Dřepíš, visíš, rozepínáš podprsenku?

Být v kavárně s mužem, který vyleze na židli a dřepne si na ní, pak seskočí a na zemi předvádí za hovoru takový breakdance, že kdyby si před sebe hodil klobouk, měl by za chvíli vyděláno na večeři, je nevšední zážitek.

Není to blázen, ale rozhodně je to „podivín.“ Podivín je opak člověka typu Homera Simpsona. Je to tedy někdo, kdo nesedí tupě před televizí, ale kdo vystupuje z davu tím, že se hýbe a používá své tělo. Aktivně, hravě, zkoumavě, nevšedně a neotřepaně a rozvíjí ho k mobilitě, síle i pružnosti. Tak, jako Petr Růžička, který osobně čerpá od předních světových učitelů pohybu, jako jsou třeba fenomenální izraelský mover Ido Portal, nebo elitní gymnasta a akrobat Yuval Ayalon.

Sám Petr má za sebou celoživotní sportovní kariéru a řadu trenérských certifikátů a věnuje se svým klientům, které učí, jak říká, jak se lépe hýbat. Protože POHYB je ŽIVOT. A já jsem měla příležitost ho vyzpovídat o pohybu pro ženy na mateřské, pro děti a vlastně pro všechny, kteří obývají jeden z nejdokonalejších výtvorů evoluce, kterým je lidské tělo.

Co má společného dřepění, visení a rozepínání podprsenky? Dozví se ten, kdo bude číst dál…

Petře, co by měl podle tebe zvládnout zdravý třicátník či čtyřicátník?

To nedokážu konkrétně odpovědět. My jsme obecně v naší kultuře hrozně zesláblí. Kdykoliv chceme, otočíme kohoutkem a teče nám teplá voda. Dřív mohla výprava pro vodu znamenat boj o život. Na to je naše tělo evolučně stavěné. My většinu z jeho potenciálu vůbec nevyužíváme. Tělo se přizpůsobuje tomu, co dělá, a zrovna tak se přizpůsobuje tomu, co nedělá.

Když budu pravidelně viset na hrazdě, moje tělo si zvykne na visení a je to pro něj přirozené. Když viset nebudu, moje tělo si zvykne na nevisení, a o tuto schopnost pomalu přijde. Když budu celý den sedět, tělo se přizpůsobí sezení a ochabne. Přišli jsme o naši přirozenou sílu a to je škoda.

Dnes je takový trend, že lidi sportují v mládí a postupně ubírají a ubírají. Z aktivního sportu přejdou na jógu a s přibývajícím věkem už cvičí jen tai-či. Přijde nám normální, že i v průběhu života slábneme a zatuháváme.

Chodí za mnou mnoho jogínů a když jim ze začátku řeknu, že jim chybí síla, tak se na mě mračí. Pak je otočím hlavou dolu – do stojky a hned pochopí, co jsem tím myslel.

Když totiž jógu zasadíme do kontextu času, tak si můžeme uvědomit, že vznikla před tisíci lety, kdy lidi neskutečně dřeli. Celý den makali na poli, aby se uživili. A jóga pro ně pak byla relaxace. Kompenzace té veliké fyzické námahy, kterou dennodenně měli. My dnes děláme jen tuto kompenzaci, ale bez toho, abychom měli onu fyzickou silovou průpravu. Proto jogínům často chybí síla.

Co bys mi tedy doporučil, kdybych se chtěla fyzicky rozvíjet, ale s přihlédnutím k tomu, že mám tři děti a jsem chronický unavená.

Mám vůli, ale rozhodně ne prostor věnovat každý den dvě hodiny pohybu.

Ono je potřeba si uvědomit, že mateřská je extrémní kardio zátěž. Tělo potřebuje taky odpočívat. Doporučil bych ti „pohybové svačinky“. Když nemáš na pohyb hodinu v kuse, určitě najdeš za den mnoho pětiminutovek, pár desetiminutovek a možná i nějakou čtvrthodinu. Využij tenhle čas a hýbej se. Klíčem je rozvíjet se v pohybu, který normálně neděláš.

Takže když mnohokrát za den zvedáš ze země dítě, tak nedává moc smysl zvedat ze země závaží, protože to děláš pořád. Zrovna tak se ženský nepotřebují učit dosáhnout si mezi lopatky. Tam si každý den zapínáte a rozepínáte podprsenku. Ale ukaž mi chlapa, který to dokáže. My rozepínáme podprsenku takhle (ukazuje pohyb rukama před tělem). Proto není třeba, aby ženský trénovaly tento pohyb, zato chlapi naopak ano.

Řekni mi, jak často v normálním životě zvedáš ruce nad hlavu? Moc často ne. Proto je perfektní pravidelně viset. Naše ramena jsou stvořena pro vis, ale my jim ho nedopřáváme. Tak zakrní a přijdou o tuto vrozenou schopnost.

Celkově na posílení nemusíme hledat zázračné cviky, ale naučte se, postupně, dřepy, mrtvé tahy, tlaky ve stoji, shyby, kliky. Ano je to silový trénink. A ano, v rozumné míře vám prospěje.

A samozřejmě dřep. Ten už jsi zařadila do života, tak si ještě začni třeba čistit zuby na jedné noze. Nebo si je čisti druhou rukou. Hraj si s pohybem. Uč se. Jako děti.

Ano, dřep se díky Tvému článku stal každodenní součástí mého života a jsem nadšená, když vidím výsledky. Až se někdy divím, že za tak málo úsilí je tolik prospěchu.

Tělo a pocit z něj se mi mění před očima: uvolnila se mi bedra, přestaly bolet trapézy, značně se zvýšila mobilita kyčlí, mám živější kotníky, cítím i zpevnění stehenních svalů. A taky jsem ve dřepu blíž svým dětem.

Co bys radil na naše poporodní ochablá břicha? Tedy alespoň to moje je po třetím porodu dost v nedobré formě.

Pokud někoho baví sedy lehy, tak ať je dělá, ale jsou i mnohem komplexnější způsoby, jak posílit střed těla. Například všechny rovnovážné pozice. Jakákoliv balanční pozice z jógy je fajn a zaručeně funguje na břišní svaly.

Nebo si můžeš vlézt do kliku a z této pozice se rozpohybovat a hrát si: zvednou jednu ruku, nohu, otáčet se do stran, natahovat se (Petr předvádí nízko u země pohyby, které vypadají jako tanec – přelévá se do stran a různě protahuje končetiny. Když ho chci doma napodobit, zjišťuji, že to prostě nedám ani náznakem. Nemám na to sílu, ani flexibilitu. Nicméně cítím, jak je v těchto pozicích tělo maximálně stimulováno).

A co se týká hubnutí, tak to se z 80 procent děje v kuchyni. V tělocvičně člověk zesílí a naučí se dovednostem, hubne se v kuchyni. Pokud má někdo nadváhu, znamená to, že jí moc kalorií.

Lidi přestali poslouchat svoje těla. Já, když nemám hlad, tak nejím. To může trvat třeba dva dny a vím, že je to tak v pořádku. Když hlad dostanu, tak se najím. Nepotřebuji se řídit tím, že je čas na snídani, tak musím jíst. Jím, když cítím, že mám jíst. Poslouchat svoje vlastní tělo je základ. Pokud budu sedět celý den u počítače, tak asi nemůžu jíst jako někdo, kdo se několik hodin denně hýbe a naopak.

Má smysl posilovat izolovaně jednotlivé partie?

Ano i ne. Obecně je lepší komplexní pohyb bez izolovaného posilování. Ale, když se třeba zraním, tak se potřebuji tomuto konkrétnímu místu věnovat. Nebo když vím, že mám nějakou část těla ochablou a potřebuji ji posílit, tak zvolím cílené posilování dané partie. Tělo totiž vždycky ukáže nejslabší článek a ten zpomalí další rozvoj.

Když někdo začne trénovat na hrazdě vis, a pak pokročilejší variace, jako je houpání a podobně, tak ho nikdy nezradí břicho, ale většinou to je oblast ramen – svalů, které kontrolují jejich pozici a nemají dost síly. Pak je v pořádku se na ně zaměřit a potřebné struktury (do jisté míry) izolovat.

V jednom svém článku jsi psal, že dnes už bys tak hodně neběhal, jako jsi běhával dřív. Proč?

Dlouhý vytrvalostní běh obírá tělo o sílu. Tělo není stavěné na to, aby uběhlo naráz 42 km. Dokáže to, ale ne všechno co dokážeme bychom měli dělat. Dá se k tomu vytrénovat, ale není to cílem. Když pozoruji své hodně běhající kamarády, tak vidím, jak zhubnou, přicházejí o svaly a o výbušnost.

V běžném životě nepotřebujeme mít výdrž na běh desítek kilometrů, na pomalý pohyb – chůzi ano, ale na běh? Potřebujeme doběhnout rychle tramvaj, uskočit, rychle zareagovat. Nebo když tě někdo přepadne, tak před ním prostě neodjogguješ. Proto bych dnes spíš trénoval sprint a rychlé starty.

Já mám na historku o Maratónském běžci svoji verzi. On byl zřejmě tak slabý, že nemohl účinně bojovat. Střílet z luku nezvládal. Ani neuměl troubit na trumpetu, a aby se jim tam nemotal, tak ho poslali, aby běžel předat zprávu do Athén. Když doběhl, tak zemřel. A pro mě to není zpráva o tom, že takto dlouhý běh je skvělý a máme ho všichni provozovat. Naopak. Já to čtu jako upozornění, že když budeme běhat příliš dlouhé trasy, může nás to tak vyčerpat, že zemřeme.

K jakému pohybu vedeš svoji malou dcerku?

K všestrannosti. Chtěl bych, aby uměla skákat, běhat, houpat se, jezdit na kole. Aby si vyzkoušela mnoho různorodých pohybů. Chci jí ukázat atletiku, sportovní gymnastiku, bojové umění, horolezectví… Takovou pohybovou průpravu, která se dřív dělala v Sokole.

I když ji to nebude bavit, tak se domluvíme, aby u jednoho sportu vydržela alespoň 3 měsíce a pak mi řekla, jestli ji to baví, nebo ne. Pokud se bude chtít specializovat, tak ji v tom budu podporovat, ale ať se zaměří na jeden sport až třeba ve 20 letech, až pozná svoje možnosti. Nepotřebujeme, aby jela na Olympiádu, nebo vyhrála Wimbledon. Hlavně, když ji pohyb bude těšit.

Když bych teď dětem zařizovala pokojíček, co bys doporučoval pořídit, aby je prostředí podněcovalo k přirozenému pohybu?

Rozhodně houpačku. Děti se potřebují houpat. Myslím, že to rozvíjí jejich vestibulární systém a mají období, kdy se potřebují houpáním doslova nasytit. A pak náčiní, kde můžou viset a šplhat – třeba žebřiny a lano.

Je něco, co ti chybí na dětských hřištích?

Mně hlavně chybí hřiště pro dospělé. To je můj dlouhodobý projekt. Rád bych, aby se vybudovala hřiště, kde si můžou hrát, viset a pohybově se rozvíjet dospělí. Co jiného je fitko, než takové zastřešené hřiště?

Jak bys změnil z hlediska možnosti pohybu dnešní školství?

Děti potřebují běhat, skákat, být akční. A to v dnešních třídách moc nejde. Já bych alespoň zrušil židle. Je mi jasné, že se na židlích děti lépe kontrolují a počítají, ale zároveň je sezení připravuje o přirozený pohybový rozsah. Ať poslouchají a klidně i píšou a čtou ve dřepu. To by je nutilo hledat a nacházet různé pohodlné pozice a být alespoň trochu v pohybu. Tedy nebýt strnulí na židli.

A teď se vrátím zpátky k nám, ženám. Když takhle koukáš na ulici po ženských, co je naším nejslabším tělesným článkem? Tedy jen od pohledu, aniž bys ženy pohybově testoval.

Já to nepotřebuji testovat. Kouknu a hned vidím. Jednoznačně největším problémem jsou kotníky. Často je vidět, jak při chůzi vrklají a vpadávají dovnitř.

Takže to znamená, že je nemáme dostatečně zpevněné?

Ono to vychází už od kyčlí.

Co s tím? Doporučit třeba dřep?

Ano, to rozhodně neuškodí :o).

To samé platí pro kolena. Třeba u běžců je často vidět, že nemají v pořádku pozici kotníků a kolen. Když takto naběhají desítky a desítky kilometrů, tak to pak bude bolet.

Další nevyrovnaností, kterou na ulicích často vidím, je vystrčený zadek. Tedy lordóza, kdy jsou zkrácené bederní svaly, zároveň je vyvalené, povolené břicho a ochablé svalstvo hýždí.

A pak zatuhlý krk. Lidi se hýbou jako roboti. Otáčí trupem a hlavou současně. Ale krk má být uvolněný a mobilní. Když přijdu někam na trénink a na začátku rozcvička spočívá v tom, že máme otáčet hlavou ze strany na stranu, tak to je k ničemu. To děláme na každém přechodu pro chodce, nebo ne? Když budu chtít pěkně uvolnit krční obratle, tak potřebuji dělat pohyby, které běžně neprovádím – vysouvat hlavu dopředu a zasouvat vzad, hýbat s ní v horizontální rovině po vertikále atd. (Petr předvádí tyto pohyby jako prvotřídní břišní tanečnice).

Jaká je cesta ven? Může pomoci fyzioterapie?

To je právě trochu potíž. My jsme si zvykli, že předáváme zodpovědnost za svoje záležitosti jiným autoritám. Jdeme k doktorovi, aby nás vyléčil, ke kadeřnici, aby nás ostříhala a k fyzioterapeutovi, aby nás napravil. Ale klíč k tomu, aby mě nebolelo tělo, mám já. Je jen mojí zodpovědností, abych se o tělo staral a stimuloval ho tak, aby bylo zdravé a funkční. A toho se dá docílit jen pohybem. Tělo je na pohyb naprogramované a čeká na něj. Masáž či fyzioterapie je jen třešnička na dortu. Když nás masér rozmasíruje, tak většinou do pár dnů máme často zatuhnutí zpátky – znovu naskočíme do svého zažitého krunýře. Naše zdraví máme tedy ve vlastních rukách a jsme za ně sami zodpovědní.

Já jsem zažil tolik zázraků, kdy jsem si říkal, že to ani není možné, aby se lidi dostali z tak závažných úrazů. Třeba Idova pravá ruka, Odelia,– žena z jeho týmu, která je jak rtuť. Přelévá se z pohybu do pohybu. Má velikou sílu i mobilitu – stojky, salta, přemety, dělá muscle-ups na kruzích jeden za druhým – je na tom pohybově fantasticky. Když jsem ji viděl, tak jsem nemohl uvěřit, že před pěti lety měla těžkou autonehodu: měla rozbitá obě kolena, rozdrcené obratle a přišla o jednu ledvinu. Když jí doktoři říkali, co už nikdy nesmí dělat, tak Ido na to řekl: „Začneme tam, kde nám dali ty limity“. A dneska je v dokonalé formě. Pohyb je lék.

Co si myslíš o nošení dětí v šátcích a ergonomických nosítkách?

Že to je ta nejpřirozenější věc. Když jsme byli se ženou na cestě po Asii, tak jsme 4 měsíce nepotkali ani jeden kočárek. Tam se děti jen nosí. Zrovna tak je přirozené, aby dítě spalo s rodiči v posteli. Nikdo mě nepřesvědčí, že malé miminko má být samo v postýlce a ještě ve vedlejším pokoji.

Existuje pro Tebe nějaký tabu pohyb? Něco, co by sis řekl, že by se opravdu dělat nemělo?

Ne, nic takového mě nenapadá. Je potřeba mít zdravý selský rozum a uvědomit si kondici svého těla a jak je zvyklé se hýbat. Pokud by někdo, kdo dělá třeba parkour, seskočil z téhle stříšky, tak hladce dopadne, nebo udělá kotrmelec a běží dál. Pokud by to udělal kdokoliv jiný z ulice, tak se poláme. Když tělo není připravené na nějaký pohyb, tak je velká pravděpodobnost, že se zraní.

Třeba při tréninku dřepu je v pořádku ze začátku překonat diskomfort, určitou míru nepohodlí. Ale bolest zas až tak ne.

Moc děkuju za podnětný rozhovor.

A co na to vše Tereza?

Já vám k tomu povím příběh. Zhruba před rokem a půl mě posedla myšlenka, že začnu zvelebovat svoje tělo a začnu v mentální oblasti – tedy tam, kde jsem teď nejvíc „doma“.

Začala jsem tedy trénovat. Ležela jsem v posteli a živě jsem si představovala, jak se hýbu – kliky, shyby, výpady, běh, kolečkové brusle, hrazda, jízda na koni… všechno, co mě napadlo. Bavilo mě to a celkem rychle jsem začala pozorovat drobné změny v zrcadle. Manžel si ze mě dělal legraci a vždy se ptal, jaký mám za sebou právě trénink a jak to, že nejsem ani zadýchaná.

Věděla jsem, že u představy nelze zůstat. Když fyzicky bydlím v těle, je nejúčinější jím fyzicky hýbat – ne jen v představě. Ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Mám za sebou 6 letou kariéru cvičitelky aerobiku a tento druh pohybu – tedy hopsavé kardio a činky se mi dávno přejedl. Jóga a pilates mě zrovna nebavila a jít si ven zatančit moje milované afro vzhledem k našemu malému savečkovi nebylo možné.

Ale jak už to chodí, tak vyslaná myšlenka, posílená o každodenní mentální „trénik,“ oběhla zeměkouli a vrátila se zpátky v podobě zmiňovaného článku o odpočívání v dřepu právě od Petra Růžičky.

Jak jsem ho dočetla, zadřepla jsem a rozblikala jsem se. Elektrický okruh byl uzavřen – proud zvaný pohyb začal proudit v mých žilách a svalech. Koncept, který Petr nabízí, a který dále nasávám i ze stránek a výzev Ida Portala je to ONO. TO jsem hledala. Přístup, který není rigidní a neučí co se musí a co se nesmí.

Naopak nabízí nekonečnou variabilitu, přizpůsobí se každému individuálně a hlavně se nedá plně praktikovat bez radosti! To je podle mě vědomý přístup k tělu. Ne pohyb, který se nějak jmenuje a má jasně vyznačený šuplík a dělá se jen v určitém prostředí, ale pohyb sám o sobě. Prostě pohyb.

Když mi následně Petr napsal soukromou zprávu, aniž bychom se kdy dříve potkali, a ptal se, jestli jsem náhodou o Idovi a jeho metodě nemluvila s kamarádkami v kavárně, kde shodou okolností byla jeho žena a něco si vyposlechla, tak jsem se musela smát nahlas. Synchronicita funguje! To mi dodalo odvahy ho požádat o rozhovor. Myslím, že to stálo za to.

Minimálně já jsem odcházela z našeho setkání s pocitem, že kdybych neměla půlroční miminko na břiše, tak k tramvaji se budu přesunovat kotrmelcema, ve voze se pověsim na tyč a budu vlát v zatáčkách do stran a k domu se dopravím po rukou ve stojce.

A dnes?

Již přes rok chodím k Petrovi jednou týdne na tréninky a ač jsem stále máslo a nejslabší článek v tělocvičně, neskutečně mě to baví. Rozvíjíme inteligenci těla, postřeh, schopnost vidět za roh a reagovat. Uvolňování, posilování, hry ve dvojicích, které vypadají jako tanec. Hry, které vypadají jako boj. Chodíme jako blázni, hýbeme se jako roboti, vlníme a třeseme se jako hadice, visíme na kruzích a stojíme na rukách. Nedá se popsat, jak obrovský a barevný svět pohybu díky Petrovi poznávám. Pokud máte chuť také nasosnout, doporučuji jakýkoliv z Petrových seminářů. 

Takže takhle to teď zrovna mám. Končím s ťukáním do klávesnice a jdu se pověsit. Na hrazdu. Ke kruhům mě nepustí děti :). O tom zase příště.