Virus ohrožující sebevědomí našich dětí

V naší společnosti se rozšířil virus, který nehledí na sociální poměry, výši vzdělání, ani politické či náboženské sympatie. Rozmohl se mezi všemi vrstvami rodičů a protilátky nejsou známy. Jeho působení je nenápadné,  ovšem se zničujícím dopadem.  A co je nejhorší, že nakažení netuší, že jsou infikováni, a často šíří nemoc dál – na své potomky.

Neoficiálně tuto pandemii nazývám „párečková“

A teď nemám na mysli žádné uzeninky, klobásky či jitrnice.  Jde o potřebu rodičů „pořizovat si“ páreček – neboli holčičku a chlapečka. Od každého exempláře touží mít právě, nebo alespoň jeden kousek.

Jen tak zbůhdarma pronesené věty stylu: „Už máme holčičku, tak si teď ještě uděláme kluka“, či „Snad se nám ta holčička napotřetí konečně podaří“, v sobě nesou mnoho úrovní sdělení.

Jednak to, že pokud bude přicházející dítě opačného pohlaví, rodiče budou zklamáni. Často se to tak bohužel i děje.

Zadruhé zviditelňuje takové prohlášení očekávání rodičů, a tím podmíněnost jejich lásky. (Ač to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být)

Těžko si  můžeme představit, jak devastující takovéto přání pro miminko v bříšku je, pokud se zrovna volbou pohlaví netrefilo do rodičovské preference.

Každé miminko bez výjimky touží být přijímáno a milováno. V tu chvíli, kdy si malý človíček vyslechne myšlenky svých rodičů a zjistí, že neodpovídá jejich přáním, dostane ohromnou ránu. V tu chvíli se v něm totiž zafixuje pocit, že není dostatečné.

Na ilustraci síly tohoto prožitku si můžeme představit takovouto situaci

Jsme pozváni na pracovní pohovor, který má změnit náš život. Znamená pro nás velikou výzvu a životní příležitost. Poctivě se tedy připravíme, nastudujeme potřebné informace, navoníme se, upravíme a oblečeme do slavnostního. S dechberoucím projevem nastoupíme před velectěnou komisi.

Zasedají v ní dva nejdůležitější lidé pro naši budoucnost. Jejich jediné slovo a ocenění dá smysl našemu dalšímu směřování. Poté, co jsme jim nabídli své srdce na dlani a veškeré své schopnosti, se tito dva porotci zahalí do ticha. Koukají, propichují nás očima a ani náznakem nedají najevo, co si myslí.

Konečně se otevírají ústa jednoho z nich a do prostoru vyklouzne prosté: „No, dobrý ale…“ „Ale???,“  vyděšeně vykoktáme se staženým žaludkem i hrdlem. „Zdá se, že jste vhodný kandidát na tuto pozici, ALE jen kdybyste nebyla žena. Muž by nám byl milejší.“

A je po kouzle, radosti, nadšení

Srdce se obalilo do zklamání a smutku. Bije dál. Spíš ze setrvačnosti, než z touhy po životě. Jejich chlácholení, že nás tedy nakonec berou, líbí se jim naše vystupování, charakter i ostrovtip, jsou jen mizernou záplatou.

Pocit nedostatečnosti v osobní kvalitě, kterou už ani při sebevětší vůli nemůžeme změnit, nás srazil na kolena. Časem tato bolest otupí. Společné chvilky radosti, smíchu a mazlení ji přebijí a zastřou.

Jen pokud se do sebe upřímně  a bez bázně zahledíme, najdeme někde hodně uvnitř nezhojenou ránu. Ta může díky vnějším okolnostem kdykoliv začít hnisat a znepříjemnit nám tak život.

Mohlo by se zdát, že dovětek k vyřčeným přáním ohledně pohlaví: „Však ono je to jedno. Hlavně, aby bylo miminko zdravé,“ uvede situaci na správnou míru. Rodič tak sice vyjádří, že si uvědomuje životní priority, ale opak je pravdou.

Toto uchlácholení nemůže vyvážit pocit nedostatečnosti. Dítě se od prvního momentu po početí vnímá jako střed vesmíru a každou myšlenku ohledně jeho bytosti si nesmazatelně zapisuje do svého softwaru. Současně s tím si určuje strategii pro přežití.

Mantra „nejsem dost dobrá/ý“ ovládá celoživotně většinu populace a často může mít prapříčinu právě v nesouladném pohlaví dítěte s přáním rodičů

S tímto postojem se nelehko žije. Je to olověná koule na noze, která ztěžkne pokaždé, když se její nositel rozhodne překročit svůj stín a jít svému štěstí vstříc.

Obecně kvůli tomuto postoji (nejen z důvodu rodičovského očekávání pohlaví) je každou vteřinu na světě nevyužito nepřeberné množství příležitostí, nevznikne mnoho nádherných děl, neuzavře se mnoho partnerství a naopak se dokoná mnoho sebevražd.

Druh pohlaví je jednou z důležitých charakteristik a kvalit. Pokud v tomto bodě dítě „selhalo,“ musí si v sobě zosnovat plán, jak se vyhnout dalšímu zklamání a emocionální bolesti.

Jednou z mnoha možných reakcí je, že bude svoji „nevhodnou“ tělesnou identitu potlačovat a mamince či tatínkovi vše vynahradí.

Z toho jsou pak například superakční holčičky. V dospělosti zdatné a úspěšné podnikatelky, které dokáží zamést s kdejakým mužským (a často zůstávají osamocené). V klučičí polaritě to zase může vést třeba k tomu, že nevítaný chlapec bude ochotně mamince pomáhat zabezpečovat domácnost, aby se zavděčil.

Další překvapivá spojitost

Při své práci, kdy pomáhám nastávajícím maminkám se připravit na porod, jsem zjistila, že je poměrně časté, že miminko, které je očekávané s jiným pohlavím, než jaké si vybralo, se před porodem otočí koncem pánevním. Jakoby se stydělo vylézt na svět a ukázat, že není tím, kým by mělo.

Zažila jsem několik případů, kdy takové miminko dostalo ujištění, že je úžasné přesně v tom tělíčku, které má, a otočilo se hlavičkou dolu. Náhoda? Nemyslím si.

Tento virus má i své pozitivní stránky

Pro postižené jedince se stává motorem a pomáhá jim dosáhnout svého poslání. Celoživotní bitva s cejchem „nejsem dost dobrá/ý“ může vést k ohromné vnitřní motivaci něco dokázat. A jak je známo, když se chce, tak to jde.

Ovšem může přijít i zlom, kdy si stín na duši začne vybírat svoji daň. Začnou se hroutit vztahy, protože žena neumí být ženou a muž mužem, zdraví přestane sloužit a tento člověk může mít pocit, že není ve své kůži a něco je špatně. To už je nejvyšší čas vyvázat se z nenaplněného očekávání rodičů a odpustit jim i sobě.

Současně s odpuštěním je vhodné projít i přijetím: „jsem kdo jsem a jsem tak správně.“ V tu chvíli prasknou okovy a do člověka vejde nový život. Život, který jde stejným směrem, jako jeho nositel, a září všemi barvami.

Bert Hellinger napsal do své knihy Skrytá symetrie lásky moudrou větu:  „Není krásnější pocit, než být po porodu přijat.“

Já si tuto citaci dovolím ještě malinko poupravit

Není totiž krásnější pocit, než být přijat v momentě, kdy se rodiče dozvídají o existenci malé, rostoucí bytosti uvnitř maminčina těla. A to nehledě na to, zda-li je pro tentokrát zrovna vlastníkem pindíka či nikoliv.

Láskyplné momenty a vstřícné přivítání po porodu jsou pak jen třešničkou na dortu. Velesladkou a veledůležitou. Ale to, na jak kvalitním korpusu je umístěna, je propojené s prvotním postojem rodičů k novému pozemšťánkovi.

Rodiče, milujme naše děti z celého srdce a dejme jim svobodu ve výběru jejich tělíčka

Pokud se vám také podařilo tomuto viru podlehnout, nevěšte hlavu. Vše má v životě svůj smysl a i prožitek nedostatečnosti vašeho dítěte je součástí jeho učebního plánu. Zajisté má dost sil, aby tuto zkušenost zúročilo, a vzalo si z ní cennou lekci.

Vy mu v tom můžete nemálo pomoci. Vhodnou cestou je opakovaná meditace, v níž se můžete dítěti se svým očekáváním před jeho narozením přiznat. Zároveň je vhodné osvobodit dítě od nutnosti se do vašeho očekávání stylizovat.

Řekněte mu, že je to zbytečné, protože o vaši lásku takto bojovat nemusí, protože ho milujete takové, jaké je.

Věty ocenění je vhodné říkat dítěti i přímo. Je to univerzální lék na většinu bolístek dětské duše. Krásný dopis pro dosycení lásky jsem přidala jako bonus k dětským meditacím Paprsky pro dětskou duši.