Těším se na miminko, ale zkušenost posledního porodu mi stále připomíná bolestivost tohoto procesu. Bojím se, že porod bude zase bolet a vím, že když se budu bát, tak se to tak i stane. Po nějaké době váhání volám Terezce a domlouvám si sezení.

V naladění se vracím k porodu do okamžiku, kdy porodní asistentka konstatuje 6 cm... Cože? Po takové době teprve 6? Několik dalších hodin takto nevydržím! Jde další kontrakce, naříkám a tvrdím svému muži, že nejsem žádná hrdinka (ačkoli jindy bych to popřela), brečím: bolí, bolí, bolí... Nevnímám nic než bolest. PA se mi snaží pomoci - oxytocin do žíly... ještě ani nevytáhla jehlu a cítím tlak hlavičky... panikařím, bolí, bolí, bolí... jdu na křeslo... dýchejte, netlačte, tlačte... kontrakce... tlačím, ale dítě se ani nehne, PA říká, že ještě zbývá manžeta... snaží se rozmasírovat hráz... snažím se při kontrakcích tlačit, ale brzy mi dochází dech i síla. V naladění vnímám svoji paniku a zmatené děťátko - najednou není svisle... a překvapeně si uvědomuji taky pocit selhávání vůči svému muži - měla bych to zvládat líp, vždyť nerodím poprvé...

Terezka mne vede k nadhledu a k pochopení pro rodící ženu, pomáhá mi dát si právo na paniku, bolest i nezvládání. Přijímám a postupně propouštím jednotlivé pocity, pomalu měním situaci ve vizi klidu a smíření se. Jsem klidná. Příští porod může proběhnout jinak. Terezko, díky, cítím se připravená a vím, že tento porod proběhne jak nejlépe může, pro mne i pro dítě.

A jak to bylo dál?

Porod za odměnu

Blíží se termín, který nám spočítali jako den narození...  Čtu si knížku Bezbolestný porod od Lucie Groverové. Silně mne ovlivňuje její zkušenost, ale uvědomuji si, že já jsem jiná, že potřebuji najít svůj způsob. Doma si rodit netroufám, nemám k tomu podmínky ani podporu...

Po odblokování strachu z bolesti se cítím připravená, těším se. Mezitím trénuji své tělo Epino balónkem (ve cvičení ho holky překřtily na Pepíno :-)) Pocity při cvičení jsou autentické porodu a s každým dalším centimetrem jsem velmi spokojená a sebejistější. Vyhovuje mi poloha vstoje a porodní dřep na vytlačení. Těhotenký kurs cvičení mne naučil uvolňovat pánevní dno a SI skloubení v kříži.

Při meditacích a vizualizaci porodu stále vidím, že rodím v dřepu na červené dece. Rozumem nechápu, jak si tohle v porodnici zařídím... vnímám, že chci být při porodu asi sama, nebo se to stane doma? Jsem trochu zmatená, ale nechávám to být, neřeším nic hlavou, však ono to nějak bude. Často si opakuji: Porod probíhá nejlépe pro mne i pro miminko, je bezbolestný.

V den D - přesně v termínu - nad ránem se budí synek a dožaduje se kojení... chci ještě spát, tak mu dávám prso a spíme dál. Cítím lehké kontrakce, jako už dřív při kojení. Najednou slyším lupnutí a cítím vlhko... Rázem jsem vzhůru - praskla voda. Tak to už dnes budu rodit... hlavou mi lítají myšlenky jedna přes druhou. Bude to dnes! Dnes už se mimi narodí... Manžel vstává do práce, je půl páté.. zvažuji, zde ho mám požádat, aby zůstal doma... ani o to vlastně moc nestojím. Ale nakonec mu oznamuji, co se stalo a že neumím odhadnout průběh, pravidelné kontrakce zatím nemám. Zůstal doma.

Je krásný zimní den, nasněžilo, půjdeme pěšky k babičce, předat synka... další dávka vody odešla cestou, ale kontrakce stále nic moc. V poledne stále nic, kontrakce mírné, slabé, nepravidelné, cca 7minutové.

V 15 hodin je euforie pryč, stále se nic neděje, měla bych asi jet do porodnice, když už praskla voda... ale nemám žádné kontrakce... koupel v horké vodě...a stále nic, začínám být unavená a znejistělá. Volám Terezce, posílá mne spát a mám si vlézt k děťátku do dělohy, ono, že je dobře informované co a jak. Jdu tedy spát. Během 90 minut odpočinku cítím asi 6 kontrakcí, stále probíhají. Nebolí. Uvědomuji si, že jsem chtěla bezbolestný porod, ale teď jsem trochu zmatená... takhle to asi nebude.

Je pomalu večer, chystám večeři, nechci jet hladová, můj muž stále čeká, až zavelím k odjezdu, stejně už do porodnice musím, když mi odtekla voda.... Kontrakce 5minutové, slabé, no ale pojedeme. V autě ještě zpomalily, ale už tam asi zůstaneme, vím, že rodit budu nejpozději nad ránem.

V porodnici mne čeká překvapení. Mladičká PA s rovnátky se mne ptá, co se děje? Odpovídám, že budu rodit a že mi odtekla voda... už ráno... diví se, že jedu až teď. Zdá se, že mi nějak nevěří, že budu rodit... vyšetřuje mne - jste pootevřená, to není na příjem... natáčí ozvy děťátka - je hodně aktivní, děloha - po 5 min malé kopečky. Testuje tekutinu na vložce a tvrdí, že to není plodová voda... ??? Ptám se, co by to tedy bylo? Prý vodnatější hlenová zátka... Přišla paní doktorka a říká totéž ještě jednou..., už nějaký ten porod viděly... jsem velmi překvapená, vím, že rodím a taky to není poprvé.  Nabízejí mi, že můžu jít na gynekologické oddělení, ale na příjem k porodu to není, můžeme ještě domů a máme přijet až ráno v 7 na natočení ozev, nebo kdyby odtekla další voda tak přijet hned.

Beru tedy sbalenou tašku a jedeme zpátky domů, cestou se stavuji u naší cvičitelky - duly předat Epi no, a také ona mi tvrdí - ještě se moc usmíváte, to ještě není porod. Doma jsme kolem 21 hod. Cítím se otráveně, unaveně, a zmateně... kontrakce mezitím zesílily, ale jsou stále 5minutové. Jdu spát, ale nejde to, je mi zima, beru si svoji červenou deku a lezu do postele. Uvolňuji kříž, prociťuji, jak moje tělo pracuje k porodu a stále jsem bez nálady... chodím na WC a odtud ke krbu, kde si nahřívám záda a při kontrakcích kroužím pánvím. Teď si uvědomuji si, že zpívám... 22.30... jestli to bude ještě silnější, jak zvládnu cestu autem? Rozhoduji se vrátit do porodnice, budím muže a jedeme.

V autě už je mi nepohodlně, při 3 a 4minutových kontrakcích se zapírám rukama, pánev nechávám co nejvíc volnou. Představuji si svaly pánevního dna, jejich rozložení, jak se uvolňují a rozestupují, aby pustily miminko ven.Hlasité ááá mi hodně pomáhá přestát tu dlouhou minutu trvání kontrakce. Manžel to snáší pohodově, ať prý klidně zpívám. U porodnice si na další kontrakci vystupuju z auta, ale lepší to není. Já tam snad nedojdu... chce se mi jít do kleku... chodit mi moc nejde, zdá se mi, že ta kontrakce snad ani nepřestala. V duchu se hrozím toho, co mi asi řeknou, že jsem tak brzy zpátky...že budu otevřená tak na 3- 4 cm. PA se trochu diví, že už jsem zpět, ptá se, jestli něco odteklo, dívám se, a jsem suchá. Vyšetřuje mne a tváří se překvapeně... udělala jste kus práce... 8 cm...to už bude pomalu na tlačení...

Najednou se mi chce smát... směju se a vím, že už to bude za chvíli... V porodním boxu je nízká veliká postel, křeslo, balón... dělám ještě porodní dřep a PA se ptá - stoličku? Jen kývnu. Přináší nízkou dřevěnou... a upadává noha... Směju se mezi kontrakcemi, PA je z toho trochu vedle, ale profesionálně se věnuje průběhu porodu a ne mým projevům, a ať prý řeknu, až to bude na tlačení. Muž sedí za mnou na posteli, opírám se o něj zády, druhá přinesená stolička je vyšší, polstrovaná, vykrojená, pohodlná... PA si ochotně kleká  na zem a na další dvě kontrakce trošku přitlačím - hlavička, tělíčko... a už držím děťátko v náručí. Muž nás objímá a říká... vy jste moje holky šikovný. PA s úlevou říká, že je ráda, že za námi nemusela do auta. A mnažel k tomu dodává - Kdybych to věděl, tak bych asi jel rychleji... Červená deka leží vedle mne, zabalila jsem se přes šaty, venku v noci začlo mrznout. A tak jsem opravdu rodila v dřepu... zařídilo se to tak nějak samo... Díky Bože!

I.