, silnější žena

Často jsem přemýšlela, jestli bych bez svého čekání na miminko a práce na sobě, byla jiná. Kdyby ke mě miminko přišlo třeba po měsíci \"snažení\". Byla bych jiná. Ono mě potřebovalo dostat tam, kde teď sem. I mého muže. Mé okolí. A tak to má být

Mějte se krásně, pomáhejte dalším budoucím maminkám a velké díky za Vaše weby. Hledala jsem vždy na nich útěchu, když jsem s pláčem přijímala další menstruaci a vždy jsem díky těm příběhům měla lepší náladu
A všem, kteří si podobnými situacemi procházejí, přeju pevnou vůli. Vše ostatní už příjde.

Váš web jsem doporučila už mnohým bezradným ženám, a vlastně i jednomu muži, který se chtěl naladit na miminko, které také nepřichází

Vše, co jsem prožívala, se nedá shrnout do slov, ale doufám, že pokud by tohle měla číst stejně zoufalá žena, jako jsem byla tenkrát já, dodá jí to víc síly bojovat
S pozdravem Katka