„Tak už se sebou něco udělej!“ Zněla zoufalá slova mého muže, který už nevěděl, jak mi pomoci. Do toho všeho neutuchající řev naší nejmladší, neustále „já jsem naštvaná!“ naší prostřední a pláč nejstarší, protože si zrovna neuměla poradit s problémem, který se dá přeci jednoduše vyřešit. A já? Sedím mezi tím humbukem a přeji si být tisíce kilometrů daleko, aby se mě TOHLE netýkalo a já to všechno nemusela řešit. Energie nikde, síla tak akorát na odvalení se do postele a láska? Co to vlastně je? Kde se bere? V sobě jsem měla jen tíhu, vztek, chtělo se mi taky brečet. Přeci nemůžu jen dávat a poslouchat tohle všechno.

Co teď?

Chtělo to hledat problém a vše, co s ním souvisí, abych mohla najít řešení. Ale já už souvislosti neviděla. A netušila, jak z toho pryč. Vlastně jsem ani nevěděla, kde vlastně ten problém je, natož abych viděla smysluplné východisko.

Rozhodnutí jít a udělat „něco“ mi trvalo strašně dlouho a možná proto to nebylo nikterak jednoduché.

Seděla jsem v pohodlném polštáři a snažila přijít na jméno problému. V hlavě se mi toho motalo tolik, že jsem nevěděla, kde začít. Naštěstí u mě seděla osoba, která mě naváděla dál a dál. Za chvíli se konečně vypnul rozum a já jela na vlně emocí a asociací. Na vlně, která mě přitahovala a děsila zároveň, bála jsem se toho, co uvidím. Ale seděla tam a citlivě postupovala dál. A na mém rameni jsem cítila stisk, který byl celou dobu se mnou a bděl nade mnou.

Postupně se z mého těla dostával pocit vzteku a všechna ta tíha, která mě dusila. A já se mohla podívat hlouběji. Ten pocit byl úžasný, nádherně nepopsatelný. Dokud se do něj nezačal vtírat pocit nepřijetí, selhání, pocit, že ti, kteří mě měli nejvíc milovat, chtěli někoho jiného. Ať jsem si sama jakkoli a kdykoli snažila pojmenovat problém, nikdy by mě nenapadlo, že pravda tkví úplně někde jinde, daleko hlouběji a na míle vzdáleného od mé představy. Bez jemného vedení, bych nikdy nepřišla, co uvadá.

Vlna se ztratila a začal pořádný výšlap. Objevit ženství, které bylo tak maličké, že nebylo skoro vidět, nebylo nikterak jednoduché. Dalo pořádnou práci nechat to malé nic vyrůst a zjistit, že sílu a lásku mohu najít ve svém ženství, v sobě samé. Nemusím být žíznivá po síle, energii, lásce a čekat, že mi ji dodá někdo jiný. Najdu ji v sobě samé! Nemusím být někdo jiný, aby mě měli rádi. Mohu být ta, která jsem! Vidět, že být ženou není špatné, že v ženství je spousta krásy, je něco úchvatného.

Teď mám místo zmatku, jedno poupě, které nechávám vykvést. A i když jsem mohla spatřit tu krásu v plnosti, vím, že mě samotné bude ještě chvíli trvat, než bude ta moje „květina“ tak krásná, jak jsem ji mohla spatřit. Rozkvět každého okvětního lístku je velkým úspěchem nejen pro mne. Těží z toho mé manželství. Konečně jsme opravdu muž a žena! Těží z toho i mé dcery. Jejich květy teprve vyrůstají, a já doufám, že ty tři květiny vykvetou bez úskalí a zmatků. Každá má dcera mi dává možnost rozvíjet dar, který mi byl dán a nyní to vím. Chybu, kterou kdysi udělali moji rodiče, již nechci opakovat a doufám, že to moje dcery brzy pochopí. A navzdory všemu zjistí, že mohou být těmi, kterými jsou. Nyní vím, že být ženou je dobré. Nyní vím, kde najdu energii, sílu a lásku pro ty, které mám kolem sebe.

Martina