Poporodní slzy: zkušenosti s klientkami s porodním traumatem

Nepotkaly jsme se náhodou. Spojuje nás vášeň pomáhat ženám, matkám a jejich dětem žít život, který by je těšil. Každá na to jdeme z jiné strany, ale zjistily jsme, že jedno téma nás spojuje. Porod. U mě je to jasné… a u Lenky z projektu Prosím Spinkej je spojitost vidno až na druhý pohled. Část problémů s dětským spánkem totiž poukazuje na traumatický porod.

Její článek k tématu, včetně praktických tipů na zmírnění potíží, si můžete přečíst ZDE.

Lenka mě poprosila, jestli bych jí odpověděla na pár otázek, se kterými se na svých přednáškách dostává do kontaktu. A prý, aby to nabízelo i nějaké řešení, kterým si mohou její klientky ulevit samy. S tím jsem moc ráda souhlasila.

Nejsem psycholožka, takže následující řádky berte jako moji čistou a „nestudovanou“ zkušenost s desítkami žen, které za mnou přišly s prosbou o pomoc, a které odcházely s klidným srdcem a snad můžu říct, že i s úlevným úsměvem na tváři.

Jak často se ve své praxi setkáváš s porodním traumatem a jaké pocity jej nejčastěji provází?

S ženami, které si prošly porodním traumatem, se setkávám velmi často. Je to skoro polovina mých klientek. Nejprve jsem si myslela, že to je poměrně ojedinělé téma, ale postupem času jsem pochopila, že to je v našich končinách, bohužel, velmi běžný jev.

Pocity, které se u těchto žen opakují jsou: pocit ukradeného porodu, prožitek znásilnění, bezmoc, vztek na systém a následně na sebe, že to nedokázala odvrátit. Pak se také ženy často zmiňují o pocitu viny, který mají ke svému dítěti.

Vlastně vždy tam nějakou formu viny objevíme a mám za to, že toto je jeden z nejdestrukčnějších pocitů, které se ve spojitosti s porodním traumatem objevuje. Přímo totiž ovlivňuje křehký vztah matky a jejího novorozeněte.

Přichází za tebou maminky s porodním traumatem, které navíc trápí stejné problémy s miminkem? Neboli, co všechno může z příběhů, které znáš, toto trápení ovlivnit?

Ženy a ženské příběhy jsou velmi různé. Zrovna tak i jejich uvědomění si souvislostí je neporovnatelné, ale když bych měla vypíchnout určité společné znaky, kterých si u těchto matek všímám, byl by to nejčastěji úzkostný vztah k dítěti.

Často se totiž dopátráme k tomu, že si žena sama přizná, že svému dítěti vynahrazuje to, že na počátku jeho života ve svých očích selhala. Každý jeho pláč si tedy podvědomě vykládá tak, že je špatná matka a opět a znovu selhává. Ze všech sil se pak snaží tuto svoji nedokonalost kompenzovat – dělá, co mu na očích vidí i za hranici sebe sama. Vlastně se mu obětuje, ale tato oběť nikdy nemůže zahojit původní ránu způsobenou porodem.

Žena sama cítí, že není dobré jít proti sama sobě a bezmezně „sloužit“ dítěti, ale nemůže jinak. Jak jsem již říkala, když dítě projevuje nespokojenost, vnímá to jako důkaz své mateřské nedokonalosti. Tudíž se snaží třecí plochy v každodenní interakci eliminovat i za cenu rozmazání vlastních hranic.

Co si budeme povídat, ono pak toto její potlačené já a nerespektování vlastních potřeb může vést k tomu, že vybouchne. Vypění, je nepříjemná, zlá, křičí… což opět přilije pár kapek oleje do kotlíku viny. Celá destruktivní spirála se roztočí nanovo.

A dítě? To je zmatené a snaží se svými nároky matku dovést k tomu, aby mu dala najevo, kam až může zajít a co už je přes čáru. Takže se také hledá a tápe.

Potom ještě vídám druhý postoj. Pocit viny je tak sžíravý, že žena nesnese dennodenní připomínku svého osudového selhání, kterou je její vlastní dítě. Může ho vnímat jako svědka svého poklesku, a aby to tak nebolelo, citově se od něj odpoutá.

Velmi touží po láskyplném vztahu se svým dítětem, ale zároveň cítí, že je mezi nimi bariéra, která jí nedovoluje mu svůj cit pravdivě a v plné míře projevit.

Tento vnitřní rozpor pak vede opět k posílení pocitu viny a dalšímu odtažení se od citu.

Co se týká dětiček, tak nedokážu říct, že bych viděla nějaké vzory chování, které bych mohla zevšeobecňovat. Osobně se s nimi nevídám a mám jen informace, které mi o nich poví jejich maminky.

Možná bych mohla uvést alespoň dvě charakteristiky, které se opakují: dítě je netykavka – nesnese fyzikou blízkost, či nedá se utišit a dlouho pláče bez zjevné příčiny. Oba tyto projevy se poměrně rychle zmírní, když žena zpracuje své trauma a začne k dítěti přistupovat uvolněně, tedy bez viny.

Co považuješ za traumatický porod? Dá se popsat jako styl porodu nebo hodně závisí i na tom, jak k tomu co prožijeme, přistupujeme?

Z mého pohledu je vlastně jedno, co se při porodu dělo. Já se zaměřuji na to, jaké žena prožívala pocity. Příběhy porodních traumat jsou naprosto neporovnatelné. Některá rodička má trauma z na první pohled nádherného a přirozeného porodu bez zásahů, protože měla od sebe či doprovodu jiná očekávání, a některá žena prožila opravdu peklo. Přitom obě mohou prožívat stejně těžké pocity.

Je to velice individuální záležitost, ve které hrají svoji roli očekávání, nenaplněné touhy a pak také osobní nastavení ženy – její životní filozofie.

Když bych přece jen měla vypíchnout reálie, které jsou na cestě za porodním traumatem časté, bylo by to:

• O mně beze mě: personál ženu nedostatečně informuje o tom, co s ní provádí. Ona má pocit, že je jen kusem masa. Vnímá se jako bezejmenné číslo, které je potřeba odbavit. Chybí jí empatie a lidské, citlivé zacházení.

• Vyhrožování a vyvolávání strachu: není výjimkou, že ženy popisují opravdu příšerné věty, které si od ošetřujícího personálu vyslechly. Jsou to často výhrůžky obsahující spojení slov smrt a dítě. Žena se cítí být zahnaná do kouta, bez možnosti adekvátně jednat a vnímá, že nemá vládu na svým porodem. S tím se občas pojí i ponižování ze strany lékařů a sester. Výsměch, nevhodné poznámky a nerespektující chování umí napáchat mnoho škody.

• Neúcta k posvátnému procesu: toto je o něco méně uchopitelné. Trauma může nastat i z nesouladného nastavení zásadních životních postojů. Když má žena důvěru ve své tělo i dítě a v porodnici se dostane do prostředí, kde se spoléhá takřka výhradně na přístroje, její intuici se otupuje. Současně s tím se jí zavírá schopnost vhodně reagovat na potřeby dítěte a ona má pocit, že ztrácí kontakt sama se sebou.Přichází o napojení na svoji moudrost a dokonce i na miminko, které pod tlakem grafů, reverzů a často strachem naplněného prostředí přestává vnímat.Trauma pak má z vědomí toho, že ví, že měla na to, aby porodila svými silami a v klidu, ale nebylo jí to umožněno, protože byla ze svého soustředění vytrhávaná.

Porod je citlivá záležitost, o které se dnes naštěstí hodně mluví. Určitě velkou roli sehrává psychická připravenost. Při porodu v porodnici také tamní přístup a zásahy. Kde tedy hledat viníka, a je nutno nějakého vůbec hledat?

Na tuto otázku se mi těžko odpovídá. Na první pohled to svádí hodit porodní trauma na systém, který v současnosti, bohužel, stále nedostatečně reflektuje citlivost porodního procesu a neposkytuje ženám takové prostředí a služby, aby nemusely mít pocit, že si musí přirozený porod v porodnici vybojovat.

Tímto je asi nutné projít a je to potřeba, aby se společnost dokázala poučit a snad, doufejme, následně uzpůsobila postupy, které jsou kontraproduktivní a berou (zdravým) ženám jejich kompetenci přirozeně a bez zásahů porodit své dítě.

Já jdu se svými klientkami dál. Jsem toho názoru, že každá zkušenost, kterou jsme si prošli, má pro nás nějaký dar v podobě poučení.

V praxi se mi osvědčilo pracovat s ženou s porodním traumatem tak, aby si sama pojmenovala, co jí tento intenzivní a bolavý prožitek naučil o sobě samé. Co si z toho může vzít za uvědomění a to ji vede dál k tomu, že když už tento vzkaz přečte, tedy pochopí, může se s ním smířit. S tím přichází i vědomí, že při případném dalším porodu není potřeba stejnou lekcí procházet znovu.

Takže můj přístup je neobviňující. Neukazujeme prstem, ale hledáme způsob, jak prožitek uchopit jinak. Nahlédnout na něj z jiné perspektivy, uvědomit si co měl přinést a následně ho, konečně, opustit. Což jde ruku v ruce s odpuštěním sobě sama.

Vím, že to není pro každou ženu. Některá potřebuje setrvat v roli oběti, aby si něco odžila, a aby unesla tíhu svých prožitků. Nicméně ženy, které vyhledají mé služby, byly zatím všechny připravené na to, aby přestaly hledat viníka a našly vnitřní klid. Možná bych to mohla nazvat smířením a to je ohromná síla. Pro mě je vždy velmi dojemné vidět, jak se ženě uleví a celá změkne, když pustí své trauma a vstoupí do smíru.

Jak poručit své mysli, aby se uklidnila a netrápila nás? Existuje nějaký domácí návod na to, jak se s tím vyrovnat ve svých myšlenkách a pocitech? 

Bylo by prima, kdybych mohla mávnout kouzelným proutkem a nabídnout ženám jednoduchý postup pro zpracování porodního traumatu v bezpečí domova. Obávám se, že nic takového v rukávu nemám, ale nabídnu vám alespoň tři tipy, jak je možné opracovávat bolavé pocity v každodenním životě tak, aby se jim obrousily hrany a třeba časem a pravidelnou praxí postupně odpadly.

• Velmi mocnou praxí je opakované navazování kontaktu s Duchovním srdcem. Je to místo, které máme vždy na dosah, jen o něm často ani nevíme. Když se do něj dostaneme, vyhoupneme se nad hodnocení sebe sama a můžeme si tedy plně prožít svoji dostatečnost.

Pocit dostatečnosti právě ženám s porodním traumatem dělá moc dobře. No, vlastně dělá dobře nám všem, nehledě na to, co právě prožíváme. Je to takové navrácení se domů – do přístavu bezpodmínečné lásky a bezpečí.

Protože se toto těžko vysvětluje teoreticky, ale poměrně snadno se to dá provést prakticky, natočila jsem k tomuto účelu řízenou meditaci, která vás do Duchovního srdce zavede. Můžete si ji zdarma stáhnout ZDE.

• Když přijdou bolavé vzpomínky a s nimi spojené pocity, je dobré si uvědomit, v které části těla se tyto pocity hromadí. Pak jim doporučuji dát nějakou barvu a tvar. Říct si třeba, že pocit viny ze zpackaného porodu je jako šedý mrak, který mi sedí na prsou.

A když už mám tento pocit konkretizovaný, dá se s ním hravou formou popracovat ve stylu Mentální harmonizace, nebo třeba, pokud by vám to vyhovovalo, je možné pocit poslat pryč za pomoci techniky nafukovacího balónku.

Vím, že to není snadná cesta. Je potřeba si uchovat bdělost a když negativní pocit přijde, tak se v něm nešťourat tak, jak jsme zvyklí, ale pěkně si ho uvědomit, vizualizovat a pak zpracovat.

Tím vlastně dochází k velmi důležitému vedlejšímu efektu. Když si pocit takto konkrétně pojmenováváme a vizualizujeme, tím ho vlastně přijímáme. Pokud by byl potlačen, nemohly bychom se k němu dostat a pracovat s ním. Přijetí je základ k schopnosti odpustit (si). I kdyby bylo toto přijetí pětiprocentní, je to velký krok vpřed.

Pokud by vám pocit nešel dostat z těla, vězte, že zatím nejste připravena trauma zpracovat a pustit. Což neznamená, že zítra to nemůže být jinak. Chce to zkoušet a nenechat se odradit prvními pokusy. Časem se schopnost proměňovat pocity i rychlost provedení zlepšuje.

• V tomto bodě platí stejný začátek, jako v tom minulém. Uvědomíme si tedy místo, kde trauma sedí, a pak ho chvíli vnitřním zrakem pozorujeme. Nevizualizujeme si porodní prožitek, ale pouze pocity, které nás obtěžují a jsou s ním spojené. Nehodnotíme je, neanalyzujeme, pozorujeme. Po chvilce začneme do tohoto místa dýchat. Dech je přirozený a uvolněný a my pozorujeme, jak se dané místo uvolňuje.Pokud by vám to vyhovovalo, můžete použít i techniku barevného dechu, kterou se můžete snadno naučit z řízené meditace v eBooku Barevný dech pro hladký porod. Meditaci jsem záměrně natočila tak, aby byla k použití i pro netěhotné, muže a dokonce i děti.

Přeji všem ženám a jejich dětem, aby (se) mohly rodit v důstojném a bezpečném prostředí, které podporuje kontakt mezi rodičkou a miminkem. A pak přeji těm, které se od svého porodního příběhu nemohou kvůli slzám odpoutat, aby našly odvahu toto závaží shodit.

Není potřeba si v sobě nést porodní bolest. Je možné ji transformovat na něco užitečného. Vím to, a až se do řešení porodního traumatu opravdicky pustíte, dáte mi za pravdu.

Přečtěte si také článek „Trauma z porodu může narušit spánek“ od Lenky z projektu Prosím Spinkej.