Dlouho jsem premyslela o duvodu sve vnitrni prazdnoty a samoty. Dost casto jsem v zivote s temito pocity konfrontovana. Nejsou mi prijemne a vyvolavaji excesivni chovani. Verim, ze vse ma svuj duvod a tak jsem se rozhodla, zjistit duvod techto pocitu na sezeni s jednou krasnou damou, jejiz oci vidi hluboko.

Myslela jsem si, ze to bude snadne, ze uz jsem si na vetsinu prisla, ale prubeh sezeni me velmi prekvapil.
Rozhodla jsem se zjistit puvod pocitu a tak jsem se vydala hluboko do sve minulosti, do doby, kdy jsem byla male detatko, ktere jeste nema kontrolu nad svymi pohyby a je vlastne tak trochu neprirozene drzeno ve hmote.
Citila jsem pocit hnusu, otraveneneho vzduchu a nezvanosti.
Nevedela jsem moc, kde a proc jsem. Po chvilce rozhlizeni se jsem pochopila, ze jsem doma, ale necitila jsem se tak. Citila jsem chlad, nepohodu, osameni.

Jak se to mohlo stat? Vzdyt ja jsem si vybrala tuto rodinu a rozhodla se prinest s sebou radost. Jenze na tu tady nikdo nebyl pripraveny. Stale jsem hledala svoji maminku, ale ona tam nebyla. Nebyla dusevne pritomna. Zaobirala se svymi pocity nenaplneni, zklamani a selhani ve svem zivote. A ja...jakobych tam lezela uprostred hole mistnosti naha a nikdo si me nevsimal. Byla to obrovska ztrata, obrovska rana. Chtela jsem lasku, teplo a bezpeci a prisel chlad a nejistota. Nechtela jsem mamince nakladat jeste se sebou, takze jsem na sebe neupozornovala a postupne chladla a ztracela viru ve sve poslani, ktere si ma duse zvolila....prinaset tady na zemi radost.

Nakonec se stal pocit me frustrace z neprijeti tak nesnesitelny, ze jsem uz nechtela byt v sobe, chtela jsem byt u maminky. A tak jsem se rozplynula. Zapomnela na sve poslani a me kousicky vstoupily do me maminky a tam zustaly az do dospelosti. Uvnitr me maminky se odvijely pocity, ze zivot nema smysl, ze je to utrpeni, apod.. A protoze ja jsem byla z casti v ni, prejala jsem tyto programy i pro sebe.. Od te doby pro me uz zivot nebyl radost. Uz nemel smysl. V mem tele byl jen pocit prazdnoty a zivot jsem vyhodnocovala podle kousicku me samotne, ktere se ruzne rozptylovaly do lidi z meho okoli. Vyhodnocovala jsem, co je dobre a co ne, podle toho, co jsem citila v lidech v mem okoli.

Tato situace se zhmotnila v dospelosti, kdy byl muj pocit prazdnoty tak silny, ze mi prislo zbytecne tu zustavat. Uz jsem ani nevedela, kdo jsem.

A az dnes po spouste zivotnich bolestech si uvedomuji, ze tohle vubec neni muj zivot. Ze kvuli tomu ja tady nejsem. Ze ta prazdnota a osameni byly pro me zpusob, jak prezit ten pocit nevlidnosti meho okoli, ze to moje male telicko neuneslo a vytvorilo si v sobe prazdnou bublinu, ktera ho chranila pred prozivani dalsich negativnich vjemu. Bohuzel branila i tem pozitivnim.

Tak se dnes vracim zpet na zacatek, ke svemu poslani a svemu zameru. A kdyz koukam na svou malou dceru, citim pocit plnosti a tepla, ktere spolu sdilime a stale ji opakuji: drz se sveho poslani, me mas.

Jana