Gravitace jako šipka na svět

Mám nápad. Uděláme si takové poučné cvičení. Takové, které má potenciál změnit mnoho osobních světů. Konec teorie, jdeme do akce. Nelepší by bylo, pokud byste sehnali někoho důvěryhodného, kdo by vám četl instrukce a zároveň by nepochyboval o vašem duševním zdraví.

Máte předčítače?

Výborně. Pusťte ho na svojí židli a položte se na neklouzavou podložku na břicho. Ruce jsou připažené. Teď si vyhlídněte přímo před vámi bod vzdálený přibližně 68 centimetrů od vás.

Tento bod je bránou, kterou se musíte proplazit. Je to otázka života a smrti. A nyní přichází nejzáludnější část našeho cvičení. Posun vpřed musí totiž vycházet z tlaku hlavou. Odstrkávání rukama či zapírání nohama je proti pravidlům. No tak se trošku snažte. Když hlavu vytáhnete z krku a přidáte sílu vůle posunout se vpřed, tak přece… co? Ani milimetr?

Dobře, upravuji kvůli vám pravidla

Poproste předčítající osobu, ať vám za chodidla postaví knihu a můžete se odrazit od ní. Taky to nepomohlo? Fajn, dám vám další úlevu, ale ta už by vás měla dostat alespoň do půli trati.

Pro jistotu poprosím asistenta přímo já. Milý asistente, zvedni se od počítače (až poté, co dočteš tento odstavec) a skoč zezadu na svého ochromeného přítele. Loktama ho naber do hýždí a tlač ho směrem k cíli. Můžes přidat i motivační hecování ve stylu „tak dělěj ty lenochu!“.

Tohle teď raději čti potichu: na jeho hořekování o necitlivosti tvého zásahu neber zřetel. Dostat ležící tělo do brány je cíl první kategorie a na pár odřenin od koberce, či na nějakou tu zhmožděninu hrát nebudeme. Pak se zase vrať k instrukcím.

Tak jak? I malý úspěch je úspěch a každý centimetr se počítá. Jestli jste se společně dovalili až do cíle, upřímně gratuluji. Zbytek tohoto odstavce doporučuji přeskočit.

Pokud byl výsledek nepřesvědčivý, budeme muset přikročit k ráznějším metodám

Najdi v bytě cyklistickou helmu. Že není? Tomu nevěřím. Hledej důkladněji. Byl jsi v peřiňáku? Máš ji! Výborně. Nasaď ji ležícímu závodníkovi na hlavu – pořádně a řádně ji utáhni. Sedni si kousek za bránu a pevně uchop helmu z obou stran. Tahej co to dá.

Věřím, že teď už jste oba v cíli a společně si užíváte chvíle pospolitosti a pocit dobře vykonané práce. Fakt se vzteká a nadává ti z plných plic? To je divné. Každopádně citlivě ošetři pochroumaná místa jeho těla a pusť zpátky k obrazovce hrdin(k)u dne.

Trošku jsem to přehnala

Já vím, já vím. Souhlasím, přehnala jsem to hodně a použila jsem pořádnou dávku nadsázky. Ale možná zas ne až tak velikou, jak by se mohlo zdát…

Dokáži se nacítit na vlasatou Taniu, která vnitřní poštou špitala své mamince: „Má nejdražší maminko, jsem připravená přijít na svět. Těším se na setkání s tebou. Už brzy si pohlédneme do očí.“

Vnímám, jak se snažila své dokonalé tělíčko napasovat do správné dálnice, měla v úmyslu zařadit jedničku, dvojku a pak pořádným nádechem oslavit konec cesty vnitřní a začátek cesty vnější.

Slyším lákání její láskyplné maminky, která se naprosto do maxima rozevřela a z porodního lůžka ji volala k sobě. V mysli i v těle prožívala každý centimetr, kterým se její prvorozená dcera posouvala směrem k její náruči, aby vzápětí zase zaplula do svého dosavadního domečku.

Cítím narůstající bezmoc a vyčerpání u obou účastnic tance zrození a cítím sílu úleku při vyslovení zaklínadla „císař.“ Kleště se zdály být vysvobozením, rozšíření porodních cest skalpelem nutností. Děvčata se ve zdraví setkala. Dojetí a štěstí z neopakovatelného okamžiku vymazalo předešlé hodiny neefektivní dřiny a rodičům se po tvářích koulely slzy vděčnosti . Plamínek nevyčerpatelné rodičovské lásky se naplno rozhořel.

Ale co kdyby…?

Věřím, že vesmír neplýtvá energií a ví, jaké zkušenosti zinscenuje a toto řešení bylo v ten daný okamžik pro dané osoby to nejdokonalejší, ale… je ve mně velké, smutné „Co kdyby…?“, ač má tento příběh happyend.

Co kdyby si maminka napřímila? Co kdyby jí bylo umožněno se projít, nebo se pohoupat na míči? Co kdyby jí, jako prvorodičce, někdo navrhl změnu polohy? Co kdyby gravitace Tanie pomohla vyplout hladce a efektivně ven? Vždyť právě gravitace ji po devět měsíců učila, jaká je pozice jejího těla vzhledem ke středu Zeměkoule a zakódovala do jejího softwarového vybavení, kudy vede cesta na svět. Co kdyby…?

Gravitace jako šipka na svět

Když rodící žena leží, dítě dostává zmatené signály – gravitace ukazuje cestu slepou ulicí. Dítě nepředpokládá, že matka bude v pozici, která jeho průchod ztěžuje. Naopak. Dítě matku nabádá, aby poslechla nutkání těla a přesunula se do vertikální pozice. Co kdyby byly rodící ženy respektovány a jako bonus i podpořeny v aktivním nalezení pozice, která jim a jejich dítěti nejlépe vyhovuje? Třeba by bylo méně nástřihů a na kleště a vakuové pumpy by se prášilo v šuplíku. Co kdyby…?

Co by bylo kdyby se v příběhu Tanii nikdy nedozvím, ale píši tento článek z potřeby ženám před porodem sdělit, že POKUD budou cítí touhu se v průběhu porodu postavit a hýbat, je dobré to zrealizovat. Co víc může miminku pomoci sestoupit a dobře se nastavit do porodního kanálu, než vzpřímené pohupování či chůze? Fyzikální zákony hovoří jasně pro vzpřímenou pozici, nehledě na to, že v leže se prostě špatně tlačí.

Jsem si vědoma, že jsem v úvodním cvičení vynechala velmi důležitou součást porodního procesu, kterou jsou kontrakce matky. Za prvé mě nenapadlo, jak je simulovat. Za druhé mi šlo o karikaturu nepřirozené pozice, ve které nás autority v bílých pláštích nutí rodit.

My jsme se přece také narodili a nikdo pozici matky neřešil

Když mi moje maminka vypráví, jak celá její generace odrodila do kopce s nohama na „koze“, s loktem porodní sestry v podžebří a mohutným nástřihem, je mi nás, připravených o možnost společně a vlastními silami s mámou zdolat jednu z největších výzev života, líto.

Nechť má každá žena právo porodit v pozici, která je pro ni přirozená… bez nutnosti bouřit se proti rutinně, bez potřeby asertivity a průbojnosti. Prostě jen tak… tak, jak jí radí její druhá hlava usazená v oblasti pod pupíkem.